Až mě uslyšíš hrát

18. kapitola

Po škole jsme stáli na zastávce, když mi zazvonil mobil. Nemusela jsem se ani koukat na displej, abych poznala, kdo volá.

„Ahoj, Bi. Tak jak jde prolézání kostelů?" první větu jsem řekla dost srozumitelně, aby Sebastian nepobral nějaké podezření.

„Tim je debil. Každý ví, že ho do kostela musí táhnout po smyku a že bude první, koho raději vlastnoručně zakopu na zahradě."

Zasmála jsem se a to bylo Biance podezřelé. „Ty se směješ, Lil? Co je to s tebou?"

„Dej si pohov, Sherlocku. Jak si vedete vy?"

„Je to únavný. Ale jednají s námi dobře. Máme dvě skladby a všichni tu jsou z toho hotový. Domluvili jsme se s Nabuhem, že přijdeme i zítra. Je z nás celkem nadšený. Ale dost o nás. Jak se vede tobě?"

„Nuda. Další takový den ve škole a budu zralá na lano. Teď čekáme na zastávce a hurá domů."

„Vy? To jsi ty a kdo?"

„Čekám tu s Billem." Neodpustila jsem si tu přezdívku a Sebastian se na mě koukl se zvednutým obočím.

„Sebastian je tam s tebou?"

„Jo." Co bych jí měla ještě povídat? Stál vedle mě a bylo dost trapný se o něm bavit.

„Hele musím jít. Měli jsme krátkou pauzu a teď jdeme pokračovat. Až se vrátím domů, tak ti budu vyprávět, jaké bylo rande."

„Chci slyšet úplně všechno. Tak zatím." Tím jsem hovor ukončila a právě včas, abych nastoupila do autobusu, který přijel.

Sedli jsme si se Sebastianem do zadní části. Já jsem si zabrala místo u okna, on u uličky.

„A ty máš sourozence?"

Slyšitelně jsem polkla, ale přinutila jsem se odpovědět: „Ne, jsem jedináček."

„Tak to jsi na druhou stranu měla doma klid, ne? Měla jsi rodiče jen pro sebe a nemusela ses dělit."

Chtěla jsem ho kopnout do holeně, ale v autobusech není moc prostor pro výkopy.

„Každý to měl nějaký, co naděláš." Strčila jsem si do uší sluchátka a zamezila tak dalším dementním otázkám. Sebastian se zakončení konverzace nijak nebránil.

Domů jsme tedy dorazili mlčky. Sebastian mi otevřel branku a u dveří do domu se zastavil.

„Děkuju ti za dnešek. Bylo fajn si s tebou popovídat."

„Kdykoliv budeš mít rodinné historky jako ty dnešní, víš, kde mě najít."

Vsunula jsem klíč do zámku, ale Seb pokračoval.

„Hele, jestli teď nemáš něco důležitého, můžeme jít ke mně."

Když viděl můj překvapený výraz, došlo mu, že jsem jeho pozvání pochopila jinak a začal blábolit: „Já myslel, že bych ti ukázal Fazioli."

„Díky, ale mám něco na práci. Třeba někdy jindy."

„Někdy nikdy?"

„Někdy." Vešla jsem do dveří a zamkla za sebou. Opřela jsem se o ně a sesunula se k zemi. Začala mě pobolívat ruka. Zavřela jsem oči a přemýšlela, co se dneska stalo.

Bavila jsem se s hezkým, ale zazobaným klukem, kterého jsem považovala za největšího hňupa pod sluncem, a ono se ukázalo, že je vlastně celkem v pohodě? To se proti mně celý vesmír spiknul?

Bi přišla hodinu po tom, co jsem se odlepila od dveří. Za tu dobu jsem si stihla dát sprchu a Bianka mě našla v pyžamu rozvalenou na gauči.