Až mě uslyšíš hrát

3. kapitola

„Pizza!" Zvesela vyhrkla Bianka, když nám skončila poslední hodina.

Za celý den jsem neměla šanci popovídat si s ostatními. Po kompozici jsme se přesunuli dál a dál a dál. Vždycky jsme jen prošli chodbou a pak zapadli do třídy.

„Bože, já bych si dal rovnou dvě." Zasteskl si Tim. „Jdeš s námi?" zeptal se Sebastiána, který se zvedl ze židle a začal si balit věci.

„Rád bych, kdyby vám to nevadilo." Koukal se při tom na mě, když čekal na odpověď.

Já jsem neurčitě zaskuhrala, když jsem si rvala učebnice do batohu.

„Sebe, teď seš v naší partě. To už se ti neodpáře." Zamrkala na něj Bianka.

A dostáváme se k momentu, kdy si ji Sebastián maximálně oblíbí, jako všichni ostatní. Bianka taková byla. Chodila po škole, a kudy procházela, tam se přátelila. Jen cestou do školy ji všichni zdraví a padají k nohám. A já, protože chodím vedle ní, to schytávám taky. Pozornost cizích lidí.

A to všechno se projevovalo o při přechodu do naší oblíbené pizzerie. Bylo to naše místo. Moje, Bi a Tima. Nevím, kdo přesně rozhodl, že bude také Sebastiana.

Vlezli jsme dovnitř a sedli si k našemu rohovému stolu. Je to stůl, který je na stupínku. Je z něj suprově vidět po celé restauraci, ale díky bokům, které z našeho rohu dělají box, do něj není vidět.

Pozdravili jsme našeho oblíbeného číšníka Huga a představili mu Sebastiana. Původní jádro naší skupiny už mělo při příchodu vybráno, jenže Sebastian tu byl poprvé. Poprosili jsme Huga, aby nám dal chvilku.

Sebastian byl zahloubaný do čtení nabídky, čehož využila Bianka. Vyndala sešit z kompozice. Posunula ho přede mě a nasadila pokrovou tvář.

„Lilian. Všichni v naší třídě vědí, že kompozice je peklo a děs smísený s hrůzou. A úkol, který opět dostáváme, je složení něčeho hvězdného. Takže my se budeme nad tím potit celý rok a ty něco vytáhneš ze šuplíku a zase budeš excelovat. Proto pro tebe mám nabídku. Ty mi s tím píchneš a já budu uklízet celý rok."

Musela jsem se na ní sladce usmát. Pokud je ve třídě někdo, kdo by za svět nepodváděl, byla to ona. Ale kompozice bylo něco, kvůli čemu je schopná zakopat i mrtvolu. „Bianko, Bianko. Já to neudělám."

„Proč?" Vyhrkla frustrovaně moje kamarádka sedící vedle mě. Naproti Sebastian stále pročítal nabídku a Tim koukal na nás s Biankou.

„Bože, Bi! Nás učitel není debil. Poznal by to. Navíc skládám pro klavíry, piana. Pro housle ne."

„Lil, ale ty už jsi ..."

„Ne." Koukla jsem na ni pohledem dál-to-nezkoušej.

Sebastian zvedl pohled od jídelního lístku a sotva tak udělal, už u nás stál Hugo.

„Tak to co bude, lidi? Tima typuju na sýrovku u a Bianku na salámovku."

Prokouknul jsi nás, Hugo." Přitakala mu Bi za ni a za Tima.

„Co pro vás uděláme dál? Lilian?" zeptal se i mě.

„Hugo, ty nevíš, po čem mé srdce touží?" zkoušela jsem ho. Hrála jsem hru.

„Tvoje srdce touží po mně, ale nevím, po čem touží tvůj žaludek." Hugovi nedělalo problém se mnou dělat srandičky a vždycky tím uvolnil atmosféru v celé restauraci.

„Pizza tyčky. Česnekový. Přesně jak to mám ráda." Mrkla jsem na něj.

„Jedny pizza tyčinky tak, jak to má Lilian ráda. Není problém, v kuchyni už ví. A co si dá váš nový kamarád?" S úsměvem zopakoval Hugo a otočil se pro poslední objednávku.

„Hawai."

