Až mě uslyšíš hrát

21. kapitola

Seděla jsem vedle Sebastiana tuhá jako veka. Každý jeho pohyb jsem si uvědomovala a jen pomyšlení na to, zeptat se ho, aby mi podal sůl, byla nepředstavitelná.

Jídlo bylo úžasné. Bianka vždycky dobře vaří, já jsem strašné poleno. Klidně bych věřila tomu, že bez dozoru bych vyhodila kuchyň a přilehlé pokoje do povětří.

Nejen, že já jsem si uvědomovala hustší atmosféry u stolu, ale taky si ji uvědomovali mí spolustrávníci. Celou polévku jsme mlčeli. Zlom přišel až při hlavním chodu.

Ticho prolomil Dan. V ten moment jsem si řekla, že k sobě s Bi opravdu patří. Ona totiž taky neví, kdy držet hubu.

„Sebastiane, jak to, že jsi sem přišel až do druháku?"

„Na minulé škole jsem měl pocit, že jsem jen protekční spratek svého otce. Našel jsem jinačí školu a po konzultaci s učiteli i rodinou jsem se sbalil a vypadl."

„Tatíkův protekční spratek? A kdo je tvůj otec?" Dan se šťoural v Sebastianových věcech dál a já mohla cítit, že se tázaná osoba vedle mě napnula.

„Dejme tomu, že je to podnikatel." Pokusil se o zahrání do outu, ale než se tak stalo, vybrala „míček" Bianka: „V čem podniká?"

Stala se tak z nás tenisová společnost. Na jedné straně já a Sebastian a na druhé Bianka a Dan. Tim létal z jedné strany kurtu na druhý a dělal rozhodčího.

„Tak různě. Kličkuje všemožnými obory. Podporuje nespočet organizací a škol. Je to velká ryba."

Důvod, proč se stal Tim rozhodčím, byl i ten, že jakoukoliv slovní přestřelku prohraje, a tak ho nikdo v týmu nechce. A znovu tuto dovednost prokázal. „Je tvůj táta mafián? Dělá něco nelegálního?"

Všichni jsme vyvalili oči a koukli na toho cvoka jako ze snů. Já jsem se zmohla na slovo jako první. „Ty jsi něco chlastal? Nebo jsi snad měl takovou šílenou horečku jako já a halucinoval jsi?"

Z mého parťáka opadl šok z toho, že jeho otce Tim nazval mafiánem a dal se do smíchu. „Ne. Můj otec je vzorem disciplíny a úzkoprsosti. Je to suchar jak má být."

„A máma?" otočila jsem se na Bianku, která položila další otázku. Sebastian byl jako na výslechu, ale i já jsem chtěla vědět, jak zapadá matka do konceptu jejich rodiny. Sebastianovy sestry jsou zřejmě rakety, on taky suchar není.

„Matka se chová podle všech společenských zásad jako žena svého muže. Bere se jako jeho vizitka, která nesmí být tím pádem negativní. V naší výchově je trošku benevolentnější, ale ne zas tak. Moje dvě sestry by si představovala jako princezny, které pletou a studují drahé školy. Já jsem měl být tím pravým pokračovatelem rodu. Místo toho jsem se podle jejich slov stal komediantem."

„Tak to neviděli mě." Zahuhlal Tim ke svému jídlu.

Už by se zdálo, že první set Sebastian vyhrál - já mlčela, to byla naše taktika - ale Bianka rozehrála nový míč.

„A pozveš je, aby viděli, jak bydlíš?"

„Ani omylem. Řekl jsem jim, že jsem potkal super lidi, s kterými sdílím dům. Dostali přesnou dokumentaci půdy kvůli uložení Fazioli a víc ode mě nechtěli."

„To zní jako někdo, kdo nesouhlasil s tvým rozhodnutím." Dan konstatoval. Ztratil tak míč. Jenže Sebastian spáchal sportovní sebevraždu a poslal míč až daleko za kurt, kde jsme se nacházeli.

„Některá rozhodnutí jsou úplně pitomá. Nejhorší je útěk. Zbabělý útěk." Jeho pohled jsem cílila na sobě a věděla jsem, že se odchýlil od tématu a vůbec nemluví k Danovi.

A ač jsem ho pojala za svého spoluhráče, musela jsem urovnat jeho tah, který se silně vychyloval od naší taktiky. Otočila jsem se na něj a poprvé za dnešek jsem se mu koukla do očí.

„Možná to nebyl útěk, ale taktický ústup."

Sebastian se na mě jen decentně ušklíbnul.

Rozhodčí zmerčil nepravosti na hracím území a zakročil. „O čem se teď vy dva bavíte?"

Míč byl u mě a měla jsem povinnost přehrát ho na protihráčovo území. „Jen chceme vědět něco víc o příteli naší Bianky." Uculila jsem se při tom na lidi, kteří seděli naproti mně a pokusila se o co nejmilejší tón.

Dan se otázce nebránil, čímž ztratil míč a my vyhráli celou hru. „Jsem jen obyčejný kluk, který studuje management. Nově spolupracuju se skupinou lidí, kteří se pohybují v hudebním průmyslu jako vy. Vlastně tak jsme se i seznámili s Biankou..."

Vycítila jsem zlomový bod, kdy by mohl Dan provařit okamžik samotného seznámení s Biankou a pokusila jsem se Dana nasměrovat úplně jiným směrem. „Já jsem myslela tebe jako tebe a ne tebe jako tebe a Bianku. Co tvoje rodina?" moje jazykové schopnosti se minutu od minuty horšily. Bylo to stejné, jako bych zakopl o svoje nohy, zatímco bych se snažila vybrat protihráčovo podání. A ikdyž jsem se obrazně natáhla, Dan se chytil.

„Mám matku a otce. Mají malý hotel na horách. Sourozence nemám. Měl jsem rodiče jen pro sebe. Na horách ani moc dalších dětí nebylo a proto byl pro mě šok přestěhovat se někam, kde potkávám víc lidí než dobytka."

„V tomhle městě je krav dost." Tim přerušil Dana, ale hned na něj kývnul, aby pokračoval.

„Studoval jsem tu už střední školu a tak jsem se dost osamostatnil. Za našima stále jezdím ale jen občasně. Většinou když mám delší volno, aby se cesta vyplatila."

Dan pokračoval s obvyklými plky o své nudné rodině a před námi se objevil dezert, který záhy vystřídala káva a i ta se chýlila ke konci. Za tu dobu jsem se nepodívala na Sebastiana ani jednou. Bohatě mi to stačilo, abych poznala, že před sebou máme ještě dlouhý rozhovor, na který jsem teď měla silný nedostatek energie.

„Asi se budu muset rozloučit. Stále mi není moc dobře. Asi to bude chtít ještě pár dní odpočinku a spánku. Někdy to zopakujeme." Dala jsem se na taktický ústup a možná to byl taktický ústup s kapkou útěku, protože Bianka vypadala, že raději zatarasí východ než abych jen tak zmizela. Sebastian by byl hned druhý v řadě, který by bránil vchod.

Barvitě si představuju tu situaci. Všichni stojíme v jedné místnosti. Bianka fanaticky brání jeden východ Sebastian druhý. Tim si v mezičase balíčkuje zbytky oběda, aby měl co k jídlu večer u televize a Dan se mírovou cestou snaží Biance vysvětlit, že z místnosti musíme každý stejně jednou vyjít. Já bych v tomhle scénáři buď seděla na židli a hystericky se všem těm šaškům smála, nebo bych bušila pěstmi do Sebastiana a křičela, ať mě pustí.