Až mě uslyšíš hrát

2. kapitola

Cestu do školy bychom zvládly i poslepu. Každá z nás měla svůj osobitý rituál. Já jsem si dala sluchátka do uší. Někdy jsem si hudbu pustila a někdy ne. Tak či tak jsem předstírala, že nikoho neslyším. Po roce praktikování této metody jsem zjistila, že je více než úspěšná.

Když jsme vlezly do autobusu, pozdravili řidiče, kterému už tykáme, a sedly si na místo, které jsme si zvykly okupovat, podivily jsme se, kdy je Tim.

„Asi jel dřív s tím novým."

„Nebo zase zaspal." Zabručela jsem. Protože jediný člověk, který na tom byl s ránem hůř než já, byl právě Tim.

Autobus na nic nečekal a vyrazil směrem ke škole. Jejími chodbami jsme s Bi prokličkovaly jako ostřílené jezdkyně. Dnes již bez dramatické doprovodné scény jsem si sedla do přední lavice a vedle mě usedla Bi.

„Není tu, takže zaspal." Hodila jsem po ní vítězoslavný úsměv.

Jenže jak se zdálo, Bi nechtěla hrát mojí hru. Zase totiž prohrává. Zabručela jen v souhlasu a dál se nevyjadřovala.

Když už jsem si myslela, že začátek hodiny proběhne stejně jako včera, do místnosti se rychlostí blesku vřítil Tim a skočil do svojí lavice.

„Zaspals." Otočila jsem se na něj.

„Proč se ptáš, když to víš?"

„Jak můžeš zaspat, Time?" otočila se na něj taky Bi.

„Naše byty jsou zrcadlový..."

„... ale nebyly by, kdyby je ten blbec tak nevybavil a nerozvrhnul..." skočila jsem Bi do řeči mým vrčením.

„... tak jak nás můžeš neslyšet?"

„Kdybych to věděl, něco s tím udělám." Vytáhl si z tašky sešit, ale rychle se narovnal. „Když už mluvíme o našich bytech, asi bych měl říct, že v pokoji vedle Lilian bydlí ten nový."

„Prosím?" zvedala jsem se ze židle, ale Bianka mě nakonec zastavila.

„Jinak to nešlo."

Chytla jsem ho za vytahané tričko, které měl dneska na sobě a přitáhla ho přes lavici ke mně. „Domlouvali jsme se, že ten pokoj bude využit jen v případě maximální nutnosti. Tak proč v něm bydlí člověk, kterého jsem v životě neviděla?" cedila jsem slova mezi zuby.

„Lil." Varovně na mě sykla Bianka, zřejmě proto, že Tim nabíral rudou barvu do obličeje.

„Protože ten nový spolužák nechtěl spát na zahradě." Odvětil mi lehce zadýchaně Tim. Nedostatek kyslíku mu nezabraňoval hodit po mě velký úsměv.

„Lilian? Timoteji? Mohli byste si nechat tento projev přátelství na jindy? Rád bych uvedl do hodiny nového studenta." Hlas pana Kompozice vytrhl Timovo tričko z mého sevření a mě otočilo čelem k němu.

Dostalo se mi tak pohledu na našeho starého učitele a studenta vedle něj. Tento student byl poměrně vysoký. Měl tmavé vlasy a oči, a ostře řezané rysy. Koukal na nás s pobavením.

Natočila jsem se k Biance bokem, aby moje slova slyšela jen ona. „Viděli mě, jak Tima škrtím?"

„Jop."

Odtáhla jsem se od ní, abych mohla znovu poslouchat našeho učitele.

„Chtěl bych vám představit Sebastiána. Je to nyní váš nový spolužák." Tím skončil a pokynul Sebastiánovi, aby se posadil. Ten zamířil k Timovi a sedl si vedle něj, za mě.

