Až mě uslyšíš hrát

10. kapitola

Neděle večer. Bianka sedí u stolu a potí se. Tim už zpocený chodí po místnosti. Já dělám, že v deskách hledám papíry, partitury, ale jen v nich štrachám a ty dva jen napínám. Ano, mám škodolibou radost.

„Máš tři sekundy. Tak ti to vyrvu zuby klidně z rukou a máš po hehe." Bianka se dostala do stádia, kdy vstala a začala chodit ve stejném směru po místnosti jako Tim.

„Tak panstvo. Vezměte si své nástroje. Postavte se na startovní čáry a jedeme." Podala jsem jim ty papíry, které potřebovali. Chvilku se na ně koukali. Tim zmateně zvedl pohled od papírů, ale ani neceknul.

„Necivte na to a dělejte." Ponoukala jsem je ke hře z jednoho prostého důvodu. Koukali jako vyorané myši.

„Vypadá to ..." Tim nemohl najít slova. „jinak?"

„Zahrajte to. Jestli to nebude ono, napíšu něco jiného."

Poslušně vzali nástroje do rukou a začali ladit. Trvalo jen pár minut, než se dali do hry. A ačkoliv jsou ve hře na své nástroje nejlepší, dávalo jim to zabrat.

Skladby jsem skládala tak, aby posluchači dávaly od všeho trošku. Chvilku má skladba ráz klasiky, to se ale změní a zaznějí rockovější, popovější i bluesové tóny. A právě na tohle sázím, na rozmanitost. Jenže při hraní je obtížné tak rychle přeskakovat, ikdyž jsem se snažila, aby skoky nebyly tak markantní.

A ačkoliv jsem skladby skládala sama, musela jsem uznat, že to bylo hezké. Vážně. Včera jsem stihla složit tři skladby. Vybrala jsem jednu hlavní. Tu právě Tim a Bi dohráli.

Když dozněly poslední tóny, složili nástroje. Naprosto mlčky. Bianka odložila house do pouzdra a zavřela, Tim složil varhany a taky je uložil do futrálu. Pak Tim přešel až ke mně a dal mi velkou pusu na tvář.

„Ty seš číslo, Lil. Tohle byla opravdu nálož. V pondělí jim ukážeme co proto."

Přišla k nám i Bianka. „Souhlasím. Pecka. Jenom..." Větu nedokončila, a přesto jsem věděla, co chce říct.

„Piano by k tomu taky šlo, ale není nikdo, kdo by na něj zahrál."

Tim si sedl na židli vedle mě a z druhé strany usedla Bi.

„Hele, holky, co bude s těma penězi dělat? Přece jen je to vážně hezká suma."

Chvilku jsme byli zticha a přemýšleli. Jako první se ozvala Bianka.

„Měla by si je nechat Lilian. Přeci jen platí všechny věci kolem domu."

Jenže to by vážně nešlo. „Ne, peníze si nech ty, Bi."

„Proč já?"

„Jo, proč Bianka? Já mám nejdelší seznam přání!" Tima jsem zpražila pohledem a otočila se zpět na Bi s odpovědí.

„Tenhle dům je tvůj. Zdědila jsi ho po babičce. My se tu jen přiživujeme."

Bianka se mnou ale nesouhlasila. „To těžko. Dům je možná můj, ale všechno inkaso je napsané na tebe a ty to platíš. Takže si peníze necháš. A použiješ je na nějaké opravy na baráku, nebo prostě z toho budeš ten dům platit."

Nápad se mi nelíbil. Peníze si měli rozdělit oni dva. Přeci jen ty skladby budou stát na nich. Jenže Bianka nedávala moc prostoru pro odpor, a já jsem souhlasila.

„A já budu mít zase hovno." Posteskl si Tim a my s Biankou jsme se ušklíbly.

„Hele Time, řekni mi jednu věc. Tvoje rodiče jsou silně věřící, ty hraješ na varhany, ale do kostela ani nepáchneš, Boha nesnášíš a celkově ... no, Bibli u postele nemáš." Bianka se ho snažila se zájmem vyzpovídat. Podepřela jsi rukou hlavu a nedočkavě čekala na odpověď.

„A to si k tomu přičti ještě to, že jako dítě mě naši museli do kostela táhnout po smyku." Tim se zakoukal do prázdna, zapřemýšlel se a pak se dal do vyprávění. „Dokonce i naši dávní předci jsou silně věřící, ale když to chcete hustit do dítěte, musíte počítat s tím, že se vám na to vykašle. Nikdy jsem v tom neviděl smysl. A když jsem si chtěl jít zakopat s kamarády fotbal a naši řekli, že se jdeme modlit, bylo naprosto vymalováno. Prostě konec. Nastala fáze odmlouvání a vzdoru, což mě zjevně nepustilo. Pak onemocněla babička. Když jsem se mámy ptal, proč to Bůh dělá, ona jen odpověděla, že to tak chce. Proč chce zabít moji babičku, už mi neřekla. Nastala puberta a já se začal ptát, proč dovolí to peklo kolem nás. Došel jsem k závěru, že Bůh není a pokud je, tak je ignorant, ke kterému se odmítám modlit. Od babčina pohřbu mě nikdo do kostela nedotlačil. Jednou jsem tam musel hrát, ale to s vírou nemělo nic společného." Povzdechl si a oči stočil na nás. „To je můj příběh. Jdeme se kouknout na film?"