Tvé lži

14. kapitola

Carly

,,Carly," Odmlčel se. Sklopil hlavu k zemi a pak se podíval na hvězdy. Podívala jsem se taky, zajímalo mě na co se dívá. ,,Nevěděl jsem, že dneska svítí hvězdy." řekl jen tak mimochodem.
Mlčela jsem, nechtěla jsem na něj tlačit. Věděla jsem, že když to udělám, vybouchne. Bylo to tak lepší. Bylo lepší když věci přiznal sám od sebe, řekl toho potom mnohem víc a nelhal. Za tu krátkou dobu, co se známe jsem si toho všimla.
Jacob se nadechl a vydechl. Vypadalo to, že se chystá promluvit, ale místo toho se podíval na mě a udělal ke mně několik kroků.
,,Chci abys věděla, že mě to všechno, co se stalo dneska, hrozně mrzí." špitl. Chytil mě za ruce a upřeně se mi díval do očí.
Chtěla jsem namítnout něco v tom smyslu, jak ho to může mrzet, když mu na mně vlastně nezáleží, ale radši jsem mlčela.
Dlouhou chvíli jsme oba nic neříkali, jenom jsme si upřeně hleděli do očí.
Tak karamelové oči jsem ještě neviděla, je to vůbec možný? Napadlo mě. Pleť měl tak hladkou a jemnou, chtěla jsem ho svojí rukou pohladit po tváři a cítit tu jemnost.
Také mě napadlo, jak mohl mít někdo jako Jacob tak jemnou pleť, když byl sám občas celkem hrubý.
,,Odjel jsi s Megan, i přes to, že jsme v tom bistru byli spolu."Přerušila jsem jako první ticho. Pohledem jsem sklouzla ke svým pantoflím. Uvědomila jsem si, že stojíme před domem a je noc, takže jsem vlastně trochu mrzla. Říjnové noci už jsou chladnější. Trochu jsem se rozklepala, ale ne tolik, aby to bylo vidět.
,,Jo já vím, promiň." Pokrčil rameny. ,,Nevěděl jsem, že se tam objeví. To bistro nikdo moc nezná. Chodil jsem tam s tátou a Phillipem." vysvětloval opět, ale to už jsem to věděla. Zavrtěl hlavou a svěsil ji.
Chápala jsem to, jen mi nešlo do hlavy, co tam tedy dělali, když o tom bistru nikdo moc neví, jak řekl.
,,A taky jsi mě donutil to všechno popřít." zašeptala jsem. Možná až moc potichu, ale po tom, co jsem to vyslovila, jsem doufala, že to neslyšel. V hlavě mi to znělo jinak, než tak jak jsem to vyslovila.
Podíval se na mě. Přišel ještě blíž, pokud to šlo.
,,Carly," odmlčel se. V očích se mu něco lesklo, ale rozeznat jsem to nedokázala. ,,všechno mě to hrozně mrzí." zopakoval znova.
Povzdechla jsem si. Čekala jsem, jestli ještě něco řekne, ale opět mlčel. Chvíli vypadal jakoby chtěl něco říct, ale zase to vzdal.
Smutnýma očima se na mě podíval. Fakt bych teď chtěla vědět, co se mu honí hlavou. Podíval se na svoje boty a přešel ke kraji naší zahrádky až skoro k silnici a sedl si na obrubník. Zmateně jsem pozorovala, co dělá, ale pak jsem si sedla vedle něj.
,,Co tě mrzí, Jacobe?"prolomila jsem to tíživé ticho mezi náma.
,,Mrzí mě, že jsem tu benzínku vykradl. Nebyl jsem sám, a taky jsem byl v háji a zrovna jsem potřeboval peníze."sklopil hlavu.
Možná mě to trochu děsilo. Nebyla jsem připravená na to, že se tu složí a bude z něj jen sebelitující člověk.
,,Jo, ale.."
,,Prosím Carly, nech mě to doříct. Bojím se ti být na blízku. Bojím se o tebe."zvedl hlavu. V jeho očích jsem spatřila lesknout se slzy.
