Až mě uslyšíš hrát

14. kapitola

Pan Nabuhu nás zavedl do nahrávacího studia. To bylo rozděleno zdí na dvě části – nahrávací a pak tu s těmi čudlíky a pultíky, kterým jsem ani za mák nerozuměla. Otočil se na mě: „Prosím, nástroje jsou připravený, teď vy." A pokynul nám třem do té nahrávací části.

Tim s Bi uposlechli, ale já ne. „Jsem tu s nimi jako doprovod. Já to skládám a oni hrají."

Nabuhu vypadal nejdříve trošku vyděšeně z mého postoje, ale pak jen pokynul hlavou k židli u pultíku s čudlíky a sám si sedl za jeden velký mixák a promluvil do mikrofonu. „Dám vám deset minut na rozehrání a přípravu." Pak se otočil opět na mě. „Jak dlouho hrajete?"

„Všichni máme kladný vztah k hudbě už od mala. A stejné je to i se samotnou hrou. Já jsem si dala osobní prázdniny."

„Takže jste se položila do role manažera?" zeptal se mě se zdviženým obočím.

Musela jsem se zasmát. „Vlastně teď jste to skvěle pojmenoval. Oni říkají, že jsem otravná, ale manažer zní lépe."

A najednou se ten neskutečně škrobený chlápek stal normálním a usměvavým člověkem.

„Takže manažer je přihlásil na tenhle konkurz?" tuto otázku položil s mnohem větší lehkostí. I koutky mu zacukaly.

„Kdepak. Kapela potřebovala, aby manažer vytáhnul hlavu ze svého zadku a začal aspoň trošku kreativně tvořit."

To Nabuhu srdečně rozesmálo. Ještě chvilku se mě ptal na otázky ohledně Bi a Tima a pak znovu promluvil do mikrofonu. „Prosím, začneme."

A oni začali. A ač to nechci přiznat, byli skvělí. Vážně ano. Jen jsem seděla a cítila, jak mi jde brada k nohám.

Když dohráli Nabuhu zarytě mlčel.

„Tak jaký to bylo?" Tim to nevydržel a zahulákal do jeho mikrofonu a nám tím málem proboural ušní bubínek.

Ukázala jsem mu zdvižené palce, ale koukla jsem na svého společníka na vedlejší židli.

„Máte ještě něco?"

Jeho otázka mě maximálně dostala. „No myslím, že bych něco ještě našla. Jestli chcete, zítra bychom ..."

Nabuhu mě nenechal odpovědět. „Teď hned by to nešlo?"

Zdál se poněkud učarovaný. Proto jsem hned z tašky vytáhla ještě nějaké skladby, na kterých jsme o víkendu pracovala. Odnesla jsem je k Bi a Timovi s tím, jestli by to zvládli. Jen mi na to kývli.

Znovu jsem si šla sednout na svoji židli. Tim a Bi si to četli a probírali pět minut, během kterých jsme s Nabuhem mlčeli. Pak se „moje" kapela dala bez ponoukání do hry. A znovu vystřihli suprový výkon, ale už se nerovnal tomu prvnímu.

Po skončení se Nabuhu postavil, téměř vyletěl ze židle. „Myslím, že jsem našel to, co jsem hledal. Dáme vám v průběhu týdne vědět. Vaše kontaktní údaje máme. Děkujeme." Podal mi ruku a vyprovodil nás z budovy.

Než jsme se nadáli, stáli jsme před barákem uprostřed noci.

„Co to mělo znamenat?" Bi se ustrašeně rozhlížela kolem.

„Co myslíš?" koukla jsem se na ni, protože já nechápala víc věcí.

„Myslím to tornádo, které se tu seběhlo. Ještě před chvilkou jsem měla v ruce housle a teď jsem na chodníku jako zbitý pes."

„Buď jsme to královsky posrali, nebo totálně nasekali." Tim si sedl na obrubník a vypadal, že nezvládne ani krok.

„No tak, bando. Vstávat a cvičit. Jdeme na bus a do komatu upadneme až doma v postelích." Snažila jsem se je povzbudit, ale sama jsem měla kousek k zhroucení.

