Tvé lži

4.kapitola

Carly

Jacob si hladil Lea a dával mu pamlsek. Z povzdálí jsem sledovala, jak si můj pes oblíbil nejneoblíbenějšího kluka z fotbalového družstva.
Nadechla jsem se a vydechla, rozešla jsem se směrem k Jacobovi a mému psovi.
,,Ahoj."pozdravila jsem. Naprosto jsem nevěděla jaký tón hlasu mám použít.
,,Čau."pozdravil ne moc ochotně. ,,Co tu děláš?"zeptal se.
,,Venčím psa."ukázala jsem na Lea, kterého si celou dobu hladil. ,,Očividně."zamlumlala jsem, tak že to nemohl slyšet.
,,Ten je tvuj?"ptal se, tentokrát byl v jeho hlasu trochu slyšet zájem.
,,Jo, jmenuje se Leo."
U Jacobovy nohy poslušně seděl světle hnědý greyhound.
,,Tohle je Hunter."představil mi svého greyhounda. Pohladila jsem ho, přátelsky zavrtěl ocasem. ,,Líbíš se mu."pronesl přátelsky, což mě trochu zarazilo.
,,On mně taky."usmála jsem se a sklonila se k Hunterovi. Drbala ho za ušima a on nadšeně vrtěl ocasem. Jen tak tak jsem uhnula, když se mě chystal olíznout.
,,Patří ti to."frkl Jacob. Zvedla jsem se z prědklonu a nechápavě jsem se na něj podívala. Jacob protočil panenky a oslovil Huntera, vzdálili se od nás. Leo se jen nechápavě díval jejich směrem.
,,Taky ho nepochopím."špitla jsem k Leovi.
Otočili jsme se k odchodu domů. Tentokrát jsem si Lea připla na vodítko, aby ho nenapadlo ještě utéct.
Zapadá slunce a obloha je nádherně zbarvená. Vzpomněla jsem si na první schůzku s Oliverem. Byli jsme v kavárně a pak jsme šli sledovat přesně takový západ slunce. Nelíbí se mi, že o něm pořád takto přemýšlím. Včera se Oliver choval příšerně.
U domu mě přivítala mamka a vyptávala se mě na den. Pověděla jsem jí o Emilině kocovině a o škole, kde to poslední dobou nebylo nic moc.
,,Carly, jak se vůbec má Oliver?"zaskočila mě otázkou. Máma, držela hrnec a tázavě povytahovala obočí.
Když jsme spolu ještě byli, představila jsem jí ho. Teď toho nesmírně lituji, ale v tu chvíli jsem to tak cítila.
,,No,"odkašlala jsem. ,,včera jsem ho viděla a choval se jako největší blb." mamka se zasmála. Nemá ho ráda, už když ho poznala se jí nelíbil, připadal jí jako kdyby střídal holky jak ponožky. A měla pravdu.
,,Nojo, má to v sobě."pohladila mě po ruce. ,,zlatíčko, slib, že už si s ním nezačneš. Nemám z toho kluka dobrý pocit."vysvětlovala. Naprosto jsem její pocity chápala, byla jsem opravdu zaslepená, ale láska to nebyla.
,,Tak mě napadlo Carly, co kdybys chodila do nemocnice za starými lidmi?"navrhla. Ptala se mě na to pokaždé, když byla možnost. Chtěla, abych si chodila povídat s nemohoucími důchodci. Nezajímalo mě to a také jsem neměla čas.
,,Asi ne mami."odbyla jsem ji. Zvedla jsem se ze židle a zasunula ji. Otočila se k odchodu do pokoje, ale ještě mi stačila říct pár svých připomínek a jak by byli důchodci rádi, kdyby si měli s kým popovídat.

