Barevný svět

Pár barev a slov

Zrzeček s ospalýma očima a tváří plnou pih, které stále přibývaly každým dnem, stál před starým stojanem se stále bílým plátnem a snažil se jemnými tahy štětcem s barvou zaplnit zatím neposkvrněnou plochu, jež po něm přímo toužila.

Jenže ať se Eddie snažil sebevíc, všechny pokusy skončily zmuchlanými papíry, nepoužitelnými plátny a barvami, malými výbuchy vzteku a nemálo slzami, ale i přes nespočet probdělých hodin, kdy Eddieho naplňovala alespoň maličká dávka kreativity, z níž se pokoušel něco dostat, protože chtěl a měl potřebu něco vytvořit, aby mohl vypustit tu hromadu myšlenek, které ho tak moc zaměstnávaly, a kvůli kterým nebyl schopný udělat nic, co by se mu alespoň trošku líbilo. Protože přes všechny Eddieho snahy tomu zabránit, se nakonec jeho myšlenky rozutekly a spojily se až u Aarona, kvůli kterému se Eddiemu při vzpomínce na jeho pampelišku zamotala z neznámého důvodu hlava.

S tichým povzdechem, jenž pramenil z pochopení, že chlapec dneska už asi nic nevytvoří, se otočil na stoličku se zásobou barev, jež se kvůli těm pár hodinám, kdy se Eddie o něco pokoušel, vcelku vytratila a i další výtvarné pomůcky, které teď hodně často používal při kreslení a malování s dětmi, mu začaly pomalu docházet, proto se radši rozhodl vydat do svého oblíbeného kamenného obchodu, kam chodíval snad od úplného začátku a co si pamatoval z vyprávění, svoje první barvy mu maminka koupila tam. Eddie chviličku zvažoval, že by zavolal Katie, jestli by nechtěla jít s ním, ale nakonec se rozhodl, že půjde raději sám, aby měl čas a možnost začít myslet na něco jiného a ačkoli měl Katie rád, tak nechtěl, aby se ho vyptávala, co se všechno stalo, že je zrzeček tak potichu.

Normálně jim cesta na kole do úplného a poněkud historického středu jejich malého městečka trvala chviličku, jelikož to nebyla žádná dálka, ale Eddie odmítal sám na svém starém červeném kole jezdit kvůli nehezké zkušenosti s Maxem, když byli oba ještě malí kluci, takže vždycky musel jet někdo s ním, aby se zrzeček odvážil na kolo vůbec sednout, ale jelikož se rozhodl, že tenhle výlet podnikne sám, půjde raději pěšky, protože tenhle strach byl pro Eddieho těžko překonatelný, a tak se se svým okrovým batůžkem vydal přes ovocné aleje na nákup, o němž doufal, že mu zlepší alespoň trošku náladu hebkostí nových štětců a rozmanitým spektrem barev.

I přes poněkud nepraktický způsob cestování se Eddie dostal na místo určení celkem brzy a už z dálky se nemohl vynadívat na plnou a úchvatnou výlohu obchodu, kam mířil, a kterou uviděl hned, jakmile vstoupil do poloprázdné ulice. S rozzářeným úsměvem, jenž se na Eddieho tváři objevil při pohledu na všechnu tu nádheru, která na něj čekala, se rozběhl a jako malý kluk pak i přitiskl svůj nos pokrytý pihami na sklo, aby lépe viděl dovnitř. S brýlemi, které mu jen tak tak držely na nose, mu okukování obchodu moc nešlo a s veselým výrazem, jenž konečně vystřídal ten unavený a zklamaný, se vydal po pár schodech dovnitř. S jeho příchodem se rozezněl zvoneček, který Eddie slýchával často a byl zvukem jakéhosi bezpečí a jistoty, jenž představoval celý tenhle malý dům, kam se Eddie chodil často schovávat.

Zrzeček se okamžitě zhluboka nadechl a snažil se zachytit a zapamatovat si všechny ty vůně, jež ho obklopovaly a provázely už tak dlouho. Bylo to skoro stejné jako s vůní jeho maminky, jež by poznal kdekoli a kdykoli. Připadal si tady už jako doma, protože všechno bylo tak důvěrně známé a on se vždy těšil na další návštěvu.

Eddie při příchodu očekával, že ho přivítá paní prodavačka, kterou tady potkával už jako malý kluk a vždycky si s ní o všem hezky popovídal, ale její zvonivý hlas nebyl nikde slyšet. Přesto ale Eddie slušně pozdravil a při pohledu na pootevřené dveře do skladu si vyvodil, že jeho oblíbená bytost bude s největší pravděpodobností někde tam. Mezi tím se vydal podívat, co všechno mají nového, jelikož od jeho poslední návštěvy už uplynul nějaký ten čas. Zrzečkovi se tajil dech při všemožných odstínech nových barev a už teď si dokázal představit, co by z nich mohl vykouzlit, což ho potěšilo nejvíc, protože to znamenalo, že by mohl brzy opět malovat.