„Pro tento rok jste kompletní. Takže než se ponoříme úplně do výuky. Rád bych věděl, pro jaké nástroje budete tento rok komponovat, tedy jaký je váš nástroj." Sebral notes z katedry a začal se ptát po třídě. Chvilku trvalo, než se dostal až k nám.

„Timoteji?"

„Varhany."

„Výtečně. Jsem rád, že se tento nástroj najde ve vašich řadách. Hraješ jen doma, nebo navštívíš i z edukativních důvodů kostel?"

Tim se s odpovědí zdržel a jen se sluníčkově usmál. Já však slyšela, jak si sám pro sebe zamumlal, že do kostela by ho dostali jen v zatlučené rakvi.

„Bianko?"

„Housle." Odpověděla automaticky Bi a její koutky se lehce zvedly.

„Jsem rád, že se nic nezměnilo, byla by to velká škoda."

„Lilian?"

„Klavír."

„Sebastiáne?"

„Také klavír."

„Výborně. Takže tady nebudeme mít jen jeden, jak tomu bylo doposud. Doufám, že se Lilian aspoň trošku přiblížíte." Druhou část řek už o poznání tišeji a nedíval se mu zpříma do očí.

„To by bylo. Dneska bych chtěl mluvit o charakteru písniček. I tento rok budete mít za úkol jednu píseň složit. A já bych chtěl, aby byla standardní. Nemusí to být dílo hodně génia. Jste však na této škole, abyste k tomu dozráli."

Bi se vedle mě napnula. Obě víme, že to nesnáší. Umí hrát a houslím vynikajícně rozumí, ale nedokáže si napsat skladbu pro housle, ale ani pro foukací harmoniku.

„Písničky by měli být pozitivní. Měli by být něčím inspirativní..."

„Bruno Mars – Grenade." Skočila jsem mu do řeči.

„Beatles – Yesterday." Bi pochopila můj úmysl kázat mu, že písničky nejsou zdaleka tak pozitivní, jak právě řekl.

„Birdy – Skinny love. Ta mě dostává." Slyšela jsem za sebou Timův vysmátý hlas.

„Hans Zimmer – Time." Ozval se Sebastián a i v jeho hlase bylo slyšet pobavení. Jenže šťouchnul do nesprávného místa.

„Námitka ctihodnosti." Zvedla jsem ruku a otočila se na učitele, který se opíral o katedru a odevzdaně na nás koukal. Já jsem tušila, že si na nás zvykne. Každopádně na mě jen vykulil oči a pokynul hlavou.

Já jsem se otočila na Sebastiána za sebou. „Proč Time? Slyšel jsi to někdy?"

Blízká konfrontace mu nic nedělala. V očích se mu blýskalo a na rtech mu hrál úsměv. „Slyšel. Je to smutná skladba. Decentně depresivní, ale veselá není."

„Ta skladba není smutná. Je reálná. Pravdivá. Je to jedno z jeho nejlepších děl!"

„Mě Zimmer tak nebere." Pokrčil laxně rameny a zakoulel očima.

Teď se do hovoru zapojil i Tim, který dosud jen poslouchal. Naklonil se k Sebastiánovi a sykl po něm: „Drž už jazyk za zuby, jinak tě prohodí oknem."

„Sebíku, ten, kdo není hudební ignorant tak ví, že Hans Zimmer je génius." Každé mé slovo bylo precizně promyšlené a vyřčené. Sebastián s sebou při mém oslovení trhnul, ale na obličeji mu zacukaly koutky.

V ten moment už i pan Kompozice věděl, že je na čase situaci zklidnit, přerušil nás a dál nám popisoval, jak si naše skladby představuje. Vyhýbal se škatulkování a mluvil více v obecných tématech.

Snažila jsem se uklidnit. Znovu jsem se usadila čelem k tabuli a učiteli.

„Já vím. Psal jsem o něm seminárku." Sebastian se musel naklonit přes lavici, protože mě jeho dech polechtal ve vlasech.