Poslední Upír

16) Uvězněni

Pavel po paměti nahmátl v kapse sirky a rozškrtl jednu. Dveře sice měli kliku i zevnitř, ale kostelník je pravděpodobně zavřel na závoru nebo něco podobného. Nezbývá jim než čekat na pomoc zvenčí. Pavel rozsvítil druhou zápalku a podíval se na svou spoluzajatkyni. Až teď si uvědomil, jak je krásná. Zlaté kadeře jí spadaly na útlá ramena. Z malého obličejíku, i přes přestálou hrůzu, zářila mírnost a dobrotivost. Mladá ňadra vzdorně vypínala blůzku. (Nee 😂😂) Těsný oblek, který měla dívka na sobě, jen zvyšoval její půvab. Oči měla zavřené, jakoby spala. Pavel věděl, že omdlela. (Aby ji ještě neznásilnil 😂😂) A bylo to tak lepší. Pro křehkou dívku by jistě pohled po této místnosti smrti byl více než děsivý. Vtom plavovláska zavzdychala a začala otevírat oči. Pavel rychle uhasil jednu z posledních sirek. Dívka se posadila a její první reakce byl zoufalý křik o pomoc. Pavel začal mluvit tichým uklidňujícím, ale naléhavým hlasem: "Prosím vás nekřičte. Já jsem vás chtěl zachránit. Nejsem ten, co vás unesl. Při pokusu o vaší záchranu mě bohužel vrah i s vámi zavřel v této místnosti. Nemusíte se bát. Doufám, že nás každou chvíli vysvobodí policie, která sem má přijet." "Nevěřím," hystericky vykřikla dívka. "Kdybyste nebyl vrah, tak se mně ukážete." "Já bych se vám ukázal rád, ale mám obavu, že vám neudělá dobře pohled po místnosti." "O mě se nestarejte," zaječela dívka. "Okamžitě rozsviťte." Pavel rozsvítil. Dívčiny modré oči se na něj tázavě podívaly. "Ano vzpomínám si, vy jste ten muž, co mě přitáhl k sobě a pak mířil na kostelníka. Dokonce se mně zdá, že jsem ještě než jsem omdlela, zaslechla výstřel. Zabil jste ho?" zeptala se dychtivě. Pavel rozžehl poslední sirku. "Kdybych ho zabil, asi bychom tady neseděli." Pavel přivřenýma očima pozoroval dívku. Když viděl, jak se s rostoucím strachem a rozpaky dívá na tu hrůzu kolem sebe, upozornil ji: "Tohle je poslední sirka, krasavice." Slova měla přímo zázračný účinek. Dívka se vymrštila a hledala nějakou záchranu před tmou. A pak vlítla Pavlovi rovnou do náruče: "Proboha vás prosím zachraňte mě." Pavel neříkal nic, jen k sobě více přitiskl rozechvělé dívčino tělo a pohladil ji po vlasech. Nechtěl rušit sladký klid, a tak položil dívce jen jednu otázku: "Jak to, že jste šla s kostelníkem dobrovolně?" "Přišel k nám domů, že je pan farář nemocný a potřebuje na noc obsluhu. Víte, má mamka občas u faráře uklízí. Jelikož maminka zrovna nebyla doma a já věděla, jak jí na farářovi záleží, nabídka jsem se sama. Ten muž, jak vy říkáte kostelník, ochotně souhlasil." "Ale proč jste s ním šla, když jste ho neznala?  To vás nenapadlo nic zlého?" "Víte, že ani ne. A kromě toho, měl od faráře dopis a já poznám farářovo písmo. Celou cestu se ke mně choval velmi mile, podezírat jsem ho začala až v kostele, ale to už jsem se bála mu odporovat. Nevíte, co se stalo s farářem?" Pavel smutně svěsil hlavu a políbil ji na čelo. Pochopila. Rozvzlykala a přitulila se k Pavlovi ještě blíže.

Slíbila jsem, že to dopíšu, takže... 🙏
Do měsíce mně zbývají ještě tři týdny a jedna kapitola, to bych měla stihnout 😏
🙋