"Tak tady to je," ukázal David na nevýrazný panelák, stejný jako všechny ostatní. "Budeme postupovat pomalu, nemáme kam spěchat." "A hlavně skutečně nenápadně," domlouvali se cestou do bytu. "Podívej, na poštovních schránkách jeho jméno není," všiml si David. "Vždyť jsem to říkal, že už se dávno odstěhoval. To by musel být blázen, aby zůstal na stejném místě, jako bylo v kartotéce," naštvaně poznamenal Pavel. "No, on to sice blázen byl, ale ne tak blbej jak jsme si mysleli," zarejpal si do Pavla David. "Navrhoval bych postupovat od bytu k bytu a snažit se vyzvědět, co se s ním vlastně stalo. Za půl hodiny tady." A tak jim začala mučící a pro podnájemníky rozhodně málo příjemná práce. Většinou neměli úspěch. Několik návštěvníků si sice ještě na nějakého Menšíka pamatovalo, ale na otázky, jak vypadal, kdy a kam se odstěhoval a proč, odpovědět neuměli. Až v předposledním patře potkalo Davida štěstí. Otevřel mu drobný šedesátiletý stařík, který se moc ochotně netvářil, ale nakonec Davidovi sdělil cenné informace. Ano, Menšíka znal. Občas spolu chodili do hospody. Následoval dost dobrý Menšíkův popis. Byl to prý čertovský chlapík. Velký nebyl, ale síly měl za tři. Nejednou vymlátil celou hospodu. "Když jsme se seznámili mohlo mu být tak třicet. A kam se odstěhoval to vám nepovím. Podívejte se, on se tady objevil, nikdo neví odkud, a stejně tak zmizel, nikdo neví kam. Odstěhoval se asi před třemi roky." David už chtěl poděkovat a odejít, když tu v důchodcových očích zasvítilo světýlko rozpoznání. "Počkejte, teď jsem si vzpomněl, že mi jednou ve slabé chvilce řekl, že má nějaký dobrý flek na starém městě a že se tam co nejdřív odstěhuje." David vykulil na starce oči a div mu nedal radostí pusu. "Na staré město říkáte! No to je potom jasné. A kam přesně vám neříkal?" "No někam ke kostelu nebo co." "Cože, ke kostelu? No to je senzace!" David začal skákat ve velkých kruzích kolem důchodce. Ten zabrblal, že s bláznem je lepší se nebavit a ztratil se v hloubi svého bytu. Vzápětí se přiřítil Pavel. Při pohledu na Davida si významně zaklepal na čelo. "Co blbneš Davide, vždyť ten starý člověk z tebe mohl dostat infarkt." V odpověď mu zazněl Davidův ďábelský smích: "Víš, kde Menšík bydlí? Na starém městě u kostela, tam, kde se vraždilo." "U kostela," hvízdl si Pavel. Z jeho hlasu nezaznívalo tolik radosti jak z Davidova. Věděl, co vrah dovede. "Tak na co čekat, jdeme ne?" hrnul se plnej energie David z domu. "Teď už nám přece nemůže uniknout." "Myslíš?" zašeptal nevěřícně Pavel. Jizva po nočním souboji s vrahem ho pálila jak žhavé uhlí ještě teď. Pavel cítil, že se dnes rozhodne. Buď on nebo vrah.
Čau všichni❣
Zas sme se dlouho neviděli 😸
Stejně tohle nikdo nečte 😿
Ale moje ségra si to chce napsat do čtenářského deníku, takže to musím dopsat 😼
No nic, užijte si čtení, pokud se vám bude líbit, dejte hvězdičku, pokud ne, napište do komentáře, co vylepšit ❤
ČTEŠ
Poslední Upír
VampirVšichni víme, že upíři jsou nadpřirozené bytosti, ale co když opravdu existují? A nebo taky ne. Jenže můžou existovat lidé, kteří jsou svým způsobem šílení. A ti lidé si můžou myslet, že jsou upíři. Nějaký člověk si může myslet, že on je Poslední up...