A při těch slovech mi naskákala husina. Aby bylo jasno – já nesnáším Hawai. Podle mě nemá ovoce na slané pizze co dělat. Prostě ne. A všichni u stolu to taky věděli.

Hugo jedním okem sledoval psaní objednávky a druhým sledoval mě a mojí reakci.

Já jsem se oklepala a zkřivil se mi obličej nezávisle na tom, jestli jsem si to plánovala.

„Poprosím tě ještě o džbán citrónové vody." Dodal Tim, který byl nadmíru pobavený z našeho výstupu.

„Bude to tu coby dup." Otočil se a s naší objednávkou odešel.

Já jsem neztrácela čas. Naklonila jsem se nad stůl a oči zabodla do Sebastiana sedícího přede mnou. „ Tak Bastíku, na co hraješ, co rád posloucháš, jak jsi na tom s kompozicí?" Slaďounce jsem se na něj usmála a úsměv mi prohloubilo Timovo syknutí.

Sebastian měl ovšem tuhé nervy. Nedal se vykolejit, také se naklonil nad stůl ke mně a s naprostým klidem mi odpověděl na otázky: „Jak jsem slyšel, s kompozicí na tom budu asi hůře než ty. Sem tam jsem něco napsal, ale nikdy to nebylo dost dobré, aby to došlo dál než za zeď mého pokoje. A jedna šla i na stůl učitele, aby mě nevyrazili. Můj hudební vkus je dost rozmanitý. Nemám ho nějak vyhraněný, prostě poslouchám to, co chci a co se mi líbí. Nedělám z toho vědu."

„To neděláš. Došlo mi to po tom, co jak jsi odhadl Zimmera."

„To už je vyřešený ne?" Oba jsme věděli, že by nebylo dobré to rozmazávat vzhledem k těm dvěma vedle nás. „A co se týče hry na nástroj, tak hraju na to stejné jako ty, jak jsem slyšel na hodině. A můj nástroj by měli přivést zítra. Fazioli se strašně blbě převáží."

„Ty máš Fazioli? Co ty seš zač? Rothschild? Rockefeller? Warburg?" To byl šok. On má jeden z nejšpičkovějších nástrojů na světě? Za ty peníze si mohl koupit svůj vlastní byt nebo dům. I se služebnictvem. Ale místo toho tu s námi sedí jako chudý příbuzný a jí pizzu. Místo kaviáru a šampaňského.

„Ne, do těchto rodin mám daleko, ale otec trošku podniká."

Měla jsem na krajíčku sil. „Tvůj otec podniká? Trošku? Děláš si srandu? A Fazioli ti dal k Vánocům, narozeninám nebo měl jen čerstvě po výplatě?"

„Nejde o to, na co hraju, ale jak hraju, ne?"

„Já bych teda raději hrála na Stradivárky, kdyby bylo na mě." Přidala se do řeči Bianka.

„Já bych chtěl bendžo." Tim se zasněně koukal na svoji skleničku citronové vody, kterou nám sem musel Hugo donést, a já jsem si toho přes soustředěnost nevšimla.

Bianka vesele ignorovala Tima a ptala se za mě: „A jak vlastně hraješ?"

„Na minulé škole jsem si myslel, že dobře."

„Co se změnilo?"

Pohledem byl opět na mě. „Dneska mi nový učitel na kompozici ..."

„ ... prostě pan Kompozice ..." doplnila jsem ho v řeči.

„... řekl, že bych se měl alespoň přiblížit tobě. Přiblížit. Takže ty jsi co? Richard Clayderman? Yiruma?" Koukal na mě se zájmem a v očích mu hrála radost z toho, že pochopil pravidla mojí hry.

„Ne, není. Ale Yirumu hraje jako nikdo jiný." Zastal se mě Tim a předběhl tak Bianku, která se už nadechovala.

„Tak to se těším, až se zítra potkáme na hře. Můžeme to porovnat."

„Moc se netěš." Už jsem se na něj nekoukala. Oči jsem měla jen pro jídlo, které nám už Hugo nesl.

Pizzatyčky mě hypnotizovaly, a proto jsem se neobtěžovala s vysvětlováním, žena hodinách hraní se neuvidíme, protože tam nechodím. Prostě se tam nepotkáme.Nebudeme mít šanci změřit si klavírní dovednosti.