Barevný svět

Nechtěné vzpomínky na polibky pod růžemi

Uběhlo pár týdnů, kdy se veselý začátek prázdnin přehoupl do líných volných dnů, jenž odplouvaly pryč jako občasné mráčky na azurově modré obloze. Pomalu a nejistě, jakoby se bály, že jim unikne všechno dění na světě.

Eddie se houpal v pruhované houpačce, která byla zavěšená v jejich prostorné a voňavé zahradě mezi dvěma mohutnými stromy, jenž chlapce s bledou kůží chránily před všetečným sluníčkem zelenými lístky.

Eddie v tuto dobu nedělal nic. Hodiny kreslení měl s dětmi vždy pozdě odpoledne, kdy se úmorné teplo rozhodlo, že je čas si trochu odpočnout. A tak velký zbytek svého času trávil u sebe v pokoji, kde četl knihy nebo maloval. Když byla Katie náhodou ve městě, což momentálně nebylo moc často, tak spolu zašli na limonádu, a potom k vodě, kde po sobě cákali vodu jako kdysi.

Ale většinou skončil Eddie tady. V zahradě pověšený mezi dvěma soupeřícími vládci zahrady a bloumal ve svých nekonečných myšlenkách, jež ho nakonec záhadně dovedly až ke skicáku, který ležel zavřený v tom nejspodnějším šuplíku.

„Baf!" Eddie sebou lehce škubnul, ale když si uvědomil, kdo ho vyrušil, usmál se a užíval si bratrovu přítomnost.

„Dřív jsem tě dokázal vylekat víc," zahuhlal zklamaně Max a posadil se na rozvrzanou dřevěnou stoličku, na které ještě před chvíli stála plná průhledná flaška se studenou vodou.

„To pití bylo moje," prohlásil Eddie směrem k bratrovi a otočil se, aby na něj viděl. Max se zubil a snažil se si utřít několik kapiček, jež se mu znuděně rozpíjely na šedivém a pomačkaném tričku.

„Promiň, ale já měl hroznou žízeň a mamka právě v kuchyni experimentuje s nějakými novými recepty a já jí tam nechtěl zavazet," Max se významně odmlčel, „víš, jak ji to rozčiluje, když jsem s ní v kuchyni." Eddie přikývl a zaclonil si oči hřbetem pihovaté ruky.

„Já se jí ale nedivím, taky bych tě tam nechtěl."

„Cože?!" Eddie se musel usmát, když uviděl bratrův obličej plný zklamání a údivu. Nejspíš čekal od mladšího sourozence nějaké vysvětlení, ale Eddie mlčel a snažil se přestat se tak nahlas smát.

„Proč mě nikdo nechce v kuchyni?" zeptal se sám sebe.

„To já nevím, ale asi to bude tím, že všem radíš a přitom si nedokážeš udělat žádné jídlo. Jak prosím tě žiješ na vejšce?" Max zrovna dopíjel poslední doušky vody, ale když uslyšel Eddieho otázku, maličko se zakuckal, čehož si zrzek všiml.

„Co?"

„Hm?"

„Maxi?"

„Nó?"

„Kdo ti vaří na koleji? Neříkej mi, že ses začal stravovat v těch otřesných bufetech a kantýnách, které jsi vždycky nesnášel."

Max mu ale neodpovídal, místo to si zaujatě prohlížel prst, po němž mu lezl mravenec. Eddie už by dávno křičel, kdyby po něm putoval tenhle ošklivý drobeček.

„Takže?" protáhl Eddie svoji otázku, aby Maxe zaujal víc než ten hmyz, který byl pro bratra momentálně o hodně zajímavější než on.

„Nic, naučil jsem se vařit," prohlásil, ale Eddie moc dobře znal výraz, jenž nasadil, když mu lhal nebo zatajoval informace.

„Teď mi kecáš," prohlásil mladík, posadil se, což způsobilo, že se síť maličko rozhoupala, a založil si ruce na hrudi. Max se na něj stále šklebil, ale mladší bratr nepolevoval a pořád ho propaloval pohledem. Upřímně si to i maličko užíval, protože mu přišlo vtipné, že zrovna on má nad Maxem nějakou převahu. A bylo mu jasné, že tohle Max nevydrží. A přesně to se stalo.

