Až mě uslyšíš hrát

31. kapitola

„Kde je Sebastian?" vstala jsem a po příchodu do jídelny jsem našla u stolu jen snídajícího Tima.

„Zařizuje Fazioli." Chudák se koukal do papírů, kterými byl posetý celý stůl, a já poznala, že pracuje na své skladbě. Kromě haldy papírů jsem si všimla i klíčů.

„To jsou tvoje klíče?" hlavou jsem na ně kývla.

„No jo. Ty snad klíče nemáš?"

Sedla jsem si naproti němu. „No, mám. Dva klíče. Ty máš tři."

Tim si se svazkem klíčů začal pomalu hrát. „Ten je od garáže." Podržel v ruce klíč, který měl navíc.

„Děláš si srandu? Seb má garáž?"

„Ty jsi to nevěděla?"

„Myslíš, že bych se tě ptala, kdybych to věděla?"

„Tak se mazej převléct a jdeme to najít."

Do deseti minut už jsme stáli ve výtahu.

„Time, ty nejdeš do školy ani dneska?"

Dramaticky zakašlal. „Mě je stále slabo."

„Nebo seš slaboch."

„To se nevylučuje."

Dojeli jsme do přízemí a já jsem se nechala vést Timem ke schodům, kterými jsme se dostali do podzemních garáží.

„Tenhle barák má podzemní garáže?"

„Přestavovali to tu rok." Tim už stál vedle mě a Sebastianovu garáž jsme hledali podle čísla bytu.

„No a to je důvod mít pozemní ... komplex?" poslední slovo jsem zvolila po rozsvícení dalších světel na pohybová čidla, která nám ukázala další dlouhé metry garáže.

„Lil, ty si myslíš, že tu ten rok vyměňovali okna?"

„No jo pořád." Protočila jsem oči a pak jsme se oba začali smát. Smích nás ale přešel po tom, co jsme zjistili, kde je náš cíl.

Naklonila jsem se k Timovi, a ač jsme tu byli sami, zašeptala jsem: „Proč jsme šli podle čísla bytu? Stačilo jít k těm největším dveřím."

Tim otevřel kolosální vrata, která byla v porovnání s ostatními dvojnásobná.

„No tě prsk." Tentokrát jsem promluvila já. Přede mnou se totiž objevilo auto mých snů.

„Proč ten cvok jezdí autobusem? Já mít tohle auto, spal bych v něm." Tim pozorovaný objekt obešel a nakonec zahvízdal.

„Tak se toho cvoka zeptej." Za námi zazněl Sebastianův hlas. S Timem jsme nadskočili. Já jsem ještě zaječela a Tim zařval: „Kurva!"

„Co tu sakra děláte?" stál nad námi jako Bůh zkázy.

„Jen se procházíme?" Tim to zkusil dost vlažnou výmluvou.

„Procházet. V garážích?"

„No jo. Parky jsou už pasé."

„Hmm." Sebastian na nás stále koukal kriticky. Chvilku jsme to vydrželi, ale pak Tim zahučel něco o poště a zmizel dřív, než jsem ho mohla dohonit a zdrhnout s ním.

Když se ztratil v nedohledu, otočila jsem se na Sebastiana. Jenže on se dostal ke slovu jako první. „Takže co jste tu dělali?"

„Zjišťovali, proč má Tim víc klíčů než já." Taky jsem založila ruce a přešla do útoku.

„Pojď se mnou." Najednou se mu na obličeji rozsvítil krásný úsměv. Chytl mě za ruku a šli jsme domů.

Sebastian mě postavil k oknům v obýváku a nařídil mi, abych zůstala na místě. Sám zmizel někde v ložnici.

„Sebe, jestli chystáš něco podlého, přísahám, že jdu na koleje."

Jediné, co jsem uslyšela, byl jeho smích a něco o tom, že zbožňuje, když mu říkám Seb. Během momentu se ale zase objevil a ruce měl za zády.

„Co chystáš?" zamračila jsem se na něj, protože jsem byla stále skeptická k jeho překvapení.

„Teď chvilku mlč. Důvod, proč jsem ti dal jen ty nejdůležitější klíče, byl, že jsem si tohle schovával na později." Za zády něco zacinkalo. „Tyhle klíče ti chci dát s naprostou vážností a důležitostí." Konečně ke mně ruce natáhnul a v nich měl mnohem větší svazek klíčů, než byl ten Timův. Začal ukazovat jeden po jednom: „Tenhle je od vchodu, tenhle je od bytu, tenhle od garáže. Tenhle od auta, ale jen v případě nouze." Usmál se na mě laškovně a já věděla, že poslední věta byla jen ze srandy. Pak vzal do ruky přívěšek ve tvaru notového klíče. „Tenhle je od mého srdce."

Slzy se mi nahrnuly do očí. Klíčky jsem si opatrně vzala a přitiskla jsem si je k srdci. „Děkuju." Slzy se už hrnuly ven. „Nikdy jsem tohle neprožila a po ztrátě rodiny už tuplem ne." Objala jsem ho a nebýt zvonění jeho mobilu, stáli bychom propleteni u okna do konce života.

„To je to stěhování." Políbil mě a vyběhl stěhovat nástroj za neuvěřitelné peníze.

V bytě jsem ale nezůstala dlouho sama. Znovu se totiž zjevil Tim.

„Kde jsi byl?" sesunula jsem ne na gauč a začala jsem si otírat oči.

„Byl jsem venku a čekal jsem, kdy odejde. Věděl jsem o těch klíčích." Lehnul si vedle mě.

„Hele, Time, teď to bylo prostě divoký, ale zdá se mi, že nejsi ve formě."

Tim na mě koukal unavenými a zarudlými očky. „Víš, myslel jsem si, že ty, já a Bianka budeme tři mušketýři až do konce života. Že si budeme pomáhat a tak. Vůbec mi nevadilo být s vámi v jednom baráku. Bylo to bezva. Jenže teď nás Bianka vystěhovala, ty do pár měsíců uděláš státnice a ..." Myšlenku nedokončil, což ani nemusel.

„Já vím. Byli jste pro mě rodina." Chytla jsem jeho ruku a stiskla.

„Já tu pro tebe stále budu. Jen je toho moc. Taky vím, že tu nemůžu prudit moc dlouho. Vy hrdličky potřebujete prostor a já jsem si taky někoho našel."

„Neblázni, vážně?" narovnala jsem se a chtěla slyšet víc.

„Jo. A nebudeš věřit, ale potkali jsme se v kostele."

Oba jsme se rozesmáli. Tim nesnáší kostely a najde tam přítele? Na tomhle světě je všechno možné.

„A jaký je?"

„Nechci to zakřiknout. Jsme jen na začátku. Až budu připravený, všechno ti řeknu."

„Dobře."

Chvilku jsme jen seděli a koukali do blba.

„Dokážeš si to představit?" Tim se na mě otočil s otázkou, které jsem nerozuměla.

„Co myslíš?"

„Bianka byla vždycky kariéristka. Viděla se na podiích těch největších filharmonických scén. Chtěla být největší houslistkou, kterou kdo viděl. A teď bude mít dítě. Ta holka neví, co je to plína, ale bude muset vychovávat dalšího člověka.

„Taky si to nedokážu představit. A nejen to. Nedokážu nějak najít směr, v kterém budeme pokračovat. Já a Seb? To je snad vtip. Do krve jsme se nemohli vystát a teď? Já vážně cítím, že on je moje budoucnost. Ale ještě před pár dny jsem si myslela, že žádnou nemám."

„Máš a bude úžasná." Tim mě objal.

„My všichni ji takovou budeme mít."