,,Čeho, Jacobe? Já jsem v pořádku a dokážu se o sebe postarat. O mě se bát nemusíš."nepatrně jsem se usmála, abych mu dala najevo, že se nebojím. Jediné, co mě mohlo nějak víc ohrozit, byl můj vyšinutý otec, ale toho jsem se nebála. Naposledy tu byl před několika týdny, ale odjel tak rychle, jak se objevil. S mamkou jsme nechápaly proč. Nikdy jsme nepřišly na to proč tak rychle odjel, ale moc jsme to neřešily. Máma ho měla pořád ráda, ale já jsem byla prioritou. I po tom všem, co se stalo s Leem, nevěřila, že ho zabil on, důkazů nikdy nebylo tolik, aby šel sedět, ale uvědomila si, že něco není v pořádku, když se po Leově smrti tak rychle vytratil.
Jak jsem si byla jistá, že Lea zabil otec? Bylo to jasné, jednou jsem totiž slyšela jejich hádku, mamka nebyla doma, a já jsem brečela a krčila se u zábradlí. Už ani nevím kvůli čemu se hádali, ale vím, že Leovi otec vyhrožoval smrtí. A když Leo odjel na nějakou akci, přišlo mi divné, aby otec vyjel hned po něm se všemi sbalenými věcmi a několika Leovými knihami. Mrazilo mě z toho do dnes.
Ze vzpomínání mě vytrhla Jacobova slova. ,,Já nejsem dobrej člověk, a tak se bojím, že se ti někdo ublíží. Nebo dokonce, že ti já ublížím."
Kroutila jsem hlavou. ,,Nemůžeš se bát toho, co je dneska, protože pak ti tvůj strach nedovolí užívat si zítřka."
,,Týjo, to bylo chytrý."usmál se.
,,Díky," zazubila jsem se.
Jacob mě vzal za ruku. ,,Takže, cože jsem tě donutil popřít?"
Věděla jsem, co má Jacob na mysli, ale znovu jsem to nechtěla říct, kdyby to všechno zametl znovu pod koberec.
,,Donutil jsi mě popřít, že mi záleží na Oliverovi." sebevědomým hlasem jsem zalhala.
Jacob se usmál.
,,Myslím, že to bylo něco trochu jinýho. Chceš pomoc si rozpomenout?" bavil se mým utrpením.
,,V pohodě, já si vzpomenu. Nebo to bylo to, jak jsem řekla, že je Marry moje nejlepší kamarádka a pak jsem to musela popřít, protože pozici nejlepšího přítele máš zabranou ty?" Jacob se zasmál.
,,Rozhodně jsem na pozici nejlepšího přítele u Molly."
Bavilo mě, jak jsme si oba utahovali z jejího jména.
,,Ale myslím, že to bylo to, jak jsi mi řekla, že ti na mně záleží." Pobídl mě. Jeho pobavený výraz obličeje byl taky pěkně egoistický, byl si jistý, že to ze mě vytáhne.
,,Já jsem něco takovýho řekla?" Ptala jsem se překvapeně. Ironii jsme ti do pusy teď brali oba.
,,Ale řekla." Nahnul se k mému uchu. ,,Řekni, že ti na mně záleží." zašeptal.
,,Jacobe, jen jsem to tak plácla, abych tě uklidnila." udělala jsem to samé, co udělala před chvílí on mně.
,,Ale ty víš, že to není pravda." usmál se.
Ironicky jsem frustrovaně vydechla. ,,My oba víme, že to pravda je."
,,Lhářko." zasmál se.
Smáli jsme se oba a pak jen mlčky seděli a dívali se na sebe. Jemu muselo být jasné, že jsem to myslela vážně. Všechny ty náhodné doteky a pohledy nejsou prostě bez citů a on to viděl.
,,Kolik je hodin?" usmál se.
,,Je půl desáté." Odpověděla jsem mu.
Smutně vydechl. ,,Budu muset domu, Williamsová."
,,Já taky, začínám být ospalá." Naoko jsem zívla. ,,Ale mám tu pro tebe tvou mikinu." podala jsem mu ji. Jacob se usmál, ale nevzal si ji.
Zvedl se z obrubníku a pomohl na nohy i mně.
,,Díky," řekl jemně.
Nechápala jsem za co. ,,Za co?"
,,Za všechno." políbil mě na čelo. ,,Tu mikinu si nech u sebe, alespoň budu mít důvod tě vidět." a odešel.
Chvíli jsem zůstala stát a překvapeně na něj civěla, protože tohle byl jeden z těch náhodných doteků a polibků, na které jsem před chvílí myslela.
Usínala jsem s nádherným pocitem, že Jacobovi na mně taky možná záleží.