Five Elements[cz]

Můj otravný bratr Austin!

Bíp, bíp, bíp.

Zvedla jsem se do sedu a vytřeštěnýma očima se rozhlížela kolem sebe. Trvalo mi jen chvíli, než jsem si uvědomila, že nehoří a odlehčeně jsem si oddychla. Natáhla se po tom otravném budíku a jedním stisknutím ho odkázala do patřičných mezí. Na mysl mi hned přišel důvod jeho zvonění a nespokojeně jsem zaskučela.

 Čeká mě nová škola, noví lidé, nové pomluvy a staré výmluvy.  

Prakticky každý rok měním jednu školu za druhou. Šance si najít pořádné kamarády je mizivá, taky jsem se po nějaké době přestala snažit a jen přežívala. Teď bydlíme v malém  městě Urbana. 

 Vešla jsem do koupelny a rovnou využila sprchu i s kartáčkem a pastou na zuby.  Neužívala jsem si jí však dlouho. Do dveří začal bouchat pěstmi můj bratr a otráveně mě popoháněl. Při pohledu do zrcadla jsem se až zhrozila. Pod šedýma očima se mi táhly lehce tmavé kruhy a mokré vlasy mi v tmavých neidentifikovatelných chuchvalcích padaly kolem hlavy. Nechápala jsem jak je vůbec možné se dostat do tak hrozného stavu. Nakrčila jsem tmavé obočí a sebejistě popadla fén. Tohle není stav, ve kterém se chci před někým ukázat. Poupravila jsem celý svůj zjev, abych byla schopná se sama sebe neleknout a zamířila zpět do pokoje pro oblečení. Navlékla jsem tmavé džíny, tílko a pro lepší, teplejší pocit i rudý svetr. Stáhla jsem vlasy do culíku a jen pro jistotu zkontrolovala v zrcadle, jestli náhodou nějakou trčící anténkou nevysílám. Popadla jsem batoh, sešla schody a zamířila do kuchyně.

„Dobré ráno." Usmál se na mě zpoza toustu Austin. Můj devatenáctiletý bratr. Před chvílí byl protivný jak kdybych mu sebrala jídlo a teď se usmíval jak svatoušek. Moc dobře věděl jak se teď cítím. Hrozně nadšeně.

„Dobré ." Zamumlala jsem a začala něco hledat v ledničce. Nakonec jsem si vzala jogurt s bagetou a sedla si vedle něj. Panovalo ticho.

„Těšíš se?" Prolomil ticho jeho výsměšný hlas. Bylo to tady, čekat od něj, že by si nechal ujít pár sarkastických komentářů jsem snad ani nemohla.

„Hmm jako vždycky."

„Takže moc ne." Zaksichtil se a zakousl se do toustu. Pokývala jsem hlavou na souhlas a šla vyhodit kelímek od snězeného jogurtu. Jestli nemá něco co mě nadchne tak odcházím a nehodlám ho poslouchat. 

„Jestli chceš svezu tě do školy." Zaječel přes kuchyň i když jsem byla jen kousek od něj. 

A heleme se. 

„Dobře ale pohni, začíná mi v osm." Povytáhla jsem obočí a hravě na něj hleděla. Postavil se a probodával mě pohledem. Čekala jsem jaká chytrost z něho zase vypadne a doufala, že mi zlepší náladu. 

„Fajn tak se vsadíme." Namířil na mě prstem a vážný výraz neopouštěl jeho tvář.

„O co?" Zajímala jsem se a založila si ruce na prsou.

„O to, že budu v autě dřív než ty."

„Heh, pokud tam nebudeš dáš mi stovku." Chvíli přemýšlel ale pak kývl. Hlupáček.

„Ale pokud tam budu, tak tu stovku dáš ty mě." Přivřela jsem víčka a propočítávala jak velkou mám šanci. 

„Platí. Máš pár minut na to abys nepřišel o svoje prachy." Ušklíbla jsem se a sledovala jeho zmatený výraz. Vyrazil jak střela po schodech, nahoru do svého pokoje. Šli slyšet jen jeho nadávky, že zakopl o židli nebo uklouzl na svém oblečení. Smála jsem se a pobírala svoje věci.

Fajn taška, klíče, mobil, sluchátka mám všechno. Usmála jsem se, jaký skvělý nadhled mám a šla se obout. Ve chvíli kdy jsem si nazouvala svoji druhou červenou conversku jsem uslyšela dupání na schodech. Sakra. Rychle jsem si dovázala tkaničku a vyběhla z domu. Když jsem se ohlédla Austin už běžel za mnou. Skrz fakt, že je dvakrát rychlejší než já, tak by mě dohonil těsně před autem a já bych prohrála. Mám sice dlouhé nohy, ale on je pořád vyšší jak já.  Pak mě napadlo něco příšerně podlého. Natočila jsem hlavu jeho směrem a napřáhla ruku. Mám oproti němu výhodu, která nezní moc reálně. Ovládám vodu. Mířila jsem na zem před Austinem. Z ničeho se stvořila kaluž, která začala od okrajů zamrzat. S tím jsem nepočítala, led se z toho nikdy nevytvořil. Zastavila jsem a trošku překvapeně zírala na bratra. Austin šlápl rovnou na led a  uklouzl. Nedokázala jsem zadržet hlasitý smích, a i když jsem zavřela oči pořád jsem měla ten pád před sebou. Uklidnila jsem se doběhla k autu a otevřela dveře. Ještě jsem se ohlídla na zvedajícího se sourozence a potom nasedla. Usmívala jsem se jak dítě očekávající, že dostane bonbón. A taky že jo. Po chvíli nasedl můj milovaný, a na ledě  rozpláclý bratříček a probodával mě pohledem.

„Tys podváděla." Přejel mě pohledem a vytahoval peněženku. Zvykli jsme si oba dva, i když každý na něco jiného. Já na samotu a on na mou schopnost, která mi ve většině případů umožňovala vyhrávat naše sázky.

„Nene, to bych si nikdy nedovolila." Usmála jsem  se na něj pohledem alá  já jsem malé a neškodné štěňátko a sledovala jak vyndává svoje peníze. Austin je jediný, který o mých schopnostech ví, proto se nemusím bát je před ním ukazovat a nadšeně ho tím provokovat.

Teď už je jeho stovka v bezpečí u té mé.   

Jeli jsme potichu. Austin byl určitě naštvaný za tu kaluž ale já měla stále před očima ten jeho pád. Jen jsem se spokojeně usmívala a užívala si tepla v autě.

Když jsme dojeli před školu konečně promluvil.

„Tak si to užij." Mrkl na mě. Vraždila jsem ho pohledem. Tohle mi říkával pokaždé když jsem nastupovala na novou školu.

„Doufám, že nebudeš doma až dojdu, jinak bych tě musela zavraždit." Usmála jsem se a vystoupila.  Nevím proč ale taky vystoupil a opíral se o vršek auta. Snad nehodlá pokračovat.

„Neboj se, to už budu dávno někde pařit. Jen se pak nelekni až bude u tebe v pokoji spousta opilých a neznámých lidí."

„Ha ha ha. Fajn, tak jsme se pobavili ale teď už můžeš jet, už tak si mi udělal strašnej trapas jen tím, že si vylezl." Strašně rádi se takhle provokujeme. Ale pokaždé z toho vyjde jen jeden vítěz.

„Tak to abych tě rovnou doprovodil až do ředitelny ne?" Usmál se a odhalil své zářivé zuby. Počítal s tím, že dneska vyhraje a to mně docela namíchlo.

„Ať tě to ani nenapadne. Jinak se u tebe v pokoji naskytne malá potopa." Probodávali jsme se pohledy a čekali kdy ten druhý ustoupí. Nakonec se nadechl a zalezl do auta. Jo, jo, jo fanfáry patří vítězům... juchůůů..!!

Ještě jsem se ohnula k okýnku, abych na něj viděla. Jen kývl hlavou na znak pozdravu a nastartoval. Kývla jsem mu nazpět a otočila se na školu.

Tak ať je to za mnou.