THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XXX.

Lauřiny oči zářily nenávistí. Bál jsem se, i když jsem věděl, že to přesně po mně chtěla. Mnohem víc jsem měl strach o Martina než o sebe. Stejně mi ublížit nechce. Nedokázala by to. V hlavě jsem zmateně hledal otázky, na které bych dostal rád odpověď. Všechno se mi najednou míchalo dohromady, moje hlava začínala praskat. V myšlenkách jsem si připadal na chvíli ztracený. Nejen bolest v hlavě, ale i bolest celého těla na mě začala doléhat a já pomalu cítil, jak padám k zemi. Nevěděl jsem, jestli na mě kletbu použila znova, nebo teprve teď přišly příznaky předešlého útoku. Ledová podlaha se konečně dotýkala mého těla. Svíral jsem se dál v bolestech. Jako by se do mě zapíchalo několik nožů a někdo je pomalu vytahoval.

„Jsi slabý."

Vždycky jsem byl, řekl jsem, i když ze mě nepadla ani hláska. Něco mi nedovolovalo mluvit. Naopak jsem dokázal slyšet mnohem lépe. Její kroky se ke mně začaly přibližovat a já se snažil odplazit pryč. Nepohnul jsem se ani o centimetr.

Kamenná podlaha astronomické věže se začala plnit. Lauřiny kroky se ode mě oddálily, za to se ale ke mně začal přibližovat někdo další. Čtyři další chodila. Chvíli jsem jen zíral na jedny černé a druhé hnědé dlouhé boty. Černé se najednou podlomili a stejně jako já skončily na zemi.

Necítil jsem se pořád nejlíp, ale potřeboval jsem zjistit, komu černé boty patří. Přece jenom bezmocně ležel na zemi. Hlavu jsem posunul o pár stupňů, abych se mohl odplazit někam pryč a přitom vidět celé tělo. Jen stěží jsem se dokázal pohnout.

„A co bude moje odměna?" ozval se něčí hlas, ale vzhledem k mé neschopnosti jsem ho nedokázal identifikovat. „Moc dobře víš co."

„Nechci jim ublížit. Ani je zabíjet, Lauro, prosím."

„A co teda chceš?"

„Nějakej lektvar, po kterém by se do mě naprosto zamiloval."

„Víš, že jsou to jen babský řeči. Nápoj lásky nefunguje věčně. Musel bys ho do něj neustále cpát, pořád dokola vařit nový. A to nemluvím o vedlejších účincích."

„Nechci mu ublížit. Miluju ho."

„Nenávidíš ho za to, co ti udělal. Za to jak tě opustil, aby se dal dohromady s ním. Nenávidíš Karla ještě mnohem víc a měl bys ho za to potrestat. Potrestat za to, že ti ukradnul tvou životní lásku."

„Ne."

„Nenávidíš ho!!"

„Lauro."

Ozvalo se ticho a pak záblesk.

„Nenávidím Karla Kováře a chci ho zabít!"

„Lucasi ne!" ozval se jiný hlas, tentokrát ten ze země. Ten jsem moc dobře poznal. Martin. Odněkud z kapsy se snažil vytáhnout hůlku, ovšem bez úspěchu. Laura byla rychlejší.

„Expelliarmus!"

„Jsi blázen, Lauro."

„Drž hubu, Careve."

Konečně jsem měl sílu na to si sednout. Rukama jsem se opřel o ledovou zem. Celou situaci jsem viděl před sebou. Martin se na mě okamžitě podíval. Beze slov se zmohl, aby se ke mně mohl dostat a obejmout mě. Aspoň na moment jsem se dokázal cítit šťastný a to jen díky němu. Jeho doteky a přítomnost mě uklidňovala natolik, že jsem pomalu zapomínal, co se okolo nás děje. „Zachráním tě," zašeptal.

  ~  

Otevřel jsem oči. Zprvu jsem si myslel, že ležím ve své posteli, až mi došlo, že neležím vůbec v něčem měkkém, nýbrž na tvrdé a ledové podlaze. Zpětně jsem se snažil vzpomenout na to, co se stalo. Sakra.

„Martine?" zeptal jsem se do prázna. Nečekal jsem žádnou odpověď vzhledem k tomu, že okolo mě bylo naprosté ticho a kromě toho jsem nic neviděl. Odpověď ale přišla. „KÁJO?"

„Jsi tady?"

„Jsem tady u stěny. Přivázanej. Znova."

Vtom mi to došlo. Pravou ruku jsem měl spoutanou nějakým černým provazem. Ani nevím, jestli to vůbec provaz byl. Nejen že slizká šňůra obepínala moje zápěstí, ale celkem dost se kroutila a pohybovala. „Já taky. Čím nás to spoustala?"

„Nemám nejmenší tušení."

„Jsi v pořádku?"

„Ne. Jestli začne znova s tím, co mi dělala, radši se zabiju sám. Nebo ji, jestli se tě jenom dotkne."

Usmál jsem se. „Dostanu nás odtud. Vzpomenu si na nějaké zaklínadlo, které nám oběma pomůže."

„Hůlky nám ukradla. Podle mě je zlomila, abysme se odtud nedostali, Kájo."

„Něco fungovat musí."

Na chvíli jsme ztichli oba dva. Hustá tma, která nás rozdělovala, mi nezabránila v tom, abych si představil, jak strašné to tady je. Cítil jsem, jak se na moje vlasy lepí pavučina, do které jsem strčil hlavu. Po noze mi asi lezlo pár brouků, ale dívat se mi nechtělo.

„Myslíš, že náš zabije?"

„Mě určitě. S tebou si bude zřejmě hrát, nevím. Je do tebe bláznivě, ale fakt jako bláznivě, zamilovaná. Nedokázala by tě zabít."

„Ale víš, co říkala Lucasovi."

„Nenechala by dalšího kluka, aby na tebe sahal. Jen po něm chtěla, aby se naštval a pomohl jí. Je to idiot."

„Ty jsi taky idiot."

„Já?"

„Proč si mu vůbec celou dobu pletl hlavu, když jsi byl zamilovanej do mě? Nemůžeš si s někým jen tak hrát a pak se na něj vykašlat. Takhle to nefunguje. Ublížil jsi mu."

„Takže ho teď obhajuješ? Mohl jsem si klidně vybrat jeho!"

„Vidíš, zase s tím začínáš. Tak si doprdele už vyber. Miluješ mě, nebo jeho? Miluješ vůbec někoho z nás? Do háje, Martine, myslel jsem si celou dobu, že jsi zamilovanej do mě. Rovnou mi řekni, že mě jen dál využíváš a láska je jen z mojí strany."

„Já..." odmlčel se.

„No?"

„Nevím."