THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

X

Vstávat ráno, když jsem usnul až kolem půl třetí, byla pro mě jedna z těch nejtěžších věcí. Neuvěřitelně mě bolely oči, nemluvě o mých poškrabaných zádech nebo zlámaných nohou. V posteli jsem se válel ještě chvíli, vůbec se mi nechtělo hned na lektvary.

Po přemáhání (a hlavně kvůli nedostatku času) jsem se konečně zvedl a oblékl do hábitu. Vlasy jsem si shrábl, ani je nějak neupravil, popadl učebnice a pospíchal do učebny lektvarů. Vzhledem k tomu, že byla ve stejném patře, musel jsem vynechat snídani a aspoň přišel včas tam. Což se mi samozřejmě nepodařilo.

Jakmile jsem vpadl do učebny, věděl jsem, že jsem v háji. Profesor už na mě křičel, jen když jsem se na něj podíval: „Kováři, můžete mi vysvětlit, proč jdete pozdě?"

„Omlouvám se, zapomněl jsem si učebnici a musel jsem ji najít."

„Hm, srážím Zmijozelu 10 bodů. Dnes ji nebudete potřebovat, budeme praktikovat a stačí jedna do lavice. Posaďte se do dvojice k někomu, kdo má místo."

Rozhlédl jsem se po místnosti, ovšem všichni už dvojice měli, tak jsem procházel uličkami a hledal partnera. Všichni se na mě dívali, tak jsem se nesnažil na sebe upoutat pozornost. Jediné volné místo bylo vedle Michaela, chlapce, se kterým jsem se vlastně nikdy moc nebavil. Seděl s otevřenou učebnicí a už vařící vodou v kotlíku.

„Ahoj, můžu se k tobě přidat?"

„Hm, jasný," odpověděl tichým hláskem. Přisedl jsem si vedle něho a podíval se, co to vlastně dělá. Učebnici měl na straně s nadouvacím roztokem, životabudičem a ještě dalšími. Michael měl na stole sklenici, ve které byly kousky netopýřích slezin, opodál v další sklenici oči čtverzubců. V misce byly zelené kousky něčeho a vzhledem k ostatním surovinám to musely být sušené kopřivy. Takže budeme dělat nadouvací roztok? Proč?

„Proč budeme dělat nadouvací roztok? Nedělá se náhodou ve druhém ročníku?"

„Nevím, to si vymyslel profesor. Prý se máme připravovat na OVCE (ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny) a tak no. Opakujem."

„Aha, a jak ti to jde?"

„No už jsem přidal do třecí misky sušený kopřivy a tamty oči," ukázal na sklenici, „a už jsem to rozdrtil na jemný prášek."

„Teď to musíme přidat do kotlíku, můžu?" zeptal jsem se. Michael mi to ovšem zakázal: „Musíš tu směs udělat teď ještě jednou, v učebnici se píše o dvou směsích. Klidně to můžeš udělat a pak to tam celý nasypat."

Natáhl jsem se po kopřivách (a ještě se podíval do učebnice na přesné množství) a ze sklenice vytáhl 3 oči čtverzubce, přesně jak bylo psáno, a suroviny rozdrtil na jemný prášek. Spolu s druhou miskou jsem směsi nasypal do kotlíku nad ohněm.

„Tak teď to nech zahřívat 20 sekund na střední teplotě. Počítám. Potom nad tím zamávej hůlkou."

Zamával jsem a z kotlíku se vypařila mlha. „Hotovo, teď budeme muset čekat."

                                                                      ~

Před třetí hodinou jsem zašel do astronomické věže, abych se omluvil profesorce Sinistře. Vymluvil jsem se na nějaké záležitosti ohledně mého primusování. Neměla s tím nejmenší problém, ještě se vřele usmála a popřála mi hodně štěstí. Nezapomněla mě ani upozornit na středeční večerní hodinu.

Irma, knihovnice, mě přivítala s otevřenou náručí. Zeptala se, co tady vlastně dělám a popřála hezké Vánoce, protože odjíždí pozítří domů. Rozhlédl jsem se po knihovně a hledal blonďatou hlavu. Kromě pár studentů z jiných kolejí, kteří měli zřejmě volno, jsem ho neviděl.

„Ahoj, Kájo," pozdravil. Seděl jsem na sedačce a četl si knihu ‚Muž, který miloval draky až příliš.' Zavřel jsem a ji a usmál se. „Ahoj."

„Promiň, že jsem tady pozdě, ale nějak jsem musel zabavit profesora na dějiny."

„V pohodě, jak se ti to vůbec podařilo?" zasmáli jsme se oba dva. Martin si přisedl a položil své ruce na moje. Propletl nám prsty a začal vykládat: „Pořád na té hodině jsem."

„Naklonoval ses?"

„Vůbec ne, položil jsem tam svoji postavu, kopii, kterou jsem vyrobil z jehličí a nějakých dalších blbostí, co jsem našel v lese."

„Ježiši, ty seš debil," zasmál jsem se a věnoval mu maličký polibek. Martin se usmál a pokračoval dál.

„Potrestáte mě za to, pane primusi?" Skousl jsem si dolní ret.

„Ani náhodou, chci slyšet tvoji omluvu a vysvětlení." Ruku jsem si přitáhl zase zpátky k sobě, aby Martin viděl, že to myslím vážně. Kývl hlavou a podrbal se ve vlasech.

„Chceš být tady? Nebo se přesuneme jinam?"

„Tady je to v pohodě, nikdo tady není."

„Jo tak dobře. Kde začít?" podíval se na mě a nervózně se kousl do rtu. Pro lepší pocit jsem mu znova chytil ruku a držel ji u sebe na klíně. „Je mi to fakt blbý, ještě nikdy jsem to nikomu neřek."

„Povídej."

„Moje matka je homofobní mudla a největší alkoholik," vyhrkl ze sebe.

„A otec?"

„Ten je mrtvej," šeptal. Upřímně nic takového jsem nečekal, proto jsem ani nevěděl, jak na tuhle zprávu zareagovat.

„To mě moc mrzí, Martine."

„Jo mě taky, ale chtěls to vědět a teď to víš."

„Proto se tak chováš?"

„Aspoň na to zapomenu. Čím víc lidí, tím míň na to myslim."

„A co famfrpál? Díky tomu nezapomínáš?"

„Hraju to jenom kvůli Lucasovi a Michaelovi."

„Tvoje další kurvy?" zašeptal jsem. Trochu mě zabolelo na hrudi, ale nechtěl jsem dát, aby poznal moji bolest. Martin jenom pokýval hlavou.

„Mrzí mě to, ale nemusíš to dělat, Martine. Ničíš tím akorát všechny okolo sebe."

„Dělá mi to dobře, nemůžu cítit lásku, necítím vůbec."

„Ale já něco cítím. Něco k tobě."