Max se od Eddieho odvrátil a okamžitě si začal stěžovat: „Tohle prostě nejde! Jak bych ti mohl lhát? Ještě když se na mě takhle koukáš..." Eddie zavrtěl hlavou, ale začal se potutelně usmívat, protože mu bylo jasné, že má vyhráno.

„Dobře, tak já ti to teda prozradím. Můj spolubydlící, Felix, má nějaké italské prapředky nebo co, ale to je vlastně jedno, protože...bože, on tak úžasně vaří, že to snad ani není možný, že jsem s ním skončil na koleji. Netuším, co bych si bez něj počal. Kdyby mě neživil, pravděpodobně by ze mě už dávno byla kostra."

„Felix ale není zrovna italské jméno, myslím..." namítl tiše Eddie.

„Říkal jsem ti, že jsou to prapředci," prohlásil přesvědčivě Max.

„Fajn, tak doufám, že nás někdy seznámíš, aby nám mohl udělat pravé italské špagety." Zrzeček se usmál a začal se vymotávat z houpačky, do níž se podivně zapletl. Max mu radši podal ruku a pomohl mu z nekonečného a spleteného bludiště ven.

„Nezajdeme na limonádu?" zeptal se nakonec Max nečekaně a Eddie se nad tou představou mírně otřásl.

„Ne, jen to ne, limonády mám zase na nějakou chvíli dost. S Katie na ní chodíme každou chvíli, protože ten starý pán, který je mimochodem moc příjemný, u našeho oblíbeného stánku se zmrzlinou onemocněl a místo toho tam má brigádu její sokyně, která má zálusk na Jacka, tak jistě chápeš, proč tam nechodíme."

„Aha, to zní...vážně hrozně, chudák Katie." Eddie přikývl a pokračoval dál. Jak v chůzi směrem k cihlovému domu, kde si hodlal vzít nějaké světlejší tričko, na které by nešlo tolik sluníčka, tak v povídání o Katie.

„Takže teď, když půjdeme ven jen my dva, bych si rád zašel na tu zmrzku, jestli ti to nevadí." Max zavrtěl hlavou a Eddie se na něho zářivě usmál.

„Tak chvíli vydrž, hned jsem tady," a utíkal nahoru do útulného pokoje se zataženými žaluziemi, takže tam panoval příjemný chládek, kde se rychle převlékl do světlounce béžového trička. Cestou zpět zavolal do kuchyně, z níž šla celkem příjemná vůně, na maminku, že oba odcházejí.

Když chtěl konečně radostně rozrazit pootevřené dřevěné dveře na verandu, zaslechl Maxe tichounce s někým mluvit, a tak chtěl slušně počkat, než skončí.

Eddie opravdu nechtěl poslouchat. Věděl, že se to nedělá a že je to špatné, ale z jejich předchozího rozhovoru, jenž vedli o jídle, Eddie pochopil, že mu Max neříkal celou pravdu, a proto když zaslechl své jméno, naklonil se blíž, aby lépe slyšel.

„Já vím, ale asi bychom jim to měli už říct," šeptal.

„Nechci riskovat, že by se to dozvěděli jinak. Od někoho jiného."

„Dneska jsem si musel vymyslet historku o nějakém Felixovi, jak mi vaří fantastická italská jídla, ale nevím, jestli mi to uvěřil."

„Eddie si pořád myslí, že za to může on, takže by asi bylo lepší..."

„Fajn"

„Dobře, měj se."

„Taky tě miluju."

Eddie se snažil zhluboka dýchat, takže mu úplně vypadla důležitá poslední věta, kterou Max vyslovil do telefonu.

Mladík se pokoušel nemyslet na to, co se dělo v létě, kdy všichni viděli Maddie naposledy. Nedokázal zahnat paniku a ten mučivý strach, jež se mu s tím spojoval. Nejspíš se bál i proto, že si nedokázal jasně vzpomenout, co se přesně stalo. Jeho vzpomínky z toho dne byly podivně rozmazané a zahalené v nepropustné mlze, takže si nebyl jistý, jak to všechno bylo doopravdy. Ale bylo mu jasné, že to on mohl za to, že to byl poslední den, kdy se Maddie mohla líbat s Maxem v zahradě pod rozkvetlými růžemi.