THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XXVI.

Většinu posledních dní jsem strávil v knihách. Ale ne dobrovolně. Zkoušky se blížily každým dnem a já se doopravdy potřeboval soustředit. O víkendu jsem měl ovšem učení plné zuby. Slova v knihách najednou přestávala dávat smysl stejně jako moje poznámky, které jsem si vypisoval. Napadlo mě vytáhnout ven Martina a vyčistit si tak hlavu.

Stejně jako já se utápěl dennodenně v učení. Jeho zkoušky navíc byly před těmi mými, což pro něj znamenal větší stres. Páteční odpoledne jsme se domluvili na setkání u skleníků a společné procházce do Prasinek.

Čekal jsem deset minut, než se Martin konečně ukázal. A ukázal se v celé své kráse. Byla radost ho vidět tak rozzářeného. Mimo to se oblékl do bílé košile, u které ohrnul rukávy. Zelené kravata zdůrazňovala, do jaké koleje patří, a celému oděvu dodávala šmrnc.

„Moc ti ta košile sluší," přivítal jsem ho maličkým polibkem na tvář. Polibek mi hned opětoval a políbil na rty. Při polibku se usmíval. Tak jako vždycky. Ještě jednou jsem si ho pořádně prohlédl. Ani jsem si nevšiml nové barvy jeho vlasů. Už nezářila blonďatými odstíny, nýbrž se leskla do hnědého podtónu.

„Změnil jsi barvu vlasů?" zeptal jsem se a pramínek kudrlinky obmotal kolem svého prstu. Martin se očima podíval nahoru a pokýval hlavou.

„Zkoušel jsem nějaký kouzlo. A asi jsem to neměl zkoušet naproti zrcadlu."

„Colovaria? Bože Martine, to snad není ani na seznamu kouzel pro NKÚ. A myslím, že ani pro OVCE ne," zasmál jsem se, „proč jsi to proboha zkoušel?"

„Snažil jsem změnit barvu tohohle," z kapsy vytáhl zelenou kartičku. „Chtěl jsem ji červenou a myslel jsem, že když ji začaruju na hnědo, přebarví se na červeno." Podal mi ji.

Přední stranu zdobilo srdíčko, ve kterém byla vepsaná písmenka M+K. Usmál jsem se a kartičku otevřel. Na dvoustránce se pohybovaly dvě postavičky. Zřejmě měly představovat mě a jeho. Chvilku jsem se na postavičky díval, až se k sobě přiblížili a políbili.

„Aw, to je roztomilý," usmál jsem a znova ho políbil na tváři. „Děkuju ti, je to moc krásný. Čím jsem si tohle vůbec vysloužil?"

„Chtěl jsem, abys mě díky tomu líbal a už nikdy nepřestal."

Beze slov jsem udělal přesně to, co řekl. Přitiskl jsem své rty na jeho a tím nás oba dva spoutal.

  ~  

Když jsme se konečně dostali ke Třem košťatům, byla pomalu všechna místa obsazená. Ani se nedivím. Půlhodinovou cestu pěšky jsme šli snad tři hodiny, protože jsme se každou chvíli zastavovali, pošťuchovali a líbali.

„Dáš si ještě něco?" zeptal se mě mile, zrovna když se číšnice doprošovala naší objednávce. „Všechno je dneska na mě."

„Možná bych si dal ten koláček z růženek." Mladá čarodějka se usmála a společně s notýskem a roztomilou propiskou zmizely mezi dalšími zákazníky.

„Už si ani nepamatuju, kdy jsem tady byl naposled."

„Myslím, že to bylo se mnou a Laurou. Tehdy v zimě, pamatuješ?" mrkl.

„Pamatuju," usmál jsem se provokativně, „tehdy jsi šel s Laurou jen proto, aby ses dostal ke mně, co?"

„Přesně tak. Pamatuješ si, jak jsi byl ze mě naprosto mimo?" kousl se do rtu. V tu chvíli za námi přišla čarodějka-číšnice s dvěma poháry máslového ležáku a růžovým koláčkem. „Děkujeme pěkně," řekl Martin a podal jí tři galeony a čtyři srpce. „Zbytek si nechte."

„Nech toho, byl jsem z tebe nervózní nic víc," odpověděl jsem ironicky, jakmile čarodějka s mincemi v ruce znova zmizela. Líbilo se mi, když si mě za tohle dobíral. Teplý pohár jsem si přiložil k ústům a napil se.

„A byl bys nervózní, kdybych tu pěnu z tvých rtů slízl?"

„Martine..." odmlčel jsem se a znova se napil.

„Třeba tam na těch záchodech. Naše první pusa. To si taky pamatuješ?" Teď jsem dočista ztuhl a v hlavě si přehrával ten nepopsatelný moment. To jak mě jeho neskutečné rty přitahovaly, i přes to že jsem ho vyloženě nenáviděl. Doteď si moc dobře pamatuji, jak moc jsem si přál, abych mohl okusit zakázané ovoce – políbit ho. A ten pocit slasti, když se mi to konečně podařilo. Dotýkat se jeho svalnatého těla, cítit jeho dlouhé prsty na mém těle a užívat si toho, co jsem tak dlouho chtěl. Jeho.

„Pamatuju," usmál jsem se. „Doufám, že si to dneska zopakujeme," broukl jsem tiše.

„Cokoli budeš chtít," odpověděl a zakousl se do mého koláčku.

~

Jakmile jsme dojedli, byli jsme oba připraveni odejít. Ještě než jsme se opravdu vrátili na místo našeho prvního polibku. Překvapivě se v malé koupelně kromě nás nenacházel. Martin mě vysadil na linku mezi umyvadly a líbal. Rozcuchané vlasy jsem mu sčesával zpátky a spolupracovat v polibcích. Přitahoval si mě a jednou rukou držel za pas. Já mu rozvázal kravatu (a jako správný nepořádník ji hodil na podlahu) a pomalu rozepínal knoflíček po knoflíčku. Nedošel jsem ale daleko, protože nás vyrušily otvírající se dveře.

Snažil jsem se co nejrychleji seskočit dolů, ale stejně mě přicházející viděl, jak sedím a nechávám se líbat.

„Promiň, nevěděl jsem o vás. Nechtěl jsem rušit." Hlas mi byl povědomý. Lucas.

„Uh, nic se tady nedělo. Nic jsme nedělali, jen..."

„Já to chápu. Neřeš to," usmál se na nás dost neupřímně. „Jo a tam dole je něčí kravata. Asi tvoje, Martine." S Martinem jsme se podívali na podlahu, kde byla pohozená zelenobílá kravata. Mezitím stihl Lucas zase odejít.

„Ehm, no...asi to dokončíme v hradu," řekl tiše.

„Zřejmě." Skrčil jsem se a podal mu konečně jeho kravatu. Zavázal si ji, upravil rozhárané blonďatohnědé kudrlinky.

Při opouštění hospody jsem se ještě podíval po Lucasovi. Sledoval nás totiž celou dobu, co jsme vyšli z koupelny. Seděl u stolu s nějakým dalším klukem, ovšem jsem nemohl rozeznat, o koho šlo. I když bylo neuvěřitelné teplo, kluk naproti němu, otočený ke mně zády, byl oblečený v černém plášti s kapucí. Blázen. Naposled jsem se podíval na Lucasův nenávistný obličej, až jsme z hospody konečně vylezli ven.

„Omlouvám se za Lucase. Je to debil, prostě nedokáže pochopit, že ho nechci."

„To je v pořádku, chápu to. Taky bych se o tebe pořád zajímal, kdybys mě nechtěl."

„Samozřejmě, že bych chtěl," chytil mě za ruku a začal utíkat. „Teď ale poběž, spěcháme do hradu, ne? Abysme dokončili to, v čem jsme přestali."

_________
Páni, po měsíci jsem se skutečně odhodlala napsat další kapitolu. Ani nevím proč, ale najednou jsem ztratila chuť psát. Každičké slovo, které jsem napsala, se mi hnusilo a nedokázala jsem pokračovat. Možná taky proto, že mi vypadlo, o čem chci vlastně psát a neměla jsem motivaci pokračovat. Proto se chci zeptat Vás, mých čtenářů, jestli se Vám pořád tahle povídka líbí, popřípadě co ne. Vesměs mám konec už ve své hlavě, záleží asi jen na mně, na kolik kapitol to natáhnu. Už se nemůžu dočkat, až si všechno přečtete ♥. Kdyby se Vám náhodou líbila moje tvorba, začala jsem s novou povídkou, úplně z jiného světa. Je u mě na profilu, jmenuje se Levandule a budu moc ráda, když si ji přečtete.

Mám Vás všechny moc ráda, ♥

Vaše curly_sheep .