stolen kisses

epilog

          Glen Rea,
ani nevíš, jak moc mě to mrzí. Chci ti to všechno vysvětlit.
          Začalo to kupodivu ve školce. Už v té době ses mi líbila. Problém byl v tom, že jsi mě brala jako dalšího z kluků, z jiného živočišného druhu. Když jsem se zeptal, jestli by sis se mnou nechtěla hrát, tvoje odpověď mě dost zabolela: „Já si s blbouny nehraju.“
          Od té doby jsem si zakázal se na tebe dívat a myslet na tebe. Můj kamarád Henry mi v tom pomáhal. Docela mi to šlo. Jenže to bys nemohla poslední roky tolik přibrat na kráse. Ztrácel jsem z tebe rozum.
          Henry mě pořád nabádal, abych už něco udělal. Cokoli, třeba tě políbil. Litoval jsem toho, že jsem mu prozradil o tvé práci, kde tě potkávám. Donutil mě s tebou promluvit, já tě místo toho rovnou políbil.
          Henry mi vyčítal, jak jsem to posral, že jsem na to neměl jít tak rychle. Prý to nemyslel vážně. Pak mě najednou napadalo to nejhrůznější, co by sis o mně mohla myslet.
          V zoufalství jsem plácnul tu hovadinu, že jsem si tě spletl. Další chyba. Proto se hodilo, když se mě zeptala sama Penelopa, jestli někam nezajdem. A tak jsem přistoupil na její hru. Hloupě jsem si myslel, že by to bylo pro tebe dostačující vysvětlení.
          I když jsem toužil po tobě, líbal jsem Penelopu. Něco tu trochu nehrálo.
          Omlouvám se.

Nicholas

a. n.: Moc vám všem chci poděkovat, že jste se mnou vydrželi až sem! Sama se divím, že mě tenhle příběh bavil psát i na samotném konci. To se stalo poprvé.