Barevný svět

Krabice plná naděje

Krémovými závěsy líně prosvítaly sluneční paprsky, které Eddieho jemně šimraly na tvářích růžových od spánku, a tak se zrzeček raději převalil na druhý bok ve snaze jim utéct. Nejradši by se ale zachumlal zpátky do své peřiny a vrátil se do toho hezkého snu, jenž Eddiemu přinesl hřejivý pocit a váhavý úsměv na rozespalých lících.

Po včerejším dobrodružném odpoledni zrzeček nedokázal pořádně usnout, takže většinu noci posedával u otevřeného okna a díval se na hvězdy, které se postupně vytrácely z oblohy a nahrazovaly je načervenalé chuchvalce mraků, jenž vždy pomalu pohltilo vycházející slunce. Při téměř probdělé noci měl Eddie plno času přemýšlet, i když vetšinou jen vzpomínal na vůni Aaronova trička a na jeho nesmělé dotyky na pihaté kůži.

Nakonec se Eddie přece jen nějak vymotal z teplých peřin a celý unavený se s velkým povzdechnutím vydal vstříc novému dni, který jen už při svém začátku vypadal jako jeden z těch horších, jelikož hned co Eddie otevřel dřevěné dveře svého útulného pokoje, tak málem nechtěně zakopl o jejich huňatého kocoura, jenž si pohodově vykračoval kolem při jeho ranní vycházce po cihlovém domě. Zrzeček byl ale ještě víc zmatený, když uviděl z vedlejší místnosti vycházet Katie s rozcuchanými vlasy, kartáčkem v puse a zmuchlaným pyžamem, které měla ležérně přehozené přes rameno.

„Brý ráno, ospalče!" Eddie na ni jen rozpačitě zamával, protože si nepamatoval, že by ji včera po návratu viděl válet se u nich na pohovce a jíst nějaké dobroty Eddieho maminky, proto zrzeček kamarádčino nečekané zjevení přisuzoval spíš tomu, že si jí nevšiml, protože jeho hlava byla natolik zaneprázdněná myšlenkami, jež mu stejně nedaly spát ani v noci, kdy všichni obyvatelé malého cihlového království spokojeně dřímali s nespočtem snů, ve kterých se jistě odehrávalo plno nepředstavitelných věcí.

Na točitých schodech, jenž byly už pěkně staré a vypadaly jako z nějaké pohádky, potkal Eddie opět Lea, a tak ho vzal jemně do náruče a pomalu s ním sešel do obrovské a prosvětlené kuchyně, která voněla květinami, kávou a lívanci. Katie už seděla u velkého stolu, na němž byly všechny možné i nemožné dobroty, které Eddieho maminka snad i kouzlila na druhé straně místnosti. Zrzeček si společně s kocourem sedl naproti kamarádce, jež už měla na svém talíři plno jídla a stále si něco přidávala.

„Kde jsi včera tak dlouho byl?" zeptala se najednou Katie s plnou pusou lívanců, které skoro hned zapíjela přeslazenou kávou, nad níž vždycky Eddie s radostí a menší škodolibostí protáčel modré oči, jelikož Katie se po každém doušku zamračila, jak moc to bylo sladké, ale vůbec jí to nebránilo v tom, asi se příště napila víc nebo si tam ještě přidala další kostku cukru.

„Jen jsem si potřeboval vyzvednout nějaké věci na malování a..." Eddiemu najednou došlo, že ačkoli odešel do nedalekého města pro své výtvarné potřeby, tak zpátky domů žádné nepřinesl. Ačkoli je zrzeček celkem nutně potřeboval, tak se úplně necítil a ani nebyl připravený na další cestu a návštěvu, protože si byl jistý, že kdyby opět potkal kudrnatého mladíka se zelenýma očima, nedokázal by se mu do nich podívat, aniž by nevzpomínal na události minulého setkání.

„Ahoj, zlato." Eddieho maminka se tiše objevila za ním, dala mu pusu do rozcuchaných vlasů a položila před něj talíř se sladkou snídaní, kde nechyběly ani čerstvě natrhané lístky bylinek.

„Děkuju," usmál se na ni a ještě se natáhl pro hezky vypadající pomeranč, jenž jí s jiskřičkami v očích podal, „mohl bych dostat ještě džus, prosím?" Eddieho maminka přikývla a od syna si vzala sytě oranžové ovoce, které mu za chviličku přinesla v podobě tekutiny, jež se ukrývala v průhledném džbánku. Katie se pro něj ale drze natáhla a půlku obsahu si nalila do své skleničky, kterou si společně s hrnečkem na kafe stihla někdy přinést.

„Hej, to bylo moje!" zamračil se zrzeček na kamarádku.

„Promiň," zářivě se na něj usmála a už už si chtěla nalít další, když vtom se domem, jenž byl proplétán starým břečťanem, rozezněl drnčivý zvuk zvonku.

