Barevný svět

Růže a dívka

Tiše seděl na dřevem voňavé verandě a v prochladlých narůžovělých dlaních držel hrneček ovocného čaje, okolo kterého měl omotané své hubené prsty, jenž mu pod lahodným teplem pomalu tály. Zrzavý chlapec pozoroval právě vycházející slunce, které lehoučce, kousek po kousku, ozařovalo svým svitem celý svět. Na obloze plulo pár nachových obláčků, na niž by se dalo krásně snít. Eddie by spánek uvítal s otevřenou náručí zabalenou ve větším vlněném svetru, protože za tmavou noc, kterou zažil před pár hodinami, toho moc nenaspal, a proto se mu pod vidinou nadýchaného polštáře začaly klížit modré nedokonalé oči uvězněné v nekonečně průzračném skle.

Jeho únava však nebyla tak velká a jeho myšlenky točící se okolo neznámé dívenky s hnědými copánky mu nedovolovaly uniknout do říše snů.

Nedokázal přestat myslet na její úsměv, když mu jeho ztracený skicák podávala, ani na rozpačité zrudnutí baculatých tvářiček při otázce, jak k němu přišla. Na žádnou avšak nedostal odpověď, pouze neurčité mumlání, které mu nic neprozradilo, ale ani nevyvrátilo. Jediné, co se dozvěděl, bylo to, jak se jmenuje.

Rosie.

Její jméno mu okamžitě připomnělo rudé růže, jež potají kvetly na úplném konci jejich zahrady, kde je Eddie s Maxem zasadili, když byli ještě malí. Jejich maminka neměla tyto květiny ráda, ale Max, který v té době začal pokukovat po roztomilých dívkách, chtěl kvítka tak krásná, jako ta děvčata, za nimiž běhal.

A tak s Eddiem pěstovali růže. Ještě dodnes rašilo ze země pár šlahounků s nekonečnem červených okvětních lístků, které dohromady srůstaly do královen zahrad.

Eddie na tyto časy, kdy byli oba ještě děti, vzpomínal rád, ale právě teď byla jeho hlava plná neutichajících bouří s ničivými hurikány.

Zrzavý chlapec si povzdechl pod tíhou nedostatku odpovědí a zklamání. Možná i očekával, ba ne, doufal, že by přece jen jeho náčrtník získal chlapec z kavárny. Ačkoli ho tyto myšlenky děsily, tak zjistil, že mu při nich začínají rudnout tváře, jež mu svou barvou připomínaly ony pichlavé růže, a cítil ve svém nitru kvést tisíce dalších květin, které neskutečně moc šimraly.

Zavrtěl hlavou a jeho zrzavé kadeře se rozutekly kolem a potulovaly se v ranním studeném vánku. Eddie se pro některé z utíkajících pramínků natáhl a uvěznil je za ucho, které bylo, jako celé jeho tělo, pokryto pihami. Přejel si jemným dotykem přes bledý obličej a zastavil se na popraskaných rtech, na kterých okamžik setrval a vrýval si do paměti jejich obrys. Později doputoval až k samotnému skicáku, jenž mu čekající na pozornost ležel v klíně zachumlaném v lehké přikrývce. Druhou rukou, ve které stále svíral teplý hrneček s čajem a jenž právě odložil, aby měl i další předmět pro vnímání volný, vzal náčrtník a starostlivě ho pohladil rozevřenou dlaní. Nakonec se rozhodl ho otevřít a se zatajeným dechem opatrně následoval prsty čáry, které kdysi namaloval, nakreslil a oživil.

Na většině stránkách voněly květiny, bzučely včely, padal sníh nebo lidé vyjadřovali své pocity, ale Eddie se zastavil na jedné, na které byl Max s nedodělaným motýlem na prstě s dětskou náplastí. Moc dobře si ten den pamatoval. Zrovna probíhalo brzké léto a jeho starší bratr chtěl natrhat v zadním koutku zahrady růže pro Maddie, dívku, jež dostala jeho lásku na několik krásných roků. Bohužel láska s ní jednou musela skončit. Nikdo si ale nemyslel, že by takový cit, který vznikl jednoho mrazivého dne na jezeře, když jim oběma bylo pouhých patnáct, vydržel dlouho. Pravda byla taková, že Max a Maddy se milovali a plánovali spolu strávit zbytek života. Ale jejich dokonalé přání jim bylo odebráno, protože všichni na světě ví, že žádný život není věčný. A to ani ten, jenž všichni zbožňují.