THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XXVIII.

Posléze se na nás Rina se svou skupinkou otočila. Zatajil se mi dech, stejně jako Martinovi, který se snažil uhýbat pohledem. Cítil jsem, jak se opatrně dotýká mého pláště. Černý plášť jeho prsty odhrnovaly, až se pomalu dostal k mému boku. Nevěděl jsem, co má za lubem, jen jsem bezhybně stál a čekal, co udělá. Vmžiku vytáhl moji hůlku.

„FUMOS DUO!" zakřičel a znenadání se z hůlky vytvářel hustý dým. Kouř se mísil se vzduchem, až za pár vteřin nebylo nic vidět. Naprosto pohltil Rinu a její kamarádky, ale také nás. „Utíkej!" zakřičel Martin, chytaje mě za ruku. Nic jsem neviděl, ale Martin zřejmě věděl, kudy kam. Běželi jsme jen pár minut, než jsme doběhli ven na vzduch.

„Tak tohle bylo o chlup?" řeknu ve snaze vydechnout poslední nádechy kouře. Martin se na mě podíval s úsměvem na tváři. „Neříkej, že tohle nebylo geniální."

„Naprosto! Jak tě to vůbec tak rychle napadlo?"

„Přece jsem se celý dny učil." Zasmál se a chytil mě za ruku. Stáli jsme na nádvoří, kde moc lidí vzhledem k učení nepobíhalo. Rozhlédl jsem se kolem, abych si byl jistý, že můžu Martina držet v klidu (přece jenom mi bylo pořád trochu nepříjemné držet se za ruku s klukem uprostřed školy). Jediné, co mě zaujalo, byl chlapec sedící na kamenné zdi. Lucas.

Bez výrazu ve tváři tam seděl a pozoroval oblohu. V ruce držel uschlé květiny a lístek po lístečku trhal a házel na zem. Všechno štěstí v něm zřejmě vyprchalo. Jeho celá tvář napodobovala mrtvé květiny, které dávno předtím po něčem toužily. V jeho hlavě se naopak hemžily blesky. Ostré záblesky, které oslepovaly jeho mysl a naprosto ohlušovaly  jeho myšlenky. Ten zvuk se nesl dál, dokud se zvuk neroztříštil.

„Martine, omluvíš mě? Budu muset ještě něco vyřídit."

„Určitě, stejně se musím ještě učit," řekl a upravil mi neupravené vlasy. Dělaly si, co chtěly. Nakonec mě ještě políbil na tvář, až zmizel zpátky v hradě. Potřeboval jsem si promluvit s Lucasem. Nenápadně jsem se přiblížil blíž k němu. Byl pořád zahleděný do bílých mraků, pohybujíce se na modré obloze, že si mě ani nevšiml. Beze slov jsem si sedl vedle něj.

„Běž pryč, Kováři."

„Chci si s tebou jen promluvit."

„Nemáme o čem, běž prosím."

Celou dobu se na mě ani nepodíval. Nechápu, co tolik viděl na obyčejném nebi, ale bylo to od něj celkem neslušné. Drkl jsem do něj, aby se konečně otočil.

„Lucasi, já tě naprosto chápu. Myšlenky ti jdou vyčíst z obličeje."

„Vůbec nevíš, jak mi je. Ty nevíš, jaký to je ztratit někoho, koho miluješ."

Odkašlal jsem si.

„Chápeš, jak to myslím."

„To ti nevadilo, že se k tobě Martin choval jako k děvce? Že tě každou chvíli odhazoval? Chodil za tebou jen tehdy, když to potřeboval. Jak ses do něho mohl s tímhle přístupem zamilovat?"

„Je moje věc, proč a jak se do někoho zamiluju. To není tvoje věc, Kováři!" zvýšil hlas, „líbilo se mi, když si se mnou hrál. Někdy mi to dávalo falešný naděje, protože jsem si myslel, že když to pořád dělá, chce mě tím získat. Asi jsem se spletl, ale jeho chtíč ve mně vyvolával vášeň. Potřeboval jsem, aby se ke mně choval jako k jeho lásce, i když to bylo jen někdy a chvilkami. Jenže pak se ukázalo, že miluje tebe a všechny ty naděje, které jsem měl, se rozplynuly stejně jako moje duše."

„Říkal ti, že mě miluje?"

„Hned od začátku roku básnil, jak moc se mu líbíš a že z tebe nemůže spustit oči. Po večerech, které jsme spolu strávili, mi místo kouření péra vyprávěl o tom, jak ti to dneska slušelo. Ani sex s ním nebyl tak skvělej, protože mi bylo jasný, že má ve svých představách tebe a ne mě."

„Lucasi, mrzí mě to..." řekl jsem, ale okamžitě se otočil zády ke svým květinám.

„Nemá tě co mrzet. Příště se budu muset víc snažit nebo se vůbec nezamilovat. Máš fakt štěstí, Kováři."

„Nevím, co ti na to říct."

„Pojď se mnou," pověděl znenadání. Květiny v ruce daleko odhodil. Zmateně jsem se na něj podíval. Vždyť před chvíli chtěl, abych odešel, tak proč najednou touží, abych šel s ním. Nakonec jsem se s ním zvedl a nechal se odvést dovnitř do hradu.

Dovedl mě až nahoru do astronomické věže. Beze slov si sedl na lavičku a znova vzhlížel k obloze.

„Proč jsme tady?"

Otázka ovšem bez odpovědi. Rozhlédnu se kolem sebe. Vše vypadá v naprostém pořádku. Popošel jsem k zábradlí, abych si mohl vychutnat výhled na jezero. Na slunci se neuvěřitelně třpytilo.

„Stejně je tu nádherný výhled. Už mi řekneš, proč tu jsme?" zeptal jsem se ho, doufaje, že už mi konečně odpoví. Podíval jsem se na místo, kde před chvíli seděl. Lucas byl ale pryč.

„Lucasi?"

Ozvala se jen pouhá ozvěna mého hlasu. A také černý hlouček mlhy, který postupně začal houstnout a zvětšovat se. „To není vůbec vtipný Lucasi, celý to tady zamoříš."

Z husté černé mlhy se ale Lucas nevynořil.

„Kurva."