THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XVII.

Udiveně jsem na ni zíral. Vítr pročesával její dlouhé hnědé vlasy. Vlál jí i černý hábit, který měla na sobě. Dívala se na nás velice vážně, ani mě nenapadaly myšlenky, že si z nás dělá jenom srandu.

„Co?"

„Nechte mě vydechnout, utíkala jsem až z hradu!"

Pustil jsem ji sednout, aby si mohla ulevit. Kdybych měl u sebe hůlku, vyčaroval bych jí i kalich s vodou, jenže moje hůlka ležela a nočním stolku.

„No, takže? Co všechno víš, kde ses to dozvěděla? A to už na mě nejsi naštvaná?"

„Zaprvé, Kájo, nikdy jsem nebyla. Jenom jsem nevěděla, co na to celé říct. Bylo mi to líto a..." nestihla ukončit větu, když ji přerušila Rina.

„Počkej, počkej. Ty ses s ním nebavila jenom proto, že jsi věřila těm pitomcům, co tvrdili, že ho opravdu zabil?"

Laura si znovu stoupla, chytila mě za ruce a podívala se mi do očí. Skoro jsem viděl, jak jí z očí tekly lesklé kapičky slz.

„To není až taková pravda. Já, prostě...Omlouvám se ti, teď už vím, že jsi nikoho nezabil. Jsem pitomá, nenávidím se."

Přivinul jsem si ji k sobě do náručí a pevně stiskl. Klepala se.

„To je v pořádku," řekl jsem jí. Nato se trochu pousmála a otřela si slzy. „Opravdu mě to mrzí, nevím, proč jsem ti nevěřila."

„To už je jedno, teď nám hlavně řekni, co se stalo."

„Poslední dobou jsem o tom přemýšlela, až mi to nedalo a musela jsem tomu přijít na kloub. Je totiž zvláštní, že ho nikdo nemůže najít. Přece jenom má ještě hlídáček, ne?"

„No, táta mi posílal sovu s tím, že ani tak ho nemohli najít. Právě proto se snaží všechno zatajovat, co to jde. Nechtějí ostatní znepokojovat."

„No právě, tohle byla moje první myšlenka. Že za to může celé ministerstvo. Ale proč? Proto mi to přišlo jako hloupost. Pátrala jsem dál. Postupně mi začalo docházet, že jsi ho nemohl zabít už jenom kvůli tomu, že jsi to ty. Neublížil bys ani mouše. A viděla jsem, jaký vztah spolu máte, vždycky jste se chovali jako dobří kamarádi. Ta hloupá teorie s tím, že jsi to byl ty, mě taky opustila, jen jsem nevěděla, co ti říct. Nemohla jsem za tebou jen tak přijít s tím, že už si nemyslím, že bys něco takového udělal. Omlouvám se. Nakonec jsem musela vlézt do vašich ložnic. Protože to jediné mě napadlo."

Rina, která doteď seděla, se postavila a stoupla si vedle nás. Ruce měla zkřížené, ale zjevně ji všechno zajímalo. Srdce se mi třáslo, protože jsem se každou minutou měl dozvědět pravdu. Rina mě chytila za ruku.

„Prohledala jsem mu celou postel. A všechna místa, kde se často mohl pohyboval."

„Ale je ti jasné, že tohle už provedli profesoři?"

„Já vím, ale chtěla jsem to zkusit."

„A?"

„V jeho posteli jsem našla tuhle obálku. Je na ní napsáno „Pro Káju"." Z hábitu vytáhla malou obálku. Vypadala, jako by se v té posteli schovávala už stovky let. Opravdu na ní bylo inkoustem napsáno moje jméno. Předala mi ji do ruky.

„Já ji neotevřela, přísahám."

Otevřel jsem ji já. Vypadl z ní kus papíru s dlouhým textem.