•

Další den mě vzbudilo sluníčko, které prosvítalo z oken. Přišlo mi to divné, protože sluníčko je nahoře kolem poledne. Protáhla jsem se a podívala se na mobil. Ukázal mi několik zpráv a zmeškaných hovorů. Je deset hodin. Vyletěla jsem z postele rychlostí blesku a přehrabovala celou skříň, abych našla něco vhodného na sebe. Po převlečení jsem si nanesla trochu pasty na zuby a běžela do školy. Máma už je dávno v práci, takže neví, že jsem zaspala. Vyletěla jsem ze dveří domu na rušnou ulici. Do školy to mám deset minut přes město, takže jsem prakticky běžela.
Zprávy a hovory jsou od Emily typu, kde jsem a co si to dovoluji. Na odepisování nebyl čas, ale rychle jsem ťukala do mobilu omluvu, když jsem do někoho narazila a skončila na zemi.
,,Kurva, dávej bacha na cestu, ty pomatenče!"vyštěkl dotyčný, který mi zkřížil cestu. Zvedla jsem hlavu a spatřila nade mnou Jacoba s opravdu rozzuřeným výrazem. ,,Ježiš, zase ty?!"protočil panenky. ,,Nemůžeš dávat bacha?"
,,P-promiň."vykoktala jsem. Srdce mi tak zběsile tlouklo z toho ranního stresu, že jsem se nezmohla na víc slov.
,,Máš nějakej problém nebo co?!"
,,Ne,"zvedla jsem se a nadechla se. ,,jen jsem tě neviděla."pronesla jsem rázně. Jsem na sebe pyšná.
,,Kvůli tobě příjdu pozdě!"zavrčel. Vytáhl z kapsy mobil, podíval se na hodiny a povzdechl si. ,,Díky Williamsová, teď tam nemusím chodit vůbec."prohrábl si frustrovaně vlasy. Nepomohlo to. Stejně mu všechny spadaly zase zpět do obličeje.
,,Já jdu taky pozdě, takže čau."otočila jsem se na podpatku a chtěla jsem spěchat dál, ale něco mi zabránilo.
Otočila jsem se a Jacob mě držel za zápěstí.
,,Když už jdem oba pozdě, tak nemusíme přijít vůbec ne?"zablesklo se mu podivně v očích.
,,Ne, jdu do školy."odcekla jsem. Vytrhla jsem svoje zápěstí z jeho ruky a spěchala dál, ale Jacob mě došel a zeptal se: ,,Tak kam vyrazíme?"
,,Nikam."
,,To neznám, kde to je?"otravně se ptal.
,,Nejspíš v Jugoslávii."pronesla jsem důležitě. ,,Ale teď vážně, musím do školy."
,,Bože Williamsová, nebuď tak upnutá, beztak máš sto procentní docházku, takže si to můžeš dovolit."přesvědčoval mě. Došlo mi, že se ho nejspíš nezbavím, takže jsem poraženě vydechla.
,,Fajn, tak co teda?" Přemluvil mě rychle, ale teď jsem se na sebe nechtěla zlobit.
,,Třeba bysme se mohli jít jen tak projít."navrhl nadšeně.
Nechtělo se mi s ním někam chodit. Věděla jsem, co je správný a stála si za tím a navíc jsem ho vůbec neznala.
,,Vůbec tě neznám, jak můžu vědět, že mě nezamorduješ někde za rohem?"ptala jsem se.
,,Nemůžeš."usmál se. ,,Takže dohodnuto, jdeš se mnou."
Bože, ten je arogantní.
,,Kam jsi spěchal ty? Nemáš být taky ve škole?"ptala jsem se zvědavě Jacoba.
Jacob svraštil obočí a neodpověděl. Co mu zase přelítlo přes nos?
,,Hej, slyšíš mě?"mávla jsem mu před nosem.
,,Dej mi pokoj."zavrčel naštvaně.
,,Cože?"zmateně jsem se na něj podívala. Jeho krok zrychlil a já sotva stačila.
