Tvé lži

3.kapitola

Carly

Hrdlo flašky od Morgena ukazovalo na mě. Zatajila jsem dech a vyděšeně se podívala na Olivera, kterému se blísklo v očích.
,,Pravda nebo úkol?" zeptal se.
Chvíli jsem se zamyslela, rozhodně jsem jim nechtěla o sobě poskytovat nějaké informace, takže jsem zvolila úkol.
,,Úkol." Přerušila jsem ticho, které tuto chvíli přetrvávalo.
Všichni v místnosti obdivně zavískli. Co jsem udělala?
,,Dobře, ale žádný prasárny."usmál se Steff na Olivera. Bylo to od něj milé. Vůbec mi k této partě nezapadal.
,,Dobře,"zamyslel se Oliver. ,,táááák třebá, hmmm."dlouho přemýšlel a já se bála. ,,Svlíkni se do podprsenky a dej mi jedno ramínko té podprsenky."zasmál se. Svraštila jsem obočí. Co když nemám oddělávací ramínka?
,,Řeklo se žádný prasárny!"vystartoval po něm Jacob. ,,Dej jí něco normálního a nech ji na pokoji. Se na ni podivej, vypadá jako by měla každou chvíli omdlít nebo se poblít."hájil mě. I když sice trochu nelichotivě, ale přece.
,,Co je na podprsence špatnýho?"zeptal se hloupě Oliver. ,,Zas taková prasárna to není. Aspoň se o něco podělí z toho světskýho života." zle mu zajiskřilo v očích.
,,No.."chtěla jsem něco říct, ale do řeči mi skočil Jacob.
,,Prostě jí dej něco normálního nebo odejde."rozkázal mu. Proč musel být tolik panovačný. Málem bych to udělala, ale Oliver se rozhodl, díky Jacobovi, jinak.
,,Nojo, debile."protočil nad Jacobem oči.
Můj pohled se stočil na Jacoba, ze kterého sršely blesky. Buď byl hodně cholerický nebo jen nevychovaný. Jacob mi pohled opětoval. Nebylo v něm nic jiného než lhostejnost, jenomže, kdyby byl lhostejný, tak teď neudělá to, co teď udělal.
Oliver se zamyslel. Zlostně se mu zablesklo v očích. Trvalo to chvíli. Megan znuděně povzdechla a Steff se zasmál a drkl do mě loktem. ,,Co myslíš, že vymyslí?"
,,Netuším."pokrčila jsem rameny. Abych pravdu řekla, byla jsem vyděšená. Vím, že Oliver je schopný čehokoli.
,,Bože, tak jí řekni ať někomu dá pusu!"vykřikl arogantně Rick. S povytáhlým obočím jsem se na něj podívala, jestli to myslí vážně.
V tom mi zabrněl mobil. Byla to SMS od Landona, že Emily zvrací.
,,Já už budu muset jít." Zvedla jsem se ze země. Všechny pohledy se stočily ke mně, včetně Jacobova.
,,Ani jsi nesplnila úkol."fňukal dotčeně Oliver. Jeho hlas mi byl až protivný.
,,Nevadí, tak příště."rozloučila jsem se s nimi.
Ještě jsem za sebou slyšela pár protestů a několik čau než jsem se dostala ke schodům. Emily a Landona jsem našla na záchodech.
Emily vydávala dávivé zvuky a Landon jí znechucené držel vlasy.
,,Bože Mil."zakroutila jsem hlavou a chytila ji za ruku, abych jí poskytla nějakou oporu.
,,Kolik toho vypila? Moc jsem ji nesledovala, ale co vím tak toho tolik nebylo."ptala jsem se.
,,Emily na alkohol není vůbec zvyklá a myslím, že si dneska brala prášky proti bolesti, takže to může být tím."pokrčil rameny. Emily se nadechla a dál vyzvracela všechen obsah svého žaludku.
,,Až se to zlepší dovedeš ji domů?"zeptal se Landon. ,,Chtěl bych se stavit ještě k Americe."
Usmála jsem se, protože mi to v tu chvíli přišlo milé.
,,Jasně."

Když se Emily udělalo líp, odešly jsme z toho zpropadeného klubu. Emily už dokázala chodit po svých, takže to šlo rychleji. Ve dveřích jsme se málem srazily s Jacobem, který šel stejným směrem jako já s Emily.
,,Zavazíš Carlo."štekl.
,,Promiň, ale já do tebe nevrazila, to ty do mě. A přestaň mi říkat Carlo, jsem Carly!"odcekla jsem a odtáhla Emily ven. Jacob nás následoval.
,,Mimochodem, díky, že jste mě dovedli do jámy lvové, to už rovnou sama můžu skočit ze skály."vyprskla jsem, protože to co s Megan udělal bylo pěkně zlé.
Jacob se zlostně zasmál: ,,Proč to neuděláš?"zašklebil se. ,,Nemůžu za to, že je Megan padlá na hlavu a chová se jak naprostá kráva. A taky nemůžu za to, že z tý skály neskočíš, tak mi dej pokoj." Založil ruce do kapes a zatvářil se neutrálně. Stála jsem naproti s otevřenou pusou. Nemohla jsem uvěřit, že něco takového řekl.
Emily se na mě tázavě podívala.
,,Hej, já nechápu co máš sakra za problém!"zatnula jsem pěsti.
,,A já do prdele nedokážu pochopit co ty."pokrčil rameny. Zůstal ledově klidný až mě to děsilo. Už nebyl tolik klidný jako dříve na fotbalovém stadionu.
V záři pouliční lampy se mu odrážela v očích lhostejnost.
,,Ahh,"vydechla jsem. ,,nemám na to. Dobrou."poraženecky jsem se otočila s Emily k odchodu. Ani jsem se neohlídla, co Jacob dělá. Jestli se za námi dívá nebo jestli odešel také svou cestou.