„Já tam skočím," oznámila dvěma hašteřivým dětem maminka, ale Eddie s Katie byli tak zaneprázdnění jejich hádkou, že si pomalu ani nevšimli, že se z kuchyně vytratila jejich oblíbená bytost. Oba ale najednou ztichli, když se vrátila zpátky a v patách jí kráčel kudrnatý mladík, kvůli kterému se málem Eddiemu zastavilo rychle bušící srdce, jež vypadalo, že se každou chvíli rozpadne na milion okvětních plátků rudých růží.

„Ahoj," vypadlo z Eddieho tiše, když na něj Katie s téměř otevřenou pusou koukala a čekala, až konečně něco řekne, protože toužila vědět, co se děje, jelikož zrzečkovi tváře, které byly ještě nedávno jen narůžovělé, teď vypadaly jako dvě přezrálá a sladká jablka.

„Ahoj, já...včera sis zapomněl vzít tu krabici, co ti v obchodě nechala moje mamka a já jsem teď měl chvilku čas, tak jsem ti ji přivezl," usmál se nervózně na zrzečka, jenž na něj pořád vykuleně koukal a snažil se přesvědčit svoji hlavu, že tohle se mu nezdá a je to všechno opravdové.

„Doufám, že vás neruším při snídani nebo tak," otočil se Aaron na Eddieho maminku, která je s menším pobavením sledovala a když zavrtěla záporně hlavou, zrzeček se konečně trochu vrávoravě zvedl od stolu, na němž pořád leželo plno dobrého jídla.

„Děkuju, ale nemusel ses kvůli tomu hnát až sem, já bych si to někdy vyzvedl."

„To nevadí, stejně jsem jel zrovna kolem," Aaronovi trochu zacukaly koutky v náznaku ještě většího úsměvu než měl na tváři teď, protože Eddie před ním stál s odhaleným ramenem a rozcuchanými vlasy, které mu sem tam padaly do očí přes brýle.

„Dobře, tak...děkuju," Eddie si od mladíka chtěl hnědou krabici vzít a jejich roztřesené konečky prstů se lehce dotkly. Bylo to jemné jako motýlí křídla, které se k sobě zoufale přiblíží a v další vteřině jsou od sebe zase strašně daleko.

„Počkej, pomůžu ti to odnést," zaprotestoval hnědovlasý mladík, a tak Eddiemu nezbývalo nic jiného než nesměle přikývnout a dovést ho do svého soukromí s nespočtem květin, obrázků, nekonečnými myšlenkami a barvami.

Zrzeček se po cestě neodvážil promluvit a ani se na Aarona podívat, aby mohl zkontrolovat, jestli jde opravdu za ním, protože celá jeho hlava se chovala, jako kdyby v ní létal zběsilý roj včel, jenž se chce dostat ven a dotknout se svými žihadly všech okolo. Když Eddie tiše vkročil do svého pokoje, který byl stále díky závěsům zahalený do tlumených, ale teplých barev, Aaron se k němu naklonil a druhou rukou, v níž zvládl nedržet krabici plnou Eddieho výtvarných věcí, zrzečkovi odhrnul látku jeho volných kraťásků a podíval se na jeho odřené koleno, které se mu včera snažil zachránit.

„Co tvoje odřeniny?" zeptal se s něžným podtónem v jeho hlase a hledal všechny jeho bolístky z nehody v jejich kamenném obchodě, jelikož se chtěl přesvědčit, že všechno je v pořádku. Eddie se snažil nezapomenout naplňovat svoje plíce vzduchem, takže se snažil představit si ve své hrudi dvě květiny, jež s každým nádechem rozkvetou a naplní ho životem.

„Už to ani nebolí," zašeptal zrzeček a vzal si od Aarona krabici, kterou položil na stůl, jenž byl plný obrázků a různých barevných skvrnek či nedokončených skic.

„Páni, Rosie říkala, že úžasně maluješ, ale tohle je vážně něco," Aaron se v úžasu a s obrovskou dávkou uchvácenosti rozhlížel po zdech, které byly všechny pokryté Eddieho výtvory. Zrzeček si prohrábl své neposlušné vlasy, jenž mu už od brzkého rána vytvářely nekonečné kudrlinky, které se líně vlnily kolem jeho pihovaté tváře, a konečně se na Aarona pořádně usmál. V tom úsměvu bylo naprosto všechno a hnědovlasého mladíka to uchvátilo ještě víc než Eddieho samotné obrazy.

„Tak co si myslíš o umění a o tomhle?" zeptal se vděčně mladší chlapec, ukázal na všechno, co se nacházelo uvnitř jeho života a posadil se do zmuchlaných peřin od spánku. Aaron chvíli mlčel a rozhlížel se po všech těch dílkách, které jistě byly nedílnou součástí skutečného umění. Pro každého člověka to krátké slovo mohlo znamenat něco úplně jiného, ale jak tam tak hnědovlasý mladík z kavárny stál uprostřed celého Eddieho malého světa, tak jediné co doopravdy dokázal vidět a považovat za umění byl on. Drobný zrzavý chlapec plný naděje a zatím nic netušící lásky. „Myslím, že jsi opravdu krásný."