Až mě uslyšíš hrát

26. kapitola

„Jak jsi ho přesvědčila?" Biance zářily oči, protože Sebastian souhlasil s dohráním klavíru a tím nezničil naši šanci.

„Moc práce mi to nedalo." Mimoděk jsem si sáhla na rty, které mě stále brněly.

„Tak nám pověz, co říkal." Tim mi podal kyblík zmrzliny, které koupili čtyři litry. Jejich výmluva jim zabrala tolik času, že se se Sebastianem minuli o deset minut.

Usadili jsme se na gauč a já jsem spustila upravenou verzi příběhu.

„Poprosila jsem ho a on souhlasil. Přísahal, že otce nenavedl, aby požadoval klavír. Pak jsem mu dala noty ke všem písním z desky a šel domů." Nemohla jsem jim říct to nejdůležitější.

Jenže tu byla malá nesrovnalost. „Vážně? To je všechno? A proč chtěl, abychom odešli?" Bianka na mě koukla a já věděla, že musím zalhat.

„Nevím. Asi ho rozptylovaly vaše čelisti na podlaze."

„Tak pardon, ale jeho otec je majitelem jedné z největších sítí obchodů? A neřekl nám to?" Bianka si vzala kyblík zmrzliny od Tima a to jí zavřelo pusu.

Opřela jsem se do polštářů. „Já vím, je to úlet. Nabuhu byl šťastný a máme mu co nejdříve napsat, kdy přijdeme."

Nejbližší termín byl o víkendu. Hned ráno jsme se sbalili a odjeli za Nabuhem. Sebastian odděleně dohrával klavír a Tim s Biankou nahrávali zbylé skladby. Já lítala mezi nimi a hlídala výsledný produkt. Nabuhu byl jako blecha a všechno nám šlo od ruky.

Co se týče mě a Sebastiana, atmosféra mezi námi byla až zvláštně klidná. Usmívali jsme se na sebe jako puberťáci. Dělali jsme vtípky a užívali si přítomnosti toho druhého. Čekala bych, že to bude trapné, ale vůbec to tak nebylo.

V sobotu večer už jsme všichni mleli z posledního. Musela jsem narychlo předělat kus jedné skladby, aby nástroje ladily. Timovi nešla přehrát jedna část a vypadla nějaká technika, která zpětně zkazila asi dvě hodiny nahrávání, takže se všechno muselo přetočit.

Domů jsme se dostali po půlnoci a ráno v šest jsme museli zase vstávat a jít nahrávat. Nálada nebyla tak uvolněná jako předešlý den ráno, ale nějak jsme se stále drželi. Byl to poslední den. Měli jsme dodělat jen nějaké zbytky a pak jít domů. Na oběd už jsme chtěli otravovat Huga. Jenže to byly až přespříliš světlé vyhlídky.

Dostali jsme se do stejného kolotoče a zápřahu jako v sobotu. Neměli jsme čas ani dojít si na záchod a postupem času jsme byli zdeptanější a nepříjemnější.

Nad ránem jsme se vrátili domů a nepromluvili spolu ani slovo. Nevím, jestli se hlásila o slovo ponorka, ale ani když jsme se rozešli do bytů, s Biankou jsme si neřekly ani dobrou noc. Proč taky? Za pět hodin jsme vstávaly do školy.

Snídaně proběhla v tichosti. Málem jsem spadla do své misky ovesné kaše.

Cesta autobusem proběhla také v tichosti. To už se k nám připojili kluci, kteří taky mlčeli. Na Sebastiana jsem se usmála, na Tima jsem kývla. To byla jediná interakce.

Tak jsme jako hejno zmoklých slepic došli až do třídy. Sedli jsme si do lavic a každý se zakoukal do svého „blba". Z hodin jsem neměla ani jeden zápis a v hlavě mi toho taky moc neutkvělo. Typuju, že u ostatních tomu nebylo jinak.

Asi po pěti hodinách jsme měli pauzu. Třída se vylidnila a my jsme v ní zůstali sedět.

„My máme hodinu klidu. Ty dvě, Lilian. Co budeme dělat?" Tim promluvil jako první a zněl jako by pracoval v lomu.