Youtube Revenge

12. Martin

Už mě to tu fakt štve. Jediné, co mě dělalo doteď šťastným, byl Kovy. Ten kluk mě dokázal rozesmát úplně kdykoli, bez ohledu situace. Díky němu jsem to tu začal mít rád, protože jsme spolu byli 24 hodin denně, ale od té doby, co mu MenT 'zachránil život' je úplně jiný. Už se se mnou skoro nebaví a je pořád jen s MenTem.

Už mi to úplně vlezlo na mozek a pořád na to musím myslet. Ve videích už nejsem ten šílený a zábavný Martin, ale spíš ten věčně smutný a nudný ... někdo. Fanoušci se mě v komentářích na Youtube pořád ptají, co se mnou je a proč jsem tak smutný a unavený. Pravda je, že toho teď ani moc nenaspím, protože musím pořád myslet na Kovyho. A ne, už jsem o tom přemýšlel mockrát a nejsem gay, doufám. Kdyby jo, tak se Mavy Fanfikce rozjedou ještě víc, než po mém a Kovyho společném videu, kde jsme četli Fanfikce.

Už tři dny jsem vůbec nespal. Rád bych alespoň na chvíli usnul, ale hned jak zavřu oči, zjeví se přede mnou mávající Kovy a po chvíli tam přijde MenT a začnou se objímat.

Když jsem si dnes šel dát něco k večeři, uslyšel jsem z místnosti na konci chodby smích. Potichu jsem přišel ke dveřím a nakoukl dovnitř. No jistě, Kovy s MenTem natáčeli Nikdy jsem.

Opřel jsem se o zeď a sjel po ní dolů. Chtělo se mi brečet. Ale proč? No tak má Kovy lepšího kamaráda, než jsem já. No a co s tím. Co tím dokážu, když se tu teď rozbrečím? Začaly mi vlhnout oči. Rychle jsem si je protřel rukou, než to začne být ještě horší. Pozdě. Pár mokrých slz mi steklo po tváři a dopadaly na mou šedou mikinu, kde začaly tvořit tmavé flíčky. Zakryl jsem si obličej předloktím a nechal dalším slzám volnou cestu.

Najednou smích utichl a ke mně se čím dál hlasitěji přibližovaly kroky.

,,Martine? Co se děje?" zaslechl jsem Kovyho hlas, ale místo odpovědi jsem mlčel.

,,Martine, mně to můžeš říct. Jsem tvůj kamarád." Sedl si na zem vedle mě a snažil se mi podívat do očí, ale já mu uhnul pohledem. Tak a dost, právě mi došla trpělivost.

,,Ne, nemůžu ti to říct, protože se tě to nejvíc týká a já nechci, aby ses kvůli tomu trápil tak moc, jako já!" zakřičel jsem na něj a mířil si to rovnou do ložnice. Kovy se mě nejdříve lekl, ale pak mě pomalu následoval a s ním i MenT. Nechtěl jsem, aby šli za mnou. Jediné co jsem chtěl, bylo být chvíli sám.

,,Dejte mi pokoj!"

Proti mě vyšel ze stříhací místnosti Smusa se stativem na kameru. Vytrhl jsem mu stativ z ruky a hodil ho po MenTovi. Ten ale stihl tak tak uhnout a stativ trefil Kovyho do obličeje. Kovy se zakymácel a spadl na zem. Když se chytil za čelo, v místě, kde jsem ho trefil, mu začala vytékat krev. Hned jak jsem si jeho rány všiml, jsem se chtěl začít proklínat, že jsem mu ublížil. Místo toho jsem se ale rozběhl na konec chodby a zamknul se v koupelně. Sedl jsem si na zem a přitáhl si kolena až k bradě. Uslyšel jsem z chodby tiché hlasy.

,,Promiň," omlouval se MenT.

,,Proč se omlouváš? Nemůžeš za to. Můžu za to já, protože jsem se nedíval před sebe," uklidňoval ho Kovy.

,,Ne, můžu za to. Před pár dny jsem ti přece slíbil, že nikomu nedovolím, aby ti ublížil. No a teď jsem to porušil a Martin ti kvůli mně ublížil." No jo, hoď to všechno na mě že jo, proč ne? Navíc ta MenTova přísaha je úplný nesmysl. Jak chce Kovyho celý život chránit? Vždyť má co dělat, aby neublížil sám sobě.

,,Půjdu si s ním promluvit," prohlásil najednou Kovy.

,,Co? Vždyť po tobě právě hodil stativ! Co když ti zase něco udělá?" MenT má asi dojem, že jsou tyhle dveře mezi námi zvukotěsné, jinak fakt nevím, proč si myslí, že ho neslyším. Vždyť řve přes celý dům.

,,MenTe, klid. Je to můj nejlepší přítel a nemyslím, že to udělal schválně."

,,Fajn, tak běž. Já budu hned za dveřmi, tak když tak řvi," myslím, že si o mně MenT myslí, že jsem krvavý vrah, když o mně mluví takhle. Najednou někdo zaťukal na dveře.

,,Martine, prosím otevři."

,,Ne."

,,Proč ne?"

,,Protože bych ti ještě mohl ublížit."

,,Martine, já vím, že jsi to neudělal schválně, ale otevři, prosím."

,,Tak ať jdou ostatní pryč."

Nic jsem neslyšel, ale věřil jsem Kovymu, že je poslal pryč. Zvedl jsem ruku ze země a pootočil jsem klíčkem v zámku. Ruka pustila klíč a svezla se zpět na studenou podlahu. Dveře se se skřípáním otevřely a dovnitř vklouzl Kovy a zase zamknul. Sedl si naproti mně a podíval se mi hluboko do očí. Jeho modré oči byly plné smutku, ale také strachu. Strachu ze mě.

,,Martine, co se s tebou stalo? Už několik dní vypadáš jen jako tělo bez duše. Všiml jsem si, že vůbec nespíš a tvá videa už nejsou plná smíchu a radosti. Je to kvůli mně?"

,,Kovy, já ... jen mě štve, že už se se mnou vůbec nebavíš a jediné o co se staráš je MenT. Chci, aby to mezi námi bylo stejné jako dřív, ale nikdo neumí vracet čas. Chybí mi ty staré časy, kdy jsme byli spolu."

,,Martine, já tě chápu, ale teď je prostě jiná situace a všichni se s tím musíme smířit. A MenT není můj jediný kamarád. Ty jsi mnohem lepší než on a já jsem rád, že jsme přátelé. A navíc, proč myslíš, že o nás existuje tolik Fanfikcí? Prostě k sobě patříme a je to. MenT je člověk stejný jako ty nebo já a je to i tvůj přítel, na to nezapomínej. Ty budeš vždy můj nejlepší přítel, ať se stane cokoli." zvedl jsem k němu pohled. Celou dobu jsem pečlivě poslouchal, ale i tak jsem tomu nemohl uvěřit. Pousmál jsem se na něj a on se taky usmál. Položil mi ruku na rameno, ale já to ignoroval a objal ho. Omotal kolem mě ruce a položil si bradu na mé rameno.

,,Na jedno ale nezapomínej, tohle není Mavy Fanfikce."