Barevný svět

Motýl za mořem

Posedával na posteli s pruhovaným povlečením, jenž vonělo čerstvě oloupaným pomerančem, a zvědavě pozoroval svého staršího bratra, který si pečlivě prohlížel Eddieho obrázky. Ačkoli všichni věděli, že Max není žádný umělec, ztvárňoval tak Eddiemu velkou část kritiky, pochval a milých názorů na jeho výtvory.

Max Eddieho zbožňoval. Miloval ho celým svým velkým srdcem a nedokázal si představit život bez něj. Už od té doby, kdy byl Eddie ještě miminko jejich velmi mladé, někdy smutné, ale jindy zase úsměvavé maminky, se Max stal velkým bráškou, jenž bude vždycky malého chlapečka chránit a mít ho rád.

Max se opatrně posadil vedle Eddieho a lehce kolem nich pokládal různá dílka, která byla vytvořena jeho šikovným bratrem. Zrovna položil jedno velmi barevné a živé na Eddieho klín, kde na papíře skotačil vnouček jedné jejich známé. I když byla celá scéna jen vyobrazená na bílé ploše a nedoopravdy živá, působila opravdu reálným dojmem. Dokonce z něj cítili i jarní větřík a první rozkvetlé květiny. V obličeji onoho malého klučiny byly vidět i velké rozzářené čokoládové oči a růžovoučké tvářičky od hopsání za strakatým štěňátkem.

„Tohle se ti povedlo," Max zvedl zrak k Eddiemu, jenž se na něj díval s takovou úctou, láskou a věrností, až mu to málem vhánělo slzy do očí. Ale posledních několik hodit plakal celkem často a teď si tím nechtěl kazit jejich moment.

„Děkuju." Eddie odložil všechny obrázky pryč z jejich dosahu a natáhl se k Maxovi, který ho stiskl v pevném objetí.

„Tak co? Jak ses celou tu dobu, co jsem tady nebyl, měl?" Eddie se nad bratrovou zvědavostí usmál. Už od dětství ho vše zajímalo a v tomhle byl Eddieho pravý opak. Max potřeboval vědět každé tajemství, každou drobnost a byl ochotný udělat téměř cokoli, aby zjistil, co potřeboval či chtěl. Několikrát ho to dostalo do úzkých a Eddieho samotného taky, protože někdy míval období, kdy odmítal mluvit s jakýmkoli živým tvorem a byl rád sám.

„Spíš ty bys mi měl říct, jak ses měl! To ty jsi odjel za to velké a modré moře," prohlásil Eddie.

„Jaké vůbec je? Doopravdy je tak obrovské, že nedohlédneš na jeho konec?" Max se uculil a nechal jeho otázku nezodpovězenou.

„To jsi celý ty," a pocuchal chlapci zrzavé vlasy.

„Jsou delší," prohlásil a usmál se.

„Vážně? Mně přijdou pořád stejné," zamračil se Eddie a zajel si rukou do kudrnatých vlásků, jenž byly jen o pár centimetrů delší než ty Maxovy.

„To bude asi jen tím, že jsem tě dlouho neviděl," prohlásil smutně. Eddie nerad viděl svého staršího bratra utrápeného, vždycky se ho potom snažil nějak rozveselit, ale vzhledem k tomu, kolik už jim bylo, se tento úkol a dřívější zábava zdála neuskutečnitelná.

Eddie opatrně uklidil obrázky zpět na jejich místa a roztáhl závěsy, takže do celého pokoje, ve kterém před chvílí panovalo útulné přítmí, se dostaly hřejivé paprsky. Společně s nimi se dovnitř dostal pootevřeným oknem i malý motýl, jenž oplýval stejně modrou barvou jako moře.

Eddie po něm zvědavě pokukoval a přál si se ho dotknout. Bohužel věděl, že by to bylo to poslední, co by motýl zažil, a proto ho nechal vyletět zpátky do světa, odkud přišel. Dokonce Eddie tajně doufal, že se jednou onen motýlek podívá k moři, stejně jako věčně poletující starší bratr.

„Maxi, co kdybychom šli teď dolů za Katie, kde bychom si pustili film a ty bys nám všechno pověděl? Jsem totiž děsně zvědavý!" Max se při jeho slovech zarazil a nejistě se na Eddieho podíval. Chvíli vypadal, jako kdyby přemýšlel, jestli má Eddiemu vyzradit svoje malé tajemnství, ale nakonec mu došlo, že je ještě brzo a Eddie byl někdy až přehnaně citlivý a tohle bylo jedno z témat, o kterých se u nich zásadně nemluvilo před mladším zrzečkem.