Až mě uslyšíš hrát

25. kapitola

„To ses už opravdu nefalšovaně zbláznila?"

„Proč se hned cukáš?"

„Já ti dám cukat. Ty ses pomátla. Seš blázen. Máš idiotský nápady!"

„Uklidni se Lilian. Já jsem v pořádku a všechno ostatní bude v suchu taky, až přistoupíš na můj plán."

„Já tě jednou zabiju a pohřbím na zahradě, sakra. A jestli to neudělám já, tak někdo přeci. Kašlu na plány. Nejsi tajná agentka. Tohle je život, realita."

Bianka se nezdála být uražená, zatím, co jsem na ni polohlasně řvala, aby nás Sebastian z jídelny neslyšel.

„A paní chytrá má jinačí nápad?" koukla na mě nafoukaným výrazem, který jsem jí chtěla vymlátit z obličeje, což by se i stalo, kdyby mě Tim nechytil.

„Holky! Dejte si pauzu. Já začnu souhrn: Nabuhu nás vyšachuje z celé desky, pokud k tomu nenahrajeme klavír. Lilian se klavíru nedotkne. A pokud se tak opravdu nestane, my se nedotkneme peněz a slávy."

„Bravo. Právě jsi řekl hromadou slov, že jsme prostě v prdeli!" ohnala jsem se i po Timovi, ale než jsem mu mohla říct horší slova, pokusila jsem se uklidnit a šla jsem k oknu. Vykoukla jsem ven a viděla tak krásný den, jako už dlouho ne. „Nemám jinou šanci. Dřeli jste na tom tak dlouho. Nemůžu vás zklamat."

„Takhle to brát nesmíš. Ty jsi na tom dřela stejně jako my, a možná i víc. Jsme v tom spolu. Jako mušketýři. Ale tohle rozhodnutí bylo, je a bude jen a jen na tobě." Bi nechala proslov na Timovi a ten mi otevřel oči.

„Můžeš se živit jako mírotvorce." Usmála jsem se na ně a mrkla na Tima. Přešla jsem místnost a otevřela dveře. Pokračovala jsem až do jídelny, kde jsem se zasekla. V zádech jsem cítila pohled těch dvou pařezů a při tom jsem se na jednoho dalšího koukala.

Sebastian byl opřený zády v židli a vypadal tak sebejistě, že jsem se chtěla otočit a utéct, protože sebevědomí bylo v mé situaci velmi nedostatkovým zbožím.

„Ahoj." Pozdrav jsem zašeptala. Ani jsem nevěděla, že jsem ztratila řeč. Na druhou stranu to bylo pochopitelné. Sebastian se tvářil jako Bůh, měl tričko, které mu obepínalo vysportovanou postavu, a vlasy s ním dnes velmi dobře spolupracovaly.

„Čauky." K ležérnímu postoji přidal i ležérní pozdrav.

„Dneska je venku krásné počasí."

„No tak. My dva se přeci o počasí bavit nebudeme." Předklonil se a lokty se opřel o stůl.

„Jo, to jsem nedávno taky slyšela." Ač mi bylo mizerně, nadzvedly se mi koutky.

„Takhle tě neznám. Ven s tím." Pobídl mě.

„Sebastiane, musím ti něco říct."

„To jsem postřehl."

„Když budeš držet zobák, možná se k tomu i dostanu."

„Vzhledem k tomu, že ode mě asi něco potřebuješ, byl bych na tvém místě milejší."

Zhluboka jsem se nadechla. „Poslední týdny Tim s Biankou nechodili po kostelech. Já nemám žádného známého kostelníka." Koukala jsem na své ruce. Pohrával jsem si s nimi u klína. Nechtěla jsem se na Sebastiana kouknout. „Už nějakou dobu totiž jedeme v takové mimoškolní činnosti."

Tim s Biankou ani nedutali.

„Tim přišel s inzerátem na výběrové řízení. Jednalo se o výběr kapely, která měla nahrát skladby do sítě obchodů jako podkresovou hudbu. No a shodou jakýchsi náhod jsme to vyhráli."