Nakonec jsem je na zastávku skoro dovlekla a pak i domů. Tima jsem nakopala do jeho vchodu a Bi jsem táhla až do postele. Když ležela, a já byla na odchodu, zeptala se mě: „Bylo to tak strašný, nebo tak peckový?"

„Mně se to líbilo." Pokusila jsem se o úsměv, ale obličej mi únavou ztvrdnul.

„Nějak rychle se s námi rozloučil."

„Upřímně Bi. Moc se s námi neloučil."

Bianka zabručela a byla tuhá. A přede mnou stála výzva. Půjdu si lehnout a sprchu dám ráno, nebo to zvládnu ještě teď?

Ráno jsem za svoji volbu byla ráda, protože jsme s Bi zaspaly. Já jsem se do postele dostala okolo čtvrté ráno a budík zvonil v sedm. Chtěla jsem ho vyhodit oknem, ale bála jsem se, že při mém štěstí bych trefila někoho na ulici a zabila ho. Takže jsem ho ignorovala ... další hodinu a to se nevyplatilo.

Zmobilizovala jsem Bianku a během deseti minut jsme byly na zastávce.

„To nám to začíná, to ti povím, Lil."

Stála jsem opřená o sloup pouličního osvětlení a klížily se mi víčka. Mojí odpovědí bylo jen zabručení. To se změnilo ve škole, kde jsem si uvědomila, že nejdu na první hodinu a že jsem si mohla klidně odpustit ten stres ráno. V ten moment jsem chtěla křičet.

Šla jsem nakonec do knihovny. Procházela jsem kolem ředitelny, když jsem si uvědomila, co jsem včera slíbila. Zaťukala jsem a počkala na vyzvání. Měla jsem štěstí. Ředitel byl ve své kanceláři sám a nebyl nijak vyveden z míry, že jsem přišla.

Neobtěžoval se ani pozdravem. „Takže?"

„Jestli se ptáte na ten včerejšek, tak to bylo peklo. Čekali jsme půl dne, než na nás přišla řada. Během té doby se Tim stal pěveckou ikonou pro další desítky lidí, kteří tam trpěli s námi. Pak jsem se ztrapnila já a po tom, co Tim a Bianka odehráli dokonce dvě skladby, když v plánu měla být jen jedna, nás poměrně rychle vyprovodili." Nadechla jsem se, protože jsem se nestihla v zápalu monologu nadechnout. „V mrtvičném stavu, po tomhle tornádu, jsme se doplahočili domů. A po dalších třech hodinách spánku jsme s Bi absolutně nestíhaly a ... Sakra ... Tim asi nevstal a my ho nevzbudily. Ten nás zabije." Chytla jsem se za hlasy a chtěla jsem se rozběhnout proti zdi.

Ředitel se mezi tím jen stupidně uculoval ze svého křesla. „Měli jste vzrušující den. Pan Timotej se nemusí bát o pozdní příchod. Omluvím ho. Ale jaký z toho máš pocit?"

„Hráli úžasně." Povzdechla jsem si a pocítila návrat frustrace z toho, že nás téměř vyhodili ze studia.

„Tak byste se neměli o nic bát. Děkuju, že jsi mi to přišla říct."

Kývla jsem na něj a rozloučila se. Následně jsem zapadla do knihovny a ze setrvačnosti došla pro knížečku s dalšími řádky skladby a dalším vzkazem.

Jasně. Měli bychom se do toho obout, jsme celkem daleko ;). Zatím se mi líbí, kam to směřuje. Seš v tom vážně dobrá. Jde ti to skoro samo. Vždycky čekám, kdy nenapíšeš něco nového, ale zatím se tak nestalo. Dávám tomu týden?

Usmála jsem se. A taky jsem pevně doufala, že mluví jen o skladbě. Trošku to zavánělo flirtem. Koukal jsem se na nový přírůstek a zírala jsem. Napsal dlouhý nový kus a já jsem tak musel trošku zabrat, abych ho dohnala. Když jsem skončila, odhadovala jsem, že jsem tak za půlkou.

Ani dnešek není výjimkou. Myslím, že tenhle týden to dokončíme. Maximálně příští. Tobě to jde taky samo J.

Všechno jsem vrátila na stoje místa právě včas, abych šla na svoji hodinu.