,,Myslím, že to společný vyjití nebyl dobrej nápad."prudce zastavil, tak že jsem do něj skoro vrazila. Tázavě jsem se na něj podívala. Jen mávl rukou a šel dál. Následovala jsem ho. Nechápala jsem, co se stalo.
,,Kam jdeš?"
,,Nedolejzej!"vyštěkl. Lekla jsem se, takovou reakci jsem o něj nečekala. Zastavila jsem, ale on šel dál. Zmateně jsem ho sledovala. Naštvaně dupal po chodníku neznámo kam. Otočila jsem se a namířila si to zpět do školy. To co se teď stalo, bylo hodně divné, ale rozhodla jsem se nad tím tolik nepřemýšlet.
Cinklo mi oznámení na mobilu. Bylo od Jacoba, nechápala jsem, kde vzal moje číslo.
kde jsi? Měla jsem sto chutí tu zprávu za jeho chování ignorovat, ale pochopitelně jsem to neudělala.
jdu zpet do skoly naťukala jsem do mobilu odpověď. Zanedlouho mi přišla odpověď.
pojd zpatky! Jeho rozkazovačný tón se mi nelíbil.
ne, jdu do skoly  Zamítla jsem.
okamzite sem pojd nebo si pro tebe dojdu! Co si myslí, že je?!
dej mi pokoj Ukončila jsem konverzaci. Ještě několikrát mi přišlo oznámení, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. Naštvaně jsem spěchala do školy.
Jacobova poslední zpráva mě tak namíchla, že se ve mně naprosto vařila krev. Takhle mi rozkazovat, sotva ho znám a on se chová, jak kdybych byla bůhví co. Doufala jsem v duchu, že ho teď pěkně dlouho neuvidím, ale moje přání se rozpadlo u školní brány.
Stál tam o ni opřený Jacob. Ruce měl založené na prsou a nasupeně mě propaloval pohledem.
,,Kdes byla?!"spustil.
,,Šla jsem do školy."odpověděla jsem a snažila se vyhýbat jeho pohledu.
,,Psal jsem ti a tys neodpovídala!"
,,Tak to mě zajímá,"odmlčela jsem se. Podívala se mu do očí. Taky jsem teď byla naštvaná. ,,kdes do háje vzal moje číslo?!"
,,To ti může bejt jedno."mávl rukou.
,,Není mi to jedno!"přenesla jsem váhu na jednu nohu a založením rukou na prsou jsem si vytvořila neviditelný štít. ,,Jestli někdo rozdává moje číslo na potkání, tak mě to do háje zajímá!"vřískala jsem.
,,Přestaň se vztekat, jak malý nevychovaný děcko,"podložil mi dvěma prsty bradu, abych se mu podívala do očí. ,,a pojď konečně pryč od školy." Neřekla jsem nic. Ani slovo. Jen jsem tam stála, jeho prsty pod mou bradou a dívala se mu do karamelových očí. Nechápala jsem, jak mohl takhle rychle změnit náladu. Atmosféra se kolem nás změnila ze zuřivé na podivně klidnou. Jako by to byla normální věc. Jacob mi dýchal do tváře. Cítila jsem jeho mentolový dech a jeho ruku, která mě hladila po mé paži.
,,Ven bychom mohli jindy."špitla jsem. ,,Musím do školy." Odtáhla jsem se od něj a jeho oči ztmavly.
,,Proboha, většího puntíčkáře než jsi ty neznám."protočil panenky.
,,Nejsem puntíčkář, jen dělám věci určitým způsobem."pokrčila jsem rameny, stále v jeho nebezpečné blízkosti.
,,Dobře, tak teda máš OCD."zasmál se a pohladil mě po vlasech. To jemné gesto mě tak překvapilo, že jsem zamrkala.
,,Nemám OCD a teď vypal,"ošdstrčila jsem ho od sebe. ,,jdu do školy."
Jacob mi zkřížil cestu a chytil mě za ruku. ,,Jdem, jaká je tvoje nejoblíbenější kavárna?"ptal se. Táhl mě daleko od školy. Uznala jsem, že je mu marné vzdorovat.
