THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XXXII.

Čekat na Martinovu odpověď bylo nekonečné. Nikdo z nás nevěděl, co mu honí hlavou.

Myslím, že to nevěděl ani on sám. Stále mi tlouklo srdce. Nejen ze strachu, ale především z jeho nevím, které vypadlo z jeho úst a které se mi neustále přehrávalo dokola v hlavě. Martin mi tak způsobil další ránu na duši. Podíval jsem se na něho. Moc dobře jsem ale neviděl kvůli nedostatku světla v téhle zakleté místnosti. Jediným zdrojem byla stále moje hůlka, která se už ale povalovala na zemi. Neměl jsem sílu ji držet. Martin se na mě také díval. Hleděl na mě jako tehdy, kdy jsme se seznámili. Tehdy, kdy jsem se zamiloval. Zamiloval se ale opravdu i on?

„Už jsem na to přišel," chvíli odmlčel, ale pak hned pokračoval. S Lucasem jsme se mezitím podívali na sebe. Oba nás v tu chvíli napadla stejná věc. „Zůstanu tady já. Zasloužím si to. Ublížil jsem tolika lidem, že si nezasloužím, abych v tom pokračoval." Věděl jsem, že něco takového nakonec řekne. Takový nápad ale nepřipadal vůbec v úvahu. „Ne, Martine, to nepůjde. Vyber si mě, nebo Karla. Musíš si ale pospíšit, nebo to nestihneme vůbec." Nato Martin ale nic neodpověděl. To došla Lucasovi trpělivost. Násilím sebral moji a Martinovu ruku a zakřičel na nás, abychom odešli spolu. „Vypadněte odtud! Buďte spolu šťastní. Vy jste lásku našli, já už žádnou hledat nechci. Já se kvůli vám přišel obětovat. Tak nechte toho hádání a běžte pryč."

Martin věděl, že s tím už nic nemůže dělat. Oběma se nám chtělo brečet, protože ani jeden z nás nechtěl, aby tady i ten pitomec Lucas zůstával. Ne kvůli nám. Bylo ale příliš pozdě na jiné řeči, protože se poklop začal pomalu zavírat. V tu chvíli Martin pustil moji ruku a rozběhl se za Lucasem, kterého objal. Najednou se všechno seběhlo až moc rychle. Znenadání Lucase odstrčil ke mně a zařval: „Mobiliarbus!" My se začali vznášet směrem vzhůru, až jsme proletěli skrze stropní poklop. Když jsme se dostali nahoru, dřevěný poklop se zavřel. Já se okamžitě vzpamatoval z toho, co se právě během pár sekund událo, a snažil se poklop znovu otevřít. Bohužel ale neúspěšně. Ani Lucasova posila mi nebyla nějak nápomocná. „Co se to stalo? Proč to udělal? Musíme se dostat dovnitř."

S poklopem nešlo ale ani hnout. Nefungovalo žádné kouzlo, síla, prostě nic. Kapičky slané tekutiny nám oběma klouzaly po tváři. Nezbývalo nám nic jiného. Lucas si to celou dobu vyčítal a dával za vinu. Kdyby nepomohl Lauře, zřejmě by se nic takého nestalo. Kdyby nebyl sobecký, mohl by Martin být v bezpečí Bradavic. Já na tom nebyl o nic lépe. Už jednou jsem o něho přišel, nemůže se mi tohle stát znovu. Takhle špatně to nemůže dopadnout. Seděli jsme u poklopu ještě chvíli, než jsme se zvedli a vydali hledat cestu do hradu. Dlouho jsme ji ale hledat nemuseli. Z temné místnosti s dřevěným poklopem jsme se dostali do přímo do hospody U Prasečí hlavy.

Nezdrželi jsme se zde ovšem dlouho. Jakmile jsme se zorientovali, vyběhli jsme nejrychleji jak to šlo. Při naší cestě do hradu jsme volali o pomoc. Potřebovali jsme najít někoho dospělého, kdo by dokázal kontaktovat ministerstvo a Martina se pokusit nějakým způsobem zachránit. Měli jsme docela štěstí, protože jsme po cestě potkali ředitelku nebelvírské koleje. Celí udýchaní jsme ji popsali, co se právě stalo. Zprvu nám nic nechtěla věřit. Už tehdy, kdy Martin zmizel poprvé, se na mě dívala skrz prsty. Nezbývalo ji ale nic jiného než nám pomoct. Respektive pomoct Martinovi. Odvedla nás přímo do ředitelny, kde nás ředitel nepřijal s úplně otevřenou náručí. „Jak je možné, že se něco takového stane na naší škole dvakrát a hned jednomu studentovi."

„Ale teď aspoň víme, kde Martin je. Musíme ho odtamtud dostat, řediteli! Je to nějak začarované, my ty dveře neotevřeli. Alespoň na podruhé už ne." Ředitel mezitím odešel a nás s Lucasem nechal samotné v jeho kanceláři. Čekání bylo opět nekonečné. Když se vrátil, poslal nás do svých ložnic. O tom, kde byl a co řešil, se ani nezmínil. Aspoň ne tu noc.

~

Od Martinova druhého „zmizení" uběhl skoro půl roku. Asi bych měl vysvětlit, co všechno se za tu dobu stalo. A co se stalo s ním, i když toho nevím o tolik víc jak vy. Ještě během té osudné noci se ředitel Bradavic vypravil na Ministerstvo kouzel, kde svolal mimořádnou poradu. Trvala asi dvě hodiny, ale co během ní vyřešili, dodnes zůstává tajemstvím. Členové odboru záhad se ihned vydali do hospody U Prasečí hlavy, kde opravdu našli dřevěný poklop, kterým jsme nevědomě proletěli. Poklop ale otevřít nedokázali. Tedy ne hned. Stejně jako my vyzkoušeli nejrůznější kouzla, ale také i lektvary, a dokonce jim pomáhali různí kouzelní tvorové. Nakonec se jim to ale nakonec podařilo. Obrovským šokem pro všechny, především pro mě, bylo, když místnost nalezli prázdnou. Jakmile mi jeden z členů odboru záhad tuto informaci sdělil, myslel jsem, že se na místě rozpadnu. Na otázku, jak je to možné, jsem si v tu chvíli přestal odpovídat.

Jestli v jeho druhém a posledním zmizení měla prsty Laura se můžeme pouze domnívat. Zmizela totiž s ním. Od té doby jsem ani jednoho z nic už víckrát nespatřil. Tentokrát mě ale nikdo nepodezříval v tom, že bych v jeho zmizení měl prsty zrovna já. Zvěsti o Lauře kolovaly po celé škole. Roznášely je dokonce i duchové a samotní profesoři občas na svých hodinách odpovídali příliš zvídavým studentům. Já měl alespoň klid od role vraha. Stal jsem se pouhou obětí, což bylo ve výsledku mnohem horší. Každou noc jsem proplakal. Tentokrát jsem v tomhle nebyl sám. Truchlil celý hrad. 

~

Martina jsem nikdy milovat nepřestal. Už je tomu deset let, co jsem jeho omamné oči spatřil naposled. Přesně ty smaragdy, do kterých jsem se kdysi tak zakoukal. Nerad o něm mluvím. Nejen veřejně, ale především před svou rodinou. Zmizení Martina a Laury je dodnes obrovská věc. Vyšlo několik knih, které jejich příběh vypráví. Některé jsou ovšem méně pravdivé, než si je sám pamatuji. Tak to ale chodí, proto jsem se rozhodl jimi nezabývat. Někdy je lepší se nepříjemnými věcmi nezabývat. Nepřipomínat si ve své mysli. Jinak by vás už dávno vnitřně pohltily.

Tu lásku, kterou jsem k němu cítil, jsem už nedokázal cítit k nikomu dalšímu. Může to znít nespravedlivě, především k mému manželovi, ovšem citům neporučíš. S tím musíme být smíření my všichni. Martina jsem miloval velice odlišným způsobem. I když jsem zpočátku nechtěl, miloval jsem ten pocit dobývat něco tak neobyčejně nezdolatelného. Příjemné zašimrání v břiše, když náhodou Martin procházel chodbou i přes to, že jsem pro něho býval často nikým. Nedokážu vylíčit pocit štěstí a euforie tehdy, když se naše rty spojily v jedny úplně poprvé. Připadal jsem si jako na rozkvetlé louce plné lučního kvítí, kde mě ovívá lehký a příjemný vánek. Ten mi i tak dokázal rozcuchat mé nepoddajné vlasy, ale to v tu chvíli nebylo důležité. Nedokázal jsem přemýšlet nad něčím jiným, než byla jeho vlastní přítomnost. Přítomnost daného okamžiku, který nás spojoval v jednu duši. Přítomnost pocitu, že jsem zamilovaný.

Protože já jsem byl ten kluk, který se zamiloval.