•

,,Tak co?"sedla jsem si vedle Emily do školní lavice. Emily měla hlavu vloženou v rukách a skuhrala bolestí.
,,Už nikdy si nedám tolik ginu s tonikem."vydechla.
,,Nojo, každej se někdy opije Mil, ale zvládla jsi to celkem dobrě."zasmála jsem se.
Celý den si Emily ztěžovala na bolesti hlavy. Jednou se jí udělalo tak špatně, že musela běžet na záchody.
Olivera jsem za celý den nepotkala. A byla jsem ráda. Nevydržela bych ten pohled. V duchu jsem jásala, že jsem na něj nenarazila, ale jen, co jsme se rozloučila s Emily, tak se někdo nahoře rozhodl jinak a uviděla jsem ho za rohem.
Stál u zdi, o kterou se opíral a psal něco na mobilu. Na útěk bylo pozdě, tak jsem sklopila hlavu a doufala, že mě nepozná.
Přešla jsem ho, když jsem si chtěla oddechnout, ozvalo se za mnou moje jméno. Nadechla jsem se a otočila se. Falešným úsměvem jsem ho pozdravila.
,,Tak jak se ti u nás včera líbilo?"ptal se nadšeně. V té otázce nebyla cítit zášť ani nenávist, to mě trochu uklidnilo.
,,No, byla jsem už hodně unavená, takže jsem se moc nebavila. Taky jsem pořád myslela na Emily, jak jí je."vysvětlovala jsem. Oliver mě chytil kolem ramen a šel se mnou mým směrem.
,,No já si vzpomínám, že mi něco dlužíš."zastavil a otočil mě k sobě, tak že jsem mu stála tváří v tvář.
Podívala jsem se kolem sebe. Nikde nikdo nebyl. Dostala jsem trochu strach, ale nedala jsem ho na sobě znát.
,,Nic ti nedlužím." Oliverovi se objevila na čele vráska a laškovně se usmál.
,,Ale dlužíš Car, a dobře to víš."naklonil se ke mně a vlasy mi dal za pravé ucho. Naklonil se ještě blíž a zašeptal mi: ,,Jednou mi to splatíš." Políbil mě na čelo a odešel. Z jeho hlasu mi naskočila husí kůže po celém těle. Podívala jsem se za ním. Kráčel si spokojeně bez ohlídnutí dál. Po zádech mi přeběhla husí kůže, rozhodla jsem se na to moc nemyslet a pokusila se odreagovat tím, že po škole vyvenčím našeho psa. Když uslyšel chrastění obojku, okamžitě přiběhl ke mně. Skákal kolem mě jako pomatený a radostně vrtěl ocasem.
,,Notak Leo."smála jsem se. Nemohla jsem ho uklidnit. Byl tak moc rozdováděný, že mi dělalo potíže mu nasadit obojek. Po dlouhé chvíli raodstného poskakování a olizování mých rukou, jsme vyšli do ulic našeho města. Měla jsem namířeno do parku, kde jsem plánovala Lea na chvíli pustit, aby se proběhl a vyvenčil.
Když jsem se procházela podzimním parkem, přemýšlela jsem nad Oliverem. Nejspíš bych se k němu vrátit nechtěla, ale ta představa mít někoho, komu můžu říct cokoli, mě lákala.
Leo vesele běhal kolem stromů a válel se ve spadaném listí.
V parku nikdy nebylo nějak moc lidí a tak jsem se nebála ho mít chvíli bez dohledu, vždycky se vrátí.
Lea mám už čtvrtým rokem. Dostala jsem ho k bratrovým narozeninám, aby mi nebylo tak smutno. Nebyl den, kdy jsem na bratra nevzpomínala, i když se ta nehoda stala před devíti lety.
Jméno našeho psa navrhla mamka, přála si, aby se jmenoval jako bratr. Nejdříve se mi to moc nelíbilo, ale po několika dnech jsem uznala, že se k němu jméno Leo dost hodí.
Slunce ještě hřálo, ale i tak jsem na sobě měla slabší větrovku. Užívala jsem si poslední slunečné procházky v tomto roce.
Když Leo přiběhl, donesl mi klacík, chtěl, abych mu ho hodila a on mi ho přinesl. Aportování ho bavilo.
Jenomže po druhé se s klacíkem dlouho nevracel.
,,Leo!"snažila jsem se ho přivolat, ale marně. Nepřišel.
Nedokázala jsem si představit, co by se stalo, kdybych ho nenašla, proto jsem se rozběhla po cestě a volala na něj.
Když jsem spatřila jeho modrou lesklou srst, trochu jsem se uklidnila. Stál u člověka, který měl také psa a nadšeně vrtěl ocáskem.
Byla jsem ráda, že se Leo neztratil, ale víc mě překvapilo u koho stál.
Byl to ten kluk ze včerejška. Jacob.