,,Nevím, do kaváren moc nechodím."pokrčila jsem rameny.
,,Tak já nevim kam ráda chodíš."svraštil obočí. Doufám, že tu nechce na mě hrát, že ho zajímám.
,,Nechodím nikam."
,,Cože?"
,,Nechodím nikam, jsem pořád doma nebo s Emily. V tom baru to byla vyjímka."
Jacob se zatvářil překvapeně. ,,Tak to bych do tebe neřekl. Samozřejmě, vypadáš jako holka, která je věčně zahrabaná v knížkách, ale zase nevypadáš úplně nevinně."konstatoval. Překvapeně jsem na něj zírala. Nevěděla jsem jak si to vyložit, jestli jako kompliment nebo kritiku.
,,Eh, no..."došla mi slova. Nevím, co mu na to mám jako říct.
,,Okej, vybírám teda já."usmál se. Tuhle jeho hravou stránku vidím poprvé a libí se mi. Jen mě zajímá, jak dlouho to vydrží. Vedl mě, šel přede mnou.
,,Mám se bát?"zeptala jsem se.
Jacob se na mě otočil a daroval mi svůj úsměv.
,,Jak se to vezme."odpověděl. ,,Možná tě zabít chci a možná budem cestovat na Mars." Zasmála jsem se. Jen mi přišlo zvláštní, že před chvílí vybouchl, když jsem se zeptala kam šel a teď tu se mnou vtípkuje.
,,Řekni mi, co teda aspoň čteš."promluvil po chvíli ticha. Zajímal se o mě a to mě v hloubi duše potěšilo.
,,Tak nejradši mám, jako každá holka,"
,,Červenou knihovnu!"vykřikl a zasmál se. Nenechal mě to ani doříct.
,,Přesně, káp si na to."mrkla jsem.
,,Haha, teď vážně, beztak miluješ Pottera."protočil panenky.
,,Jo, mám ho ráda, ale není to můj nejoblíbenější žánr."pokrčila jsem rameny. ,,Nejradši mám takový ty romantický knížky, takový ze kterých brečíš, nejlepší jsou se špatným nebo překvapivým koncem."řekla jsem naprosto upřímně. Nedivila bych se, kdyby se na mě díval jako na psychopata. Knihy se špatným koncem nemá snad nikdo rád.
Podívala jsem se na Jacoba, který zamlkle šel vedle mě. Vypadal, jakoby nad něčím přemýšlel.
,,To jsem nečekal."řekl monotónně.
,,Proč jako?"zeptala jsem se.
,,Ty máš ráda špatný konce? To je prostě divný, nikdo je nemá rád."vysvětloval s takovým zápalem v hlase, až jsem se divila. Gestikuloval rukama a svraštil obočí. ,,Jsou moc špatný."odmlčel se.
,,Nemám ráda špatný, jen chci, aby ve mně příběhy něco vzbuzovaly. Ne prostě, že to přečteš a řekneš si "to byla fajn knížka", ale že si z toho něco vezmeš."snažila jsem se mu to vysvětlit, jak nejlépe to šlo. ,,Třeba nějaký pocit."
,,I tak je to dost zvláštní, Williamsová, každej čte pro radost a protože ho to baví, ale ty čteš, protože potřebuješ něco cítit?"ptal se, jakoby to pořád nechápal. Uhodl to, přečetla jsem spoustu knih, abych cítila něco jiného, než smutek a strach. Když můj bratr zemřel, máma mi četla každý večer, aby se mi lépe usínalo, a tak nějak mi to zůstalo, četla jsem potom sama, když jsem se to naučila. Pomáhalo mi to.
Jacob mi zamával před očima a vytrhl mě tak z přemýšlení. Podívala jsem se na něj. Usmíval se, vypadal spokojeně.
,,Jo, potřebuju něco cítit."pokrčila jsem rameny.
