Tvé lži

6.kapitola

Jacob

Zaspal jsem, protože mě ta coura Megan nenechala spát. Každou sekundu mi volala a psala, abych se stavil do baru, ale já nechtěl. Nedokážu se na Olivera ani podívat. To co po mně chce je odporný, ale dám do toho všechno.
Do školy jsem šel kvůli nějakým naprosto nezajímavým dokumentům, které jsem měl podepsat, protože mi zas nějakej debil (obviňuju Ricka) strčil do tašky trávu. Vyloučili mě na dva dny. S těmi papíry jsem měl jít na policejní stanici, ale myslím, že se nic nestane, když to neudělám dneska. Kolem desáté hodiny jsem vyšel z domu. Mamka už byla v práci a Phillip se taky někde poflakoval, nějak jsem jejich nepřítomnost neřešil.
Na cestě mě někdo srazil a to mě rozladilo ještě víc.
,,Kurva, dávej bacha na cestu, ty pomatenče!" vykřikl jsem. Nějak jsem ten vztek potřeboval ventilovat. Když jsem se podíval, kdo zvedá svůj mobil ze země, měl jsem celkem radost. Nečekal jsem, že ji zase tak brzy potkám. Náramně se to hodilo k plánu. ,,Ježiš, zase ty?!" začal jsem svými obvyklými slovy. ,,Nemůžeš dávat bacha?"
,,P-promiň." vykoktala ustrašeně. Zdálo se mi, že se jí třese ruka.
,,Máš nějakej problém nebo co?!" mluvil jsem bez filtru, ale hlavně jsem byl od rána rozladěný.
,,Ne, jen jsem tě neviděla." špitla tak tiše, jak jen to šlo.
,,Kvůli tobě příjdu pozdě!" Stejně jsem už pozdě šel, tak je to jedno. ,,Díky Williamsová, teď tam nemusím chodit vůbec."
,,Já jdu taky pozdě, takže čau." otočila se a zamířila k odchodu. Nemohl jsem ji nechat odejít jen tak, když nás naše zpoždění svedlo dohromady. Hlavně jsem nemohl pochopit, proč jsme se potkali až teď a před tím nikdy.
Chytil jsem ji za zápěstí a nepatrně se usmál.
,,Když už jdem oba pozdě, tak nemusíme přijít vůbec ne?"
,,Ne, jdu do školy."vytrhla se mi, ale já to nehodlal vzdát.
Srovnal jsem s ní krok a  zeptal se: ,,Tak kam vyrazíme?"
,,Nikam." odcekla, dneska nebyla moc výřečná.
,,To neznám, kde to je?" Vypadá to, že jsem si na chvíli vystřídali role. Já se ptal a ona odpovídala.
,,Nejspíš v Jugoslávii." její ironie byla dokonalá. ,,Ale teď vážně, musím do školy."
,,Bože Williamsová, nebuď tak upnutá, beztak máš sto procentní docházku, takže si to můžeš dovolit." protočil jsem panenky.
,,Fajn, tak co teda?" Nečekal jsem, že tak rychle bude souhlasit.
,,Třeba bysme se mohli jít jen tak projít."navrhl jsem.
Carly si povzdechla a na chvíli se zarazila.
,,Vůbec tě neznám, jak můžu vědět, že mě nezamorduješ někde za rohem?"ptala se.
,,Nemůžeš." usmál jsem se a ona mi můj úsměv opětovala. ,,Takže dohodnuto, jdeš se mnou."
Viděl jsem jak protočila oči.
,,Kam jsi spěchal ty? Nemáš být taky ve škole?" trochu mě její otázka překvapila. Nechtěl jsem jí na to odpovídat, protože by se tím zkazil celý můj plán.
,,Hej, slyšíš mě?"mávla mi rukou před nosem a vytrhla mě z přemýšlení.
,,Dej mi pokoj." řekl jsem nakonec. Ona neměla o ničem ani ponětí, ale pořád do toho strkala nos a to mě vytáčelo.
,,Cože?" slyšel jsem za sebou.
,,Myslím, že to společný vyjití nebyl dobrej nápad." zastavil jsem. Všiml jsem si, jak do mě skoro vrazila, ale uhnul jsem kousek. Šel jsem zpět k domu.
,,Kam jdeš?" rozběhla se za mnou.
,,Nedolejzej!"vyštěkl jsem nakonec a vzdálil se od ní. Ani ne pár metrů dál se ozval můj mobil. Ani jsem se nepodíval na jméno volajícího a vzal to.
,,Slyšel jsem, že Carly není ve škole, to ty?" ozval se z mobilu ten slizkej had Oliver.
,,Jo, byli jsme chvíli spolu, ale teď jde zpět do školy." konstatoval jsem bez zájmu. Oliver mi byl někde, nechtěl jsem to pro něj dělat, ale vydírání je vydírání.
,,Ne, teď máš skvělou možnost udělat první krok, tak to neposer. Číslo jsem ti na ni dal, tak dělej, co musíš." řekl a zavěsil hovor. Proboha, ten psychomaniak mě jednou opravdu zničí.
Najel jsem na její číslo a napsal to, co mě první napadlo. kde jsi?
Odpověď přišla skoro okamžitě. jdu zpet do skoly
pojd zpatky! Rozkázal jsem jí. Vím, že si o mě musí myslet, že jsem posedlý rozkazováním, ale bylo mi to celkem jedno.
ne, jdu do skoly  Bože ta je tvrdohlavá.
okamzite sem pojd nebo si pro tebe dojdu! Ale já jsem tvrdohlavější a jen tak se mě nezbaví.
dej mi pokoj Napsala nakonec.
Napsal jsem jí ještě několik zpráv, na který už nereagovala. Věděl jsem kam jde a kde to je, tak jsem ji překvapil.
Její pohled, když mě viděla u své školy byl k nezaplacení. Vypadala zlostně, překvapeně a jakoby viděla ducha. Nikdy mě nic nepobavilo víc.
,,Kdes byla?!" zeptal jsem se první, když ona se neměla na slovo.
,,Šla jsem do školy." pokrčila rameny, jakoby to byla normální věc.
,,Psal jsem ti a tys neodpovídala!" zlobil jsem se, ale jen naoko.
,,Tak to mě zajímá, kdes do háje vzal moje číslo?!" vztekala se.
,,To ti může bejt jedno."mávl jsem rukou. Nemohl jsem jí jen tak říct, že všechno, co vím vím od Olivera.
,,Není mi to jedno! Jestli někdo rozdává moje číslo na potkání, tak mě to do háje zajímá!"
,,Přestaň se vztekat, jak malý nevychovaný děcko," pokusil jsem se ji uklidnit tím, že jsem ji donutil, aby se mi podívala do obličeje. Vůbec mi nedošlo jak hezká je. Nejdřív se mému pohledu bránila, ale pak se na mě dívala se zvