Barevný svět

Barvy a karamelka

Otevřete pořádně oči, rozhlédněte se nepřetržitě kolem sebe a podívejte se na celý svět tak, aby vám neutekl sebemenší detail z té nekonečné krásy, kterou máme všude kolem nás.

Co vidíte?

Jestli se opravdu díváte, ale pořád před sebou máte obyčejné a poněkud všední věci, tak je něco trošku špatně a zkuste to raději ještě jednou a nebojte se. Pokud se to zase nepovede, vyzkoušejte to zase, a pak znova a zase znova, vnímejte všechny ty linie, tvary, změny, maličkosti a barvy.

Rozhlédněte se.

Lidé jako osmiletý chlapeček Eddie nevidí tu pravdivou skutečnost, která je zřejmá, oni vidí všechno. Ať už ty nejjemnější záhyby, téměř neviditelné rýhy stromů či světlounké žilky lístků barevných květin. Poznají, že každá věc, každý živý tvor má svoji úlohu a odstín. A to bylo to, co Eddie neustále hledal a pozoroval, i když si to všechno nadání, jež dostal, ještě plně neuvědomoval.

Eddie viděl barvy. A rozuměl jim.

Kdybyste měli takové oči jako on, žasli byste nad tou krásou a dokonalostí, ale zároveň byste nedokázali pochopit, jak všechnu tu barevnosti a výraznost může takový malý chlapeček zvládnout unést. Chtělo to cit, který Eddie vlastnil a hojně jej, ač nevědomky, používal a zbožňoval.

Ale až teď, při jednom malém a naprosto obyčejném výletě, našel pomalu odpověď na své dosud nevyslyšené a neprobádané prosby a otázky, které ho budou provázet v jeho barevném životě se spoustou něhy, ale také citlivé bolavosti.

„ Mami, mami, půjdeme ještě na zmrzlinu, prosím?" Chlapeček poskakoval okolo své maminky a usmívající se babičky na hubených nožičkách s pihatými obrázky na bledé kůži. Jeho veselá nálada dokázala nakazit všechny v blízkém okolí, takže každá bytost byla najednou plná rozdávajících úsměvů.

„ Zmrzlinu? Vždyť jsi jednu před chvilkou snědl, Eddie." Zrzeček se zastavil těsně u ní a pohlédl mamince do rozzářené tváře. „ Moc prosím."

„ Dobře, ale jenom jeden a poslední kopeček, protože musíme za chvilku domů, vrátí se Max," povzdechla si naoko naštvaně se špetkou únavy a vzala kloučka za ruku, „ a navíc mi ti pak nebylo určitě dobře, kdyby jsi byl plný zmrzliny."

Otočili se na Eddieho babičku, která tiše kráčela pár krůčků za nimi a tiše je poslouchala s nekonečným vděkem, jakou má rodinu. Klouček se na ni za okamžik otočil, a tak mu nenápadně dlouhým prstem, jenž byl obalený nespočtem vrásek, ale stále dýchal životem, ukázala na blízký stánek se zmrzlinou a dalšími sladkostmi.

„ Tak jakou by sis dal nejradši?" zeptala se ho s menším úšklebkem, který byl mířen na její nejmladší dceru, jež nad nimi vesele zavrtěla hlavou.

„ Všechny," odpověděl jí bez zaváhání zrzeček.

„ Tak to teda ne, Eddie, řekli jsme jen jednu, zlato," zamračila se Annie na chlapečka, kterému tak okamžitě sebrala jeho obrovský úsměv na tváři, do níž mu padalo několik delších kudrlinek, ale ani tak nepouštěla jeho maličkou dlaň a pomáhala mu kráčet dál do světa. Za chvliku se pomalu blížili ke zmrzlině, odkud se na ně už zdálky zubila mladá culíkatá slečna v puntikatých šatech.

Eddie si pomalu prohlížel všechny vaničky s různobarevnou zmrzlinou a přemýšlel, kterou si dát. Pomerančovou měl ráno a jeho oblíbenou kokosovou neměli. Když už chtěl mamince říct, že mu bude stačit jen jogurtová, tak ho zaujal obchůdek hned vedle. Z výlohy na něj zářila ohromná a neuvěřitelná spousta barev, a tak šel zrzeček blíž. Omámeně koukal na všechny ty tóny, které společně vytvářely kombinace různorodých obrázků. Eddie viděl tak velké barvy, jež svítily jako hvězdy na večerní obloze v nekonečném sledu náhod. Chlapeček se usmál a tvář s brýlemi, které mu pomalu sjížděly z malého a baculatého nosu, přitiskl na vyleštěné sklo, na kterém se pomalu začala tvořit mlha Eddiho dechu.

„ Eddie, co tady děláš? Neříkaly jsme ti snad, že nemáš nikam chodit? Co to vyvádíš?" Annie přiběhla k synkovi a teď už se tvářila vážně a doopravdy byla rozzlobená.

„ Mami, podívej," a ukázal na tuby plné různých odstínů barev, „ mohla bys mi nějaké koupit, prosím?" zeptal se nevinně, ale s veškerým zaujetím a jiskřičkami v očích. Maminka se nechápavě střídavě dívala na Eddieho a na věci vystavené ve výloze, ale když uviděla výraz svého syna, bylo jí to hned jasné.

„ Tak pojď, půjdeme se podívat dovnitř," řekla nakonec a opatrně postrčila Eddieho ke dveřím. Chlapeček chtěl hned vběhnout dovnitř, ale ruka, za kterou ho držela maminka, mu znemožnila útěk do víru barev a začátku jeho světa. Ale nakonec splu konečně vešli dovnitř.

Jakmile se za nimi zavřely dřevěné dveře se zazvoněním zvonečku, dýchla na ně podivná, ale také velmi milá atmosféra, díky níž se Eddie okamžitě vrhnul k regálům, které byly plné výtvarných potřeb. Přejížděl jemně prsty po štětečcích a matně vnímal slova své maminky, aby nechodil moc napřed, i když bylo prakticky nemožné se na tak malém místě ztratit.

Zrzeček se zvědavě a s úžasem rozhlížel okolo sebe a když se rozhodl zatočit za roh, kde se chtěl podívat na další věci, došlu mu, že se na něj někdo intenzivně díval. A tak se otočil a spatřil, jak na něj ze dveří kouká kudrnatá hlava s velkýma zelenýma očima. Chlapec mu zamával a Eddie mu pozdrav rozpačitě oplatil.

Nakonec obrátil svou pozornost zpátky k předmětům, jenž ho podivně přitahovaly, ale pořád tak nějak cítil a tušil, že na něj druhý kluk upíral zrak. Eddie se na sebe podíval, když procházel kolem skleněné výlohy, ve které se mihl jeho odraz a přestal se divit tomu, proč ho pozoruje: modré, ušpiněné lacláčky byly na konci nohavic roztřepené od častého nošení, na hubených nožičkách pruhované podkolenky, kolena odřená a na kůži barevné náplasti.

Eddie se konečně přiblížil k mamince, jež si vesele povídala s paní s miýma očima u pultu, a zatahal ji za lem sukně.

„ Co je, Eddie? Už sis něco vybral?" zeptala se ho, ale zrzeček jen zavrtěl nesouhlasně hlavou, až se mu všechny neposlušné pramínky zase rozutekly, a tak se k němu sklonila, až jí tmavé vlasy padaly do modrých očí, které měl chlapeček stejné jako ona. Eddie se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Annie chvilku otočila hlavu směrem k druhému chlapci, jenž se stále schovával, ale pak se zasmála a pohladila Eddieho po pihatých tvářičkách.

„ Mám se vás zeptat, jestli nechce jít váš chlapeček s námi na zmrzlinu?" zopakovala po Eddiem prodavačce, jež si Eddieho laskavě prohlížela.

„ Promiň, zlato, ale on má alergii na mléko, takže zmrzlinu nemůže, nezlob se," usmála se na něj omluvně.

Eddie si založil ruce na prsou a se zklamáním se šel ještě porozhlédnout po obchůdku, aby si mohl něco vybrat a konečně odnést domů.

Za chviličku už se pak díval, jak mu žena za pultem podává tašku plnou palety barev, kvůli níž si musel stoupnout na špičky, aby na ni dosáhl, a vděčně jí poděkoval.

Už se chystali odejít domů, když v tom Eddie ve své kapse nahmatal bonbón, který si vzal na zpáteční cestu výletu do města. Zrzeček se rychle obrátil a odběhl za chlapcem, jenž teď seděl na klíně té ženy. Eddie nechtěl poslouchat, ale náhodou se mu povedlo slyšet část rozhovoru, který spolu ti dva vedli:

„ Říkala jsem ti přece, že nemáš chodit ven a zůstat tam," prohlásila smutně a zklamaně prodavačka s lehce naštvaným podtónem.

„ Ale-"

„ Ne, nech toho, nechceš přece, abych to pověděla tátovi," vyhrožovala mu, ale Eddie z jejího výrazu a nedůrazu na hubování pochopil, že by to neudělala, ale i tak to dovedlo zelenookého chlapce spolehlivě vystrašit.

Proto se Eddie opatrně odplížil zpátky k východu, kam položil karamelku, o níž nevěděl, jestli je bez mléka, nebo ne, a potichu odešel.