,,Proč?"
,,No,"zadrhla jsem se. Vůbec jsem ho neznala, rozhodně jsem nechtěla mu všechno říkat. ,,prostě to tak mám."řekla jsem nakonec. Já vím, hodně chabá výmluva, ale lepší než mu říct všechno o mé smutné minulosti.
Jacob jen přikývl, zřejmě pochopil, že o tom nechci mluvit.
,,Co ty děláš tak normálně?"zeptala jsem se zase já jeho.
,,Proč to chceš vědět?"podzdvihl obočí a podezíravě si mě prohlížel. Přišlo mi, podle jeho hlasu, že se po mé otázce trochu uzavřel, ale nedal to moc znát.Usmála jsem se.
,,Prostě ses zeptal ty mě a naoplátku, chci vědět něco já." Podívala jsem se mu do očí. Včera se mu moje otázky vůbec nelíbily. Možná jsem se trochu bála jeho reakce.
,,Proč bys něco chtěla vědět?"zamumlal. Překvapil mě.
,,Protože jsme spolu venku a tak je normální, když si spolu lidi povídají."vysvětlila jsem mu to, jak nejlépe jsem dokázala.
,,Myslím, že trávení mýho volnýho času se s tím tvým naprosto neshoduje."odcekl.
,,To asi jo, ale i tak."pokrčila jsem rameny.
,,Nic nechceš vědět,"řekl nepříjemným hlasem. ,,věř mi." Jacob se díval do země.
,,To nechápu."pronesla jsem klidně. ,,Proč bych nechtěla?"
,,Protože dělám strašný věci."vydechl frustrovaně.
Položila jsem mu ruku na rameno, ale on ji setřásl. Nevěděla jsem, co mám dělat, chtěla jsem ho uklidnit, ale on mi to nechtěl dovolit.
,,Myslím, že nás nedefinují naše činy, ale charakter."promluvila jsem po chvíli do ticha. ,,Takže ať děláš, co děláš, můžeš být takový jaký chceš být." Jacob se na mě podíval a usmál se. Vypadalo to, že mu má slova dala naději. ,,Jenom podle činů, tě budou soudit ostatní, ale nikdo nebude znát opravdovej příběh."ujasnila jsem mu to.
,,Díky,"odpověděl. Nečekala bych, že od Jacoba někdy uslyším díky. ,,za to cos řekla."
,,Eh, asi nemáš zač?"začervenala jsem se.
,,Jsi hodná Williamsová, tak mi vysvětli jak jsi mohla mít něco s Oliverem Greenem?"zeptal se s povytaženým obočím.
,,No, já nevím, ale teď mi řekni odkud znáš moje příjmení."
,,No, tak Oliver je můj kamarád." pokrčil rameny. ,,V rámci možností. Vím, že jste spolu chodili, vím, co jste spolu dělali a taky vím kdo jsi." ujasnil mi situaci. Mlčela jsem, protože se mi nelíbilo, kam tato konverzace směřovala. O Oliverovi jsem nehodlala mluvit. I když už to budou dva týdny, pořád to trochu bolelo, jen jsem k němu začínala cítit jakýsi odpor, kvůli tomu, co včera řekl.
Vlastně jsem si pokládala otázku proč jsem s ním chodila. Ano, líbil se mi. Vzhledově na tom nebyl vůbec špatně, ale jeho osobnost nebyla hezká. Choval se ke všem zle, urážel je, bezdůvodně. Jen ke mně byl vždycky milý. Teda jen pár měsíců, co jsme spolu byli, pak mě přehlížel a podváděl.
Jacob do mě dloubl loktem a vyrušil mě tak z mého přemýšlení.
,,Jsi v pohodě?"zeptal se starostlivě. Naklonil se ke mně, aby mi viděl do obličeje. Přikývla jsem. Když se přesvědčil, že je opravdu všechno dobré, usmál se a tehdy mi došlo, že jsem v pěkném maléru.