Kájo,
asi bych měl začít s tím, že se ti omlouvám. Nikdy jsem si nemyslel, že bych to dokázal. Zamilovat se. Na tohle jsem nebyl pořádně připravený, ale stalo se to. Nechápu, co všechno jsi se mnou dokázal udělat, jak jsi mě naprosto očaroval svým přístupem a vším. Prostě se to stalo. Ale to nechci. A taky nechci, abys miloval ty mě. Taková zrůda, jako jsem já, si nezaslouží lásku. Chci, aby sis našel někoho jiného, někoho, kdo ti za to stojí. Mě raději nech být. Nech mě bloudit tímhle hnusným světem. Budu sám, ale radši sám, než abych ti mohl ublížit. Utekl jsem, abych se schoval před láskou. Chci zapomenout na tebe, na všechny ty krásné chvíle a na všechny tvoje doteky, tvé láskyplné polibky, tvé nádherné modré oči. Chci zapomenout na všechno. Zapomeň na mě taky. Vím, že nám to bude dlouho trvat, ale musíme se vzchopit. Já neměl co vzdát, ale ty se neopovažuj si něco udělat. Máš před sebou ještě krásný život, protože jsi tak vzdělaný. Určitě nebudeš mít problémy. Proto nech mne, bezvýznamnou trosku, projít celý svět naskrz sám. Ty si zasloužíš jenom to nejlepší. A já to nejsem a nikdy nebudu. Ještě jsem tě chtěl poprosit, abys mě nikdy nehledal. Nikdy. Nedokázal bych se na tebe podívat a nezamilovat se znova. Prosím. Pro nás oba to bude určitě lepší. Budeme předstírat, že já nejsem kluk, který se zamiloval.

Martin

List papíru mi vypadl z ruky. A v tu chvíli se mi zastavil celý svět. Všechno okolo mě se začalo rozmazávat a já cítil, jak jsem ležel na zemi. Nedýchal jsem. Tlukot srdce přeřvával všechno okolo. Neskutečně moc mě bolela hruď. Možná byla pro mě tahle zpráva horší, než kdyby doopravdy umřel.

Probudil jsem se. Okolo mě stály dvě postavy, ale jelikož jsem se před malou chvílí probral, nevěděl jsem, o koho šlo. Rozkoukal jsem se po celé místnosti, až se mi dvě dívky zobrazily.

„Lauro, už to vypadá, že je vzhůru."

„Díky bohu, Kájo!" vyjekla. Zmateně jsem se na ně podíval a až pak mi došlo, kde to vlastně jsem. Ležel jsem na ošetřovně. Přes okna neprocházelo žádné světlo, jediný zdroj světla nám dodávalo pár svícnů rozházených po ošetřovně.

„Co se stalo?"

Holky mi v rychlosti vysvětlily, že jsem vlastně jenom omdlel, ale přes to si mě tady chtějí nechat přes noc. Samozřejmě madam Pomfreyové nic o dopise neřekly.

„Nic vážného, zítra tě pustí," líčila Rina. Laura držela v ruce láhev s vodou, kterou mi laskavě podala.

„Hádám, že jste si to přečetly." Obě nejistě zakývaly hlavou.

„Promiň, nechtěly jsme. Jen prostě, jsi omdlel. Myslely jsme si, že se v tom píše vážně něco důležitého.

„To celkem je," namítnul jsem.

„My víme. Je pochopitelné, že jsi zkolaboval. Lidem, jako jsi ty, se tohle prostě někdy stává. Když někoho opravdu miluješ, je to běžná věc. Mrzí mě to, Káji. Ale my s Rin, ti budeme oporou, ano?"

„Máš někde po ruce ten dopis?" Nato se natáhla a podala mi ho ruky. Přečetl jsem ho ještě jednou.

„Chci ho jít hledat."

„Ale on ti napsal, že nechce. Navíc, když máš kvůli němu takovéhle panické záchvaty, nemyslím si, že je to dobrý nápad," řekla tiše Laura.

„Něco se mi na tom celém nezdá. Najdu ho, ať mě to stojí cokoli."