THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fiction

XXXI.

„Nevím," vypadlo z něj. Jako by se mi najednou zastavilo srdce. Zalapal jsem po dechu a opatrně se mu podíval do očí. To nemůže myslet sakra vážně. Martin se ode mě odklonil, jako by se mnou najednou nechtěl nic společného. Pořád jsem na něho bezvýrazně zíral. Jedna mokrá slza se mi sklouzla po špinavém obličeji, až spadla na zem. Mlčeli jsme oba pár dalších hodin.

Nejen že se hodiny vlekly tak pomalu, že mi pomalu začínaly umírat všechny smysly, ale už jsem se začínal třást zimou. Ruce stále svázané, proto jsem sobě přivinuté nohy nemohl zmáčknout do teplého objetí. Visel na mně kousek nějakého hadru, připomínaje triko. Strašně moc páchlo bažinou. „Je ti zima, že?" ozvalo se odněkud. Odpovídat se mi nechtělo. Už jenom protože se ptal on.

„Tím, že budeš mlčet, si moc nepomůžeš, Karle." Dál jsem mlčel. Nebylo taky nic říct. Nemusí ho zajímat, že někde v nějaké kopce mrznu, nemusí ho zajímat vůbec nic. „Myslím, že když se mi podaří rozvázat si ruce, dokážu tě zahřát."

Najednou se opravdu přiblížil ke mně. Ruce mu visely podél těla. Nechápu, jak se z toho mohl dostat. Ale ptát se mi nechtělo. Čím blíž se přibližoval, tím víc se mi chtělo křičet. Nechtěl jsem, aby se mě jakýmkoli způsobem dotýkal, aby na mě jakkoli mluvil, jakkoli se mnou komunikoval. Bylo už pozdě, protože se jeho svalnaté ruce začaly obepínat kolem mé hrudi. Chtěl jsem ho co nejdřív odstrčit. Mrznul jsem ovšem takovým způsobem, že se mi jeho pevné objetí po chvíli začínalo líbit.

„Omlouvám se ti. Zpanikařil jsem, když jsi na mě takhle vyjekl. Už jsem ti několikrát opakoval, že mám problém se do někoho zamilovat. Teprv u tebe jsem si s tim jistej. Tak nebuď zas uraženej."

Mlčel jsem. Měl pravdu, ale taky ho mohlo napadnout, že mě tohle raní. Přitulil si mě ještě blíž k sobě. „Miluju tě, jo? Tak pojď vymyslet, jak se odtud dostanem, ty chytrá hlavo."

„Nejprv mi rozvaž ruce."

„Je to řasavka bažinatá. Musíš ji zahřát a pak tě pustí." Martin okamžitě svými dlaněmi přikryl tmavou rostlinu a chvíli je tam držel. Rostlina se bůhvíjak smrskla, až se nakonec vytratila úplně. „Furt nechápu uvěřit, že nevíš. Žes to dokázal vůbec říct."

„Karle, prosím nech toho. O tomhle si promluvíme jindy. Teď se odtud musíme dostat, nebo nás ta proradná čarodějnice zabije. To už pak nedořešíme."

Rozhlédnul jsem se po místnosti. Tmavé poškrábané zdi působily až příliš hororově, visící husté pavučiny se pohoupávaly, když jsem se dotkl ledové omítky, abych se pořádně orientoval. Nemohl jsem se ani pořádně postavit, protože byl strop příliš nízko. Nebyli jsme u Laury doma. Nebyli jsme v Bradavicích. Byli jsme někde, ale přitom nikde.

Když už jsem si myslel, že jsem celou prohledal, ucítil jsem, jak na něčem klečím. Nahmatal jsem předmět a rozzářil se mi úsměv na tváři. „Martine, našel jsem hůlku."

„Lumos!" hůlka na svém konci vytvořila maličké světlo, které bylo ovšem silné natolik, že šlo vidět naprosto skvěle. První, na co jsem posvítil, musel být Martin. Přenádherné smaragdové oči se v tomto momentě třásly zimou. Nejen jeho oči, ale celý obličej, obličej poškrábaný a domlácený od krve, včetně ledových rtů třesoucí se, působily děsivě. „Kájo, jsi v pořádku?" zeptal se on mě. Kývl jsem hlavou, že ne. „Nemám nejmenší tušení, jak se odtud dostat. Žádný kouzlo nám nepomůže, když tady není východ."

„Dej mi tu hůlku."

Martin posvítil nejen na stěny, zem ale i na strop, na který jsem zapomněl. Vypadal úplně stejně jako zbytek místnosti. Stejně opotřebovaně. „Alohomora."

„Jsou tady padací dveře. Nejdou odemknout, ani s nima nic dělat."

„Aspoň jsme našli východ."

~

Tenhle zvuk jsem mohl přirovnat ke skřehotání skřetů. Probudil jsem se tak rychle, abych se ujistil, že nás žádní skřeti nevraždí a byl to všechno jen sen. Martin se stejně zmateně díval na mě. „Slyšíš to taky? Myslel jsem, že už mám zase halucinace."

Přisedl jsem si blíž k Martinovi a zmáčkl jeho pravou paži. Zvuk začínal přibírat na decibelech, že jsme si oba museli zacpat uši. Martin do mě pak loktem drkl, abych se podíval nahoru. S padacími dveřmi to třáslo. Otvíraly se.

Statečný Martin seděl s hůlkou přede mnou a mířil na postavu, která opatrně šplhala za námi. Nevypadalo, že by nám chtěla ublížit, to ale neznamenalo, že jsem se nebál. Třepal jsem se strachy jako nikdy jindy.

„Lucasi..."

„Nic ti nebudu vysvětlovat. Vem si Karla a běžte pryč. Utečte. Laura je nadobro pryč. Já tady musím zůstat, jinak se odtud nemáte šanci dostat."

Martin mě pustil, aby mohl k Lucasovi blíž. „Co tady povídáš? Půjdeš s náma, utečeme spolu, nemůžeš tady zůstat."

„CO se stalo Lauře?" zeptal jsem se já. Nikdo mě ale neposlouchal.

„Začarovala tuhle místnost, aby z ní nemohli všichni utéct. Věděla, že kdybyste to otevřeli, nemohl bys tady nechat jeho nebo on tebe. Neměla v plánu vás sama zabít. Chtěla, abyste se už nikdy nedostali spolu zpátky."

„Takže bysme tady stejně zemřeli. Bez vody a jídla."

„To přesně chtěla. Taky si myslela, že jsi dost silný na to, pustit Karla a zůstat tady navěky. To už by ti nic nepomohlo. Pokud tady zůstaneš sám, už ti nemůže ani zrušení kletby, ani někdo, kdo se s tebou vymění."

„Ne. Lucasi doprdele, já tě tady nenechám. Ani tebe," podíval se na mě, „utečte spolu, běžte najít Lauru a konečně jí někdo zabijte."

„Laura je pryč."

„Pryč navždy?" zeptal jsem se zase já. „Ne. Vrátí se. Utekla do svého podsvětí, kde se schovávala po celou dobu, kdy ji všichni hledali. O tomhle jejím světě nemá páru ani ministerstvo."

„Martine, ty drž hubu, my tě tady doprdele nenecháme," okřikl jsem ho. Podíval jsem se na Lucase, který vypadal rozumněji než kdy dřív. Myslel všechno úplně vážně soudě jeho výrazu. „Kdo tady teda zůstane?"

„Rozmýšlejte rychle. Brána se za chvíli zavře, a dokud nás někdo z venku neotevře, budeme tu zavření navždy."

Měl jsem možnost se ho nadobro zbavit. A být jen Martinův. Místo toho ze mě vypadla největší pitomost: „Zůstanu já. Stejně mě nemiluješ." Nemyslel jsem to vážně. A ani nevím, proč jsem to řekl. Lucas se v tu ránu otočil na Martina.

„Je to teda na tobě Martine. Vyber si, koho zachráníš a vezmeš s sebou." 

  ~  

Wow, kdo by řekl, že po dvou měsících něco přidám. Já vím, že je to neskutečně dlouhá doba, když jsem tuhle povídku byla zvyklá psát jednou za týden. Jenže věci se mění a s tím se měním i já. Studuju gymnázium a neříkám, že je to nejtěžší škola na světě, ale hlavně jsem díky tomu zjistila, že mě psaní nebaví. 

Proto mi trvalo dva měsíce napsat jednu kapitolu. Nejsem schopná se dostatečně vyjadřovat, nepomáhá mi ani slovník synonym, inspirace jinde, nic. A nevím, myslím, že si tolik úspěchu od vás za tuhle povídku ani nezasloužím. Píšu ji už rok a furt nemám vymyšlený konec. Vždyť už to nemá hlavu ani patu. Co tím chci ale říct. Dopíšu ji. Třeba ten konec vyjde až v létě 2019, ale budu se snažit, opravdu. Ale to je ode mě všechno. Nebudu pokračovat ani v Levandulích, popřípadě vymýšlet novou povídku. 

Doufám, že se nebudete zlobit, ale chci vás poprosit, jestli byste se mohli podívat na profil fangirlcarlie . Píše nádherně, její povídky jsou důkladně promyšlené, slovní zásoba 11/10 a naprosto dokonalé nápady. Pokud se vám aspoň trochu líbilo něco ode mě, zamilujete si ji.

To je ode mě asi všechno. Mějte se krásně a snad se neuvidíme až v létě 2019. ♥

Vaše Olivia