Barevný svět

Zrzek

Eddie si vždycky všímal věcí jinak a víc neobyčejně, ale nikdy si pořádně neuvědomil, že jeho vnímání se tak výrazně liší od ostatních, protože jemu samému připadal jeho pohled na svět nepřibarvený a dostatečně normální, ačkoli po dnešní smutné zkušenosti si připadal, že celý svůj život nosil podivné brýle, jež mu vše uvrhly do mlhavého a lživého oparu.

Ve skutečnosti si přál vrátit čas, aby mohl zachránit každičkou živou bytost, ale Eddie nebyl žádný superhrdina, který zahraňuje životy druhým, protože byl jen mladý zrzavý chlapec s barvami, sny, touhami, milující duší a poškrábaným tělem.

Chlapec se pomalu otočil na kamarádku, jež až přehnaně tiše kráčela vedle něj, a chytil ji za lem plandavých a křiklavě oranžových kraťásků.

„Katie, počkej chvíli," zašeptal zarmouceně Eddie, „prosím."

Dívka s bělostnými vlasy se nakonec zastavila, založila si ruce na prsou a pohledem, který jasně dával najevo, že ví mnohem víc než zrzeček sám, mu propalovala modré oči, jež byly schované za průhledným sklem a byly v nich tisíce nepopsaných a nevyřčených pocitů.

„Omlouvám se, že jsem tak utekl," prohlásil Eddie smutně a špičkou boty posunul o kousek dál malý kamínek.

„V pohodě, Eddie, nemusíš mi nic vysvětlovat," odmlčela se a Eddie chtěl něco namítnout, ale Katie byla rychlejší.

„Vážně, nech toho. Znám tě už dost dlouho, takže jsem si na tyhle tvoje podivnosti zvykla. A navíc tě mám až moc ráda, takže se na tebe nedokážu zlobit dlouho." Eddie ji objal a v tu chvíli netoužil po ničem jiném, než zůstat takhle navždycky. Žádný skicák s portrétem mladíka, žádný Max ztracený daleko od něj, žádná maminka sama se svými květinami nebo malý černý chlapeček s křídami a rankami. Všechno zlé by zmizelo a zbylo by jenom to hezké.

„Co takhle zajít na zmrzku?" zeptala se s úsměvem Katie, když vyklouzla z Eddieho objetí, který ji jen nerad pouštěl.

Chlapec nadšeně přikývl.

Eddie miloval zmrzlinu tak moc, že kdyby mohl, jedl by ji téměř pořád, ale vzhledem k tomu, že mu byla trošičku zima i v létě, tak si ji nedával zase až tak často, jak by skutečně chtěl.

Společně prošli kolem stánků s chutně vypadajícím ovocem a zeleninou, okolo kterých poletovaly včely a vosy. Eddie se zachvěl a přidal do kroku, jelikož tyhle potvůrky neměl vůbec rád. Bál se jich už od malička, i když nikdy nepřišel na to, proč z nich má takovou hrůzu. Žihadlo nikdy nedostal, a tak mu nezbylo nic jiného, než poslouchat škádlivé poznámky Katie, jež měla se včelami schůzky každé léto a to hned několikrát.

Nakonec zastavili u elegantního obchůdku, před kterým stál starší pán se svým pojízdným chladicím vozíčkem, v němž ukrýval tu nejlepší zmrzlinu ve městě.

Eddie s Katie zvědavě nakukovali do vaniček ve snaze najít tu pravou. Každé léto se totiž zrodila nová chuť, jež se dala kombinovat s dalšími a vznikaly tak prapodivné, ale chutné kombinace.
„Tak co to bude?" zeptal se prodavač, když na ně konečně přišla řada. Katie se ihned ujala objednávání, nejspíš kvůli tomu, že by jí kdokoli mohl její oblíbenou ukrást přímo před spáleným nosem, a už diktovala zmatenému a překvapenému muži půl tuctu kopečků jen pro sebe.

„Takže, já bych prosila jeden kopeček čokoládové, oříškové, jahodové, mandarinkové, limetkové a nakonec ještě okurkovou," prohlásila Katie a zářivě se usmála na vyjeveného pána.

„A to je všechno jen pro vás, slečno? Chápu to dobře?" zeptal se trochu zaraženě.

„Všechno pro mě," odpověděla s ještě větším úsměvem než před chvílí. Zmrzlinář jí nakonec podal mističku s šesti druhy a něco si mumlal pod stříbřité vousy.