Barevný svět

Černý chlapeček

Unáhlenými a trhavými pohyby přejížděl třesoucí se rukou, v níž držel modrou propisku, se kterou bylo kreslení úplně jiné než s tužkou či uhlem, po vrchním okraji sešitu a nic nevnímal. Ani tahy, jenž prováděl v linkovaném světě, který se mu pomalu kroutil pod jeho tlakem a nečekanou drsností.

Snažil se nemyslet, protože všechny jeho starostlivé myšlenky okamžitě utíkaly ke ztracenému náčrtníku, jenž se nacházel neznámo kde. Proto neměl nejmenší tušení, co vznikalo pod hubenýma, poškrábanýma rukama a taktem nesoustředěné mysli. A Eddieho odvaha podívat se na nekonkrétní čáry byla příliš malá.

Roztřeseně vyráběl nekonečné obloučky lehce připomínající rozbouřené vlny, které obtahoval tak často a silně, že brzy protrhl počmáranou a popsanou stránku se zápisy z literatury. Vylekaně sebou trhl, se zamrkáním rychle pohlédl na roztržený sešit a s pocitem bezradnosti se zadíval na zamračenou Katie.

„Děje se něco?" zeptala se tiše s povytaženým obočím. Chlapec zavrtěl hlavou a vydechl. Nedokázal si představit, že by měl ve třídě strávit ještě nějaký čas, nejraději by utekl a nikdy se nevrátil, takže byl rád, že škola už za chvíli končí a on bude mít dva měsíce pro sebe samotného, ale i pro některé ostatní.

„Fajn," vydechla Katie a zastrčila si volné prameny, které jí vypadly ze smotaného drdolu, za ucho. Její vysoko vyčesané vlasy z ní udělaly vznešenou dívku, jež by svým půvabem předčila i samotnou královnu. A i když Eddie o těchto poetických a bláznivých nápadech, které toužil přenést na papír, sníval velmi často, Katie pro něj nepředstavovala nic jiného než nedílnou součást rodiny a jeho světa.

Přes hlasitý hukot přemýšlení neslyšel Eddie jediné slůvko milé učitelky, jež měl rád a která právě zadávala seznam knih na prázdniny, takže se nemohl těšit ani strádat nad zadanou četbou. A v tu chvíli, která proběhla velmi rychle, zazvonilo a většina lidí se vyhrnula ze třídy vstříc novým láskám, zkušenostem či zábavě.

---

Zrzavý chlapec a dívka v pruhovaných podkolenkách tiše kráčeli po cestě, jež byla lemovaná vysokými topoly a rozkvetlými květinami, okolo kterých poletovali bzučivé včely a pestrobarevní motýli.

Ani jeden z nich neměl potřebu mluvit, což bylo vzhledem k upovídanosti mladé slečny s bělostnými vlasy a výstředním oblečením velmi podivné a nečekané. Eddie se utápěl ve vlastním světě a Katie jen vyčkávala na jeho pozornost, jež plula někde vysoko nad jejich mladými životy.
Zatočili za roh a Eddie se pomalu zastavil, kdežto Katie lehce našlapovala dál, až po malé chvíli si všimla, že jí nedělají společnost plaché kroky jejího kamaráda. Otočila se a spatřila ho, jak se se svěšenými rameny pohupoval na patách a nepřítomným pohledem se díval na kavárnu, která se před nimi tyčila v paprscích odrážejícího se slunečního světla.

Katie přicupitala zpět a natáhla k němu ruku. Eddie se na ni podíval třpytícíma se očima a uplakanou duší. Okamžik váhal, jestli nabízenou pomoc i záchranu přijmout, ale nakonec vložil svou dlaň do její.

Společně překonali vzdálenost, která je dělila od překrásné, ačkoli dnes velmi nebezpečné kavárny a Eddie smutně vešel se svojí Katie dovnitř, kde hned sklopil oči k zemi. Pustil její ruku, na chviličku zvedl zrak, aby se zorientoval a našel jejich místo, i když by byl schopný ho pravděpodobně najít i se zavřenýma očima.

„Půjdu si sednout, nevadí?" zeptal se tichoučkým hláskem.

„Chceš tam jít sám, nebo tam mám jít já?" Katie ale dělala, že jeho otázku neslyšela, takže se ho zeptala na to, co původně nechtěl slyšet, povytáhla obočí a čekala na Eddieho reakci. Bledý chlapec se na ni ale jen vděčně usmál a přikývl.