THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XIII.

Potom, co jsme si s Martinem dali krátké sbohem, jsem musel jít zpátky k Lauře, neboť mě už určitě hledala. Každou chvíli bychom měli být na místě. S Martinem jsem strávil poměrně krásnou chvíli, vůbec se mi od něho nechtělo pryč. Překvapil mě. Láskyplně si hrál s mými boky, ale dokázal mě pevně udržet u sebe. Protože neměl volné ruce, zaúkoloval mě. Jemně jsem ho hladil po tvářích a vjížděl do jeho blonďatých kudrnek. Nejlepší na tom celém bylo, že nikdo neřešil, že se uprostřed vlaku někdo líbá. Všichni nás přehlíželi, až jsem měl pocit, že jsme neviditelní. Nezajímalo je, že se ve vlaku někdo líbá. Nezajímalo je, že se vlaku líbají dva kluci. Nezajímalo je, že se líbáme my dva.

Na nástupišti jsem se snažil najít kufr. Ve velkém davu lidí to nebylo nic lehkého, hlavně proto, když okolo bylo několik podobných nebo dokonce i stejných kufrů. A taky plno rodičů, čekajíc na své malé milované kouzelníky a kouzelnice. Když jsem náhodou stoupl na nohu nevinnému vousatému staříkovi, myslel jsem, že mě promění v žábu. V tom zmatku jsem vrazil do mladší čarodějky a ona na oplátku do mě. Zamračil jsem se, ale protože se ve všech situacích snažím být pozitivní, pěsti jsem zase schoval. Navíc se mi zdálo, že v dálce vidím blonďatou hlavu. Mým cílem nyní bylo se prodrat davem, ale ne pro kufr, nýbrž pro něho. Byl opřený o sloup z cihel, koukaje někam mimo. Často jsem byl zvyklý na to, že měl okolo sebe partu kamarádu, tudíž jsem si nebyl jistý, že tam stojí opravdu on. Proplétal jsem se dál mezi rodiči, dětmi nebo staříky, až jsem byl blízko. Byl to opravdu on, čekal na mě.

„Ahoj, ehm, kde jsou tvoji rodiče?" zeptal se. Působil na mě tišeji než normálně. Třeba to bylo tím, že se mimo Bradavice cítí nejistý. Nebo si jeho chování nedokážu vysvětlit. Ukázal jsem směrem na přepážku, čímž mu dal najevo, že rodiče čekají na druhé straně. Hluboce se nadechl a chytil mě za ruku. Společně jsme se vydali skrz přepážkou, ale to mi nedošlo, že nemám kufr. Martin proto zůstal na druhé straně spolu s mými rodiči, mezitím co jsem kufr šel hledat.

Zjevně se dobře seznámili, protože jakmile jsem přišel, smáli se na celé kolo. Konečně jsem viděl se Martina usmívat, takže jsem byl šťastný i já. Táta si vzal do ruky naše kufry a my tak nemuseli nic těžkého tahat. Bylo to od něho velice milé.

Pro Martina bylo naše auto něco naprosto neuvěřitelného. Nikdy předtím v autě nejel jako mudla. Rozhlížel se kolem sebe a v jeho očích byla vidět dětská radost. Táta se tomu nenápadně smál, mezitím co mu máma vysvětlovala, co to všechno je. Před sebou jsme měli hodinovou cestu.

Čtvrť Valley Way byla jako každá jiná. Náš dům byl obyčejný a nikdo by určitě nepoznal, že v domě žijí kouzelníci. Teda aspoň z části. Martin byl velice překvapen, jak dům vypadal zvenku, ale i zevnitř. Hned co jsme vešli dovnitř, jsme spolu vyšlapali schody nahoru a já mu ukázal svůj pokoj. Protože nemám žádné sourozence, můj pokoj byl jednoznačně největší místností. Uprostřed pokoje stála velká postel, na které byly přes školní rok položené různé mamčiny krámy. Okolo ní byly dvě vysoké knihovny se spoustou knih. Martin si odložil svoje věci vedle zelené pohovky a posadil se na ni. „Máš to tady opravdu hezký."

„Děkuji," usmál jsem se. Z košile jsem vytáhl hůlku a mamčiny věci jsem pomocí Wingardium leviosa odčaroval z pokoje. Sedl jsem si vedle něho. „Tak, dáš si něco k pití? Nebo tak něco?"

„Vodu prosím." Znovu jsem vytáhl hůlku a mávl. „Accio sklenice," řeknu a v tu ránu se mi v ruce objeví sklenice, která byla před chvílí ještě položená na stole. „Aquamenti!" Z hůlky proniklo světle modré světlo a vystříkl pramínek vody. Namířil jsem ho na sklenici. „Wow, to je skvělý!"

„Žejo, miluju kouzlit."

„Se máš, asi proto vždycky zůstávám v Bradavicích, protože kouzlit pořád venku nemůžu."

„Taky se dočkáš," zašklebil jsem se. Martin se ke mně přitulil a sevřel mě k sobě do objetí. Byl jsem konečně šťastný. Žádná přetvářka, žádný sexuální chtíč. „Co je?" zeptal se. V jeho hlase jsem slyšel smích. Nic jsem neřekl, jenom si ho přitáhl za bradu a políbil. Byl jsem tak moc šťastný.

Po večeři jsme se vrátili zpátky do mého pokoje. Martin se nejen víc sblížil s mými rodiči, ale i babičkou. Měl jsem z toho radost, protože nikdy předtím jsem si domů kamarády nevodil. Byl jsem rád, že si ho oblíbili.

Ležel jsem v posteli a hůlkou si kreslil do vzduchu malé plamínky různých tvarů. Martin se opíral o postel, ruku měl položenou na ní a dotýkal se mojí. Tohle budou pro mě ty nejlepší vánoční prázdniny, to bez pochyb. Nedokázal jsem vyjádřit svoji radost. „Martine?" Otočil se na mě a vyšplhal nahoru za mnou. „Jsem rád, že tu se mnou jsi." Usmál se přes rameno a přitáhl si mě ke svojí hrudi.

„Víš, Kájo..." odmlčel.

„Ano?"

„Musím ti něco říct."