THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

V.

U Tří košťat jsme si sedli dozadu hospody, protože se skupinky ostatních studentů scházeli vepředu a my se tak mohli vzájemně nerušit. Laura si sedla vedle Martina, já naproti nim. Hábity a teplé šály jsme si všichni sundali a položili vedle sebe, když vtom k nám přišla milá čarodějka.

„Copak si dáte, mladíčci?" zeptala se svým příjemným hlasem a vytáhla z šedého svetru polámané brko s malým hnědým bločkem. Kudrnaté a zacuchané vlasy jí trčely okolo hlavy, ale vypadala velmi ráda, že nás může obsloužit. Laura se hned otočila: „Ehm, já si dám máslový ležák a k tomu bych poprosila dýňový koláček."

Brko pomalu začalo psát to, co mu čarodějka nadiktovala. Pak se usmála na Martina, který byl otočený stejně jako Laura a zeptala se jeho. Já pozoroval jeho vlasy zezadu. Byly méně blonďaté, dalo by se říct, že i světle hnědé. A ne tolik kudrnaté. V tu chvíli, kdy jsem přemýšlel, proč se na něj zase tak dívám, se otočil na mě. Znovu mě chytil do jeho pohledu, ze kterého jsem nemohl uniknout a byl jsem kvůli němu naprosto mimo.

„Hej Kájo," Laura se musela natáhnout přes celý stůl, aby do mě rýpla a já se vzpamatoval.

„Ano?"

„Co si dáš, modroočko?" zeptal se Martin. Sakra, moje srdce začalo tlouct, až jsem celý zrudl.

„Ehm, prosím máslový ležák." To byla jediná věc, které jsem byl schopen. I když se na mě milá čarodějka usmívala, mně do úsměvu nebylo. Potřebuju se zklidnit.

„J...já si jenom o...odskočím," vykoktal jsem ze sebe a zmizel v tmavé uličce, kde se nacházely toalety. Nikdo tam naštěstí nebyl.

Obličej jsem si opláchl studenou vodou a chvíli jsem se na sebe díval do zrcadla. Co to sakra dělám, co sakra dělá on. Proč se najednou chová tak hezky, když mě před nedávnem svým pohledem ničil. A co mě na něj tak zajímá, že se na něj nemůžu přestat dívat.

Někdo otevřel dveře a už jsem byl smířený s tím, kdo to bude.

„Kájo?"

Otočil jsem se a uviděl, jak se opírá o rám dveří, které se hned zavřely. Stál tam a díval se přímým pohledem na mě.

„Copak, Karlíčku?" jeho ironický hlas se zase vrátil, tak jsem se na něj otočil a sežehl ho pohledem.

„Tak co je? Já tě nechápu!" vykřikl jsem potichu. Martin se narovnal a pomalu šel ke mně. Ne, jenom to ne prosím.

„To se taky ptám, h," stoupl si ke mně a natáhl ruku ke stěně, proto nebylo nikam úniku, „si ze mě úplně v háji, co?" Dechem jsme se dotýkali, srdce mi znovu začalo tlouct a cítil jsem nepříjemný nátlak v břiše.

„Jseš ze mě úplně v háji, viděl sem, jak se mi snažíš vyhýbat."

„To není pravda!" argumentoval jsem. Přitom měl celou dobu pravdu, ale nechtěl jsem nic říkat.

„Koukni na mě Kováři."

Podíval jsem se. Všechny moje smysly prahly po tom ho políbit, avšak můj rozum se držel dál. Pohledem jsem sjel k jeho rtům, jeho nádherně růžovým rtům. Přestaň Karle, sakra. Cítil jsem, jak na mě dýchá a že se přibližuje. Teď, nebo nikdy. Políbil jsem ho a on spolupracoval. Rukou se stále podpíral o stěnu a druhou si mě přitlačoval k sobě. Já nevěděl, co dělat s rukama, proto jsem je nechal viset podél těla. Postupně přitlačoval, tlačil mě na sebe a naše líbání bylo mnohem intenzivnější.

„M..martine," vzdychal jsem mu do rtů. Vůbec se mi nechtělo přestat, ba naopak. Rukama jsem se snažil dělat to, co on dělal mě. Chytil jsem ho za boky a jezdil s rukama nahoru a dolů.

„Tak jo, to by stačilo, co myslíš Kováři?" přestal z nenadání. Odtáhl se celým svým tělem. Moje ruce opět visely podél těla, ale pořád se ho chtěly dotýkat.

„Co to sakra bylo? Cos to udělal?" vyjekl jsem.

„Myslíš tohle?" Znovu si mě přitáhl do vášnivého polibku, mačkaje můj zadek. „Nebo tohle?" rukou zajel k lemu mých kalhot a vytáhl košili.

„Ma...maaam...maartine," vzdychal jsem dál. Nemyslel jsem na nic jiného. Vůbec jsem nevěděl, proč to dělám, proč se mi to líbí a proč pokračuju. Nevěděl jsem ani, kde se ve mně vzala ta touha chtít ho. Kašlal jsem i na fakt, že ho nenávidím. Zapomněl jsem úplně na všechno a nechal se líbat dál. Voněl po kokosu.

„Asi se ti to líbí, jak vidim, h," nadechl se, „ale měl bych se vrátit za Laurou. Aby to nevypadalo divně, že se vracíme stejně, co myslíš?"

„Co?"

„Měl jsem tě jít zkontrolovat. Jako kamaráda. Ale nevěděl jsem, že se mi takhle poddáš, kočičko." Mlčel jsem a on mě sledoval.

„Jestli o to někomu cekneš, přísahám, že se už nikdy nenadechneš. Budeš moje koťátko, ke kterýmu vždycky můžu přijít a pohrát si s nim. Vim, že to chceš." Další mlčení. Ještě si skousl dolní ret a odešel. Nehybně jsem stál, opíraje se o umyvadlo a rozdýchávaje to, co se právě stalo. Prsty jsem se dotkl svých rtů, abych se přesvědčil, že se to opravdu odehrálo. Pořád jsem ho cítil a docela ho chtěl i zpátky. Sakra Martine.