THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XXI.

Sklopil jsem hůlku dolů, protože mě oslepilo jiné světlo. Světlo, které zářilo tak silně, že jsem si musel zakrýt oči. Jakmile mi přišlo, že už je zase všechno v pořádku, ruce jsem zase nechal viset podél těla. Myslel jsem, že uvidím Martina. Připravoval jsem, že se na něj vrhnu a budeme si navzájem brečet do ramene. Martin tam ale nestál.

„Lauro?"

„Co tady děláš?"

„J-já, zajímalo mě, co tady je."

„Nic tady není."

Zacouvala dozadu a chytla mě za ruku. Držela mě silně, až jsem si myslel, že mi upadne ruka. Opakoval jsem jí, ať toho nechá a ať mě pustí. Táhla mě čím dál tím víc a mnohem rychleji. Zadíval jsem se ještě naposled na krabice v zadu. Něco se tam pohnulo. Tohle už Martin musel být. Vytáhl jsem hůlku.

„Mdloby na tebe!" Hůlka mi trochu zavibrovala a červené světlo odhodilo Lauru na další krabice. Otočil jsem se, abych mohl utéct zpátky. Laura ležela pořád na zemi. Teď už mě nemohlo nic zastavit.

Teď už tu zase nikdo nebyl. Pouze já a několik psích misek na podlaze. Vpravo vedla ještě úzká ulička mezi knihami. Musel jsem jít celou dobu skrčený, abych se tam vůbec vešel. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem cítil nepříjemný zápach. Jako by se tady pohřbívali mrtvoly. Něco se pohnulo a já se bouchl do hlavy.

„Kájo?"

Konečně jsem ho viděl. Krčil se stejně jako já. V tmavém stínu vypadaly jeho blonďaté více šedivě. Vlastně celý vypadal jako někdo jiný. Pohublé tělo, namísto dokonale vypracovaných svalů. Vyhublé tváře, namísto těch červenajících se. Vypadal naprosto příšerně. Smaragdové oči mu vyhasly. Padaly z nich slzičky.

„Pane bože, Martine." Neudržel jsem se a objal ho. Objímal jsem vyhublé tělíčko bez energie. Začal jsem brečet. Hladil jsem ho po nahé kůži a uklidňoval. Slyšel jsem, jak brečel. Nikdy předtím jsem ho takového neviděl. Vždy byl plný smíchu, ironie a radosti, proto vidět ho teď byla pro mne noční můra. Celý se potil. Ani jeho teplé ruce, nehřály jako předtím. Zničila ho.

Opatrně jsem sjel na jeho světlé rty. I ty byly ledové jako led. Třásly se, ale i tak mě dokázal líbat. Jemně jsem se ho dotýkal na hrudi, abych mu neublížil. Jeho studené prsty se dotkly mých tváří a krku. Sjížděly až ke knoflíčkům košile, které prstem obkroužil. Přestal jsem a znova ho objal. Tak moc mi chyběl.

Vysvlékl jsem si košili a obalil s ní Martina. I když mu byla malá, musela na tu chvíli stačit. Potřeboval jsem ho dostat k sobě domů, aniž by si nás někdo všiml. A rozhodně jsme nemohli letět, když už je Martin zmrzačený dost. Martin celou dobu mlčel a byl pořád zamlklý. Vůbec si nechci představit, co všechno mu ta zrůda prováděla. Náš nejdůležitější úkol byl ale zmizet. Teď, nebo nikdy.

„Zvládneš se zvednout? Já bych tě asi neunesl." Zakýval hlavou. Vzal jsem ho za ruku a zmáčkl ji. Stejně jsme se museli kvůli nižšímu stropu krčit. Prošli jsme dokonce i kolem Laury. Ležela v krabicích a nevypadala, že by se nám chystala něco udělat. Možná se tím odhozením praštila do hlavy o strop.

„Neměl bych zkontrolovat, jestli je v pořádku?"

„Běž radši," odvětil Martin a vyvedl nás pryč z podkroví. Já mu na oplátku pomohl zase slézt z žebříku. Byli jsme konečně pryč z té nechutné tmy. Teď nás čekal ale největší problém. Dostat se z domu Moorových.

Stáli jsme uprostřed temného pokoje a dívali se na sebe. I přes tmu v pokoji na Martina bylo lépe vidět než nahoře. Nemohl jsem ho vidět takhle.

„Co ti to udělala?" rozbrečel jsem se znova. Martin nehybně stál a mlčel. „Mučila mě. Týrala mě. Chci vypadnout. Okamžitě!"

Rozhrnul jsem závěsy a otevřel okno dokořán. Slunce z venku ozářilo celou místnost a konečně jsem si nepřipadal tak špatně. Sebral jsem batoh, položený na posteli a dal ho na záda. „Skočíme dolů naráz."

„Není to zas taková výška. Zvládneme to."

Seděli jsme na parapetu a připravovali se na skok. Sice jsme byli jenom v druhém patře, ale i tak jsme byli docela vysoko. Pod námi se rozléhala jenom travnatá zem. „Raz, dva, tři!"

„Arresto momentum!" Bezbolestně jsme dopadli na zem. Ujistil jsem se, že je v pořádku. Klepal se, ale vypadal, že se mu během skoku nic nestalo. Konečně jsme byli z domu pryč. Svoboda. „Jsme už v bezpečí?" zeptal se.

„Ještě ne, může se každou chvíli probudit. Musíme utéct pryč." Martin neměl skoro vůbec otevřené oči. Byly téměř přivřené. „Jsi v pořádku?"

„To je světlo. Nic nevidím."

„Nevypadá to, že bychom měli jinou možnost než letět. Jinak se odtud nedostaneme a navíc..." Nestihl jsem doříct, co jsem měl na mysli a přerušil mě něčí řev. Dívčí řev. Hlas nám pronikal až hluboko do uší. „Co to sakra je?" Podívali jsme se zpátky na otevřené okno. Stála tam Laura. Už z té dálky jsem viděl, jak jí krvácela rána na hlavě. Křičela dál a mnohem hlasitěji. „KOVÁŘI, JÁ TĚ ZABIJU. ZABIJU VÁS VŠECHNY."

Z batohu jsem vytáhl koště. I když jsem měl v batohu i její, nasedli jsme jen na jedno. Už takhle to muselo být pro Martina těžké. Celý vysílený a zmatený. „Drž se pevně." Objal mě zezadu a držel mě. Pomalu jsme vzlétli nahoru a letěli, co nejdál jsme mohli. Až už jsme nemohli slyšet Lauru. Vlastně až po půl hodinové cestě mi došlo, že je konečně po všem. Všechen stran, bolest a námaha zmizela. My byli volní.