THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XV.

Poslední dobou to se mnou táhlo z kopce. Nejen kvůli nekonečně povinnostem, úkolům a několika zkouškám, které jsem všechny úmyslně přeskakoval. Každý dnem, kdy jsem se procházel hradem, nebylo nic stejné jako předtím. Něco v něm chybělo, navíc jsem rozhodně nebyl jediný, kdo si to myslel. Po chodbách viselo několik plakátků s tím nejkrásnějším úsměvem, který mě dělal dřív šťastným. Až na to, že teď se na mě pronikavě díval a neúmyslně mi ubližoval.

Ty jejich otrávené obličeje, když se na mě museli podívat nebo aspoň okolo mě projít, se už pomalu stávaly i mými nočními můrami. Za nic jsem nemohl, nemohl jsem za to. Dřív jsem byl zvyklý na všechny ty pomluvy a jejich urážky, že jsem šprt, nemehlo nebo se mi prostě posmívali jen tak. Ale od té doby, co na mě začali shazovat všechnu vinu, se mi svět začínal rozpadat úplně. Snažil jsem se před nimi schovávat, najít si útočiště u profesorů, ale nic z toho nepomohlo. Dál si na mě ukazovali a říkali mi, nepěkné věci. Někteří si mysleli, že jsem to byl opravdu já.

~ před dvěma měsíci ~

Když jsem se vrátil po vánočních prázdninách sám, jediný kdo se na něco ptal, byla samozřejmě Laura. Na nástupišti si všimla, jak se opírám o cihlový sloup s pohledem upřeným úplně jinam. „Proč jsi tak smutný, Kájo? Chyběl jsi mi." Nato mě pevně objala a já na chvilku cítil radost.

„Kde máš Martina?" zeptala se. To už jsem to nevydržel a rozbrečel jsem se jí přímo do náruče. Nepustila mě, naopak si mě přitiskla blíž k sobě a utěšovala. „Copak se stalo?" Vysvětlil jsem jí celou situaci, jak Martin beze slov zmizel a nikdo ho nemohl najít.

Během cesty zpátky se mnou nepromluvila ani slovo, protože nad tím celou dobu přemýšlela. A já taky. Včerejší den jsem celý probrečel, přičemž moji rodiče hledali Martina v okolí. Nakonec jsme museli udělat i rychlý výlet do Londýna, aby mi mohli koupit novou hůlku a táta nahlásit Martina jako pohřešovaného. V kouzelnickém světě se museli pohřešování hned společně s hůlkou nahlásit, aby nenapáchali nějakou škodu. Pomocí hůlky se většinou všichni našli. My měli ale smůlu.

Po příjezdu si pro mě nechal poslat ředitel. Namísto dobré večeře jsem pár hodin musel strávit v jeho velké pracovně. Skoro jsem si připadal jako při výslechu.

„Kájo, opravdu zmizel?"

„Ano."

„Nic jsi mu neudělal?"

„Neudělal."

„Kájo, zeptám se vás jako dobrý přítel. Nebyly mezi vámi náhodou spory?"

„Ano, to jo..." odmlčel jsem na chvíli, „ale skamarádili jsme se. Celkem hodně."

„Jestli vám to nebude vadit, přivedl jsem si sem i kamaráda pana Careva." Nato hůlkou otevřel dveře a dovnitř vyšel Lucas. Skoro dva metry vysoký zrzavý chlapec s poměrně mrtvým výrazem přišel k nám a sedl si vedle mě. Celou dobu si mě prohlížel a v ruce držel svoji dlouhou hůlku, kterou hladil, jako by byla snad nějaká kočka.

„Omlouvám se, že vás ruším při večeři, pane Garethe, ale zřejmě jste už slyšel, že je pan Carev od včerejška pohřešovaný."

„CO PROSÍM?" vyjekl. Zřejmě nic nevěděl. V tu ránu se podíval na mě. „TY! TY! Tys s ním byl naposled. KDE JE?"

„Uklidněte se prosím." Ředitel obešel stůl a postavil se vedle nás. Jeho moudrý obličej napovídal o tom, že o situaci usilovně přemýšlel. „Nevíme, co se stalo. Nevíme, proč a jak zmizel. Proto jsme zavolali vás, jestli se náhodou neschovává u vás doma."

„U mě určitě není. Co jsi to udělal, Kováři?" Rozbrečel se.

„Nemůžeme mu dávat nic za vinu. Martin se určitě objeví, věřte mi."

Tu noc ani jeden z nás nespal. Slyšel jsem, jak v noci brečí a převaluje se po posteli. Cítil jsem se úplně stejně, až na to, že on se s Martinem ještě včera ráno nemazlil. Proč mi utekl? Nelíbilo se mu u mě? Nebo mě prostě nenávidí.

Uběhl skoro dva týdny a Martin pořád nikde. Od rodičů mi přišla sova, že se po něm musela slehnout zem. Hledalo ho skoro celé ministerstvo. Zpráva se díky Lucasovi roznesla skoro celou školou. Tak začaly vznikat různé teorie o tom, že jsem ho přilákal k sobě domů a tam otrávil nebo odčaroval na druhou stranu Země. Ostatní studenti se mi raději začali vyhýbat, protože si mysleli, že jsem schopen jim něco udělat taky. Už jsem nebyl jenom ten neoblíbený. Teď jsem byl nejvíc nenáviděný.

Třetí týden po hradě začaly viset plakátky s Martinovou fotkou. Na něm bylo napsáno, že se hledá a co dělat při náhodném nálezu. Jenže čím víc se o tom začalo mluvit, tím víc to začali dávat za vinu mně. Nadávali mi, že jsem nestvůra, že si nezasloužím žít. Někdo totiž přišel s teorií, že jsem ho zabil pomocí kletby Avada kedavra. Jak směšné, ale jim se to začalo spojovat dohromady.

Když se ani po dvou měsících neukázal, všichni vzdali své úsilí a Martina přestali hledat. Věřili tomu, že ho někdo doopravdy zabil. Profesoři věřili, že jsem to já nebyl, proto mě neustále chránili před hladovými novináři a podobně. Nikdo na mě dokonce nemohl podat žalobu, protože Martin nikoho neměl. Podle ředitele jsem vyvázl jen tak. Nikdo jiný mi ale nevěřil. Ani Laura. Nikdo nevěřil, že jsem to doopravdy neudělal a že on utekl sám. Nenáviděli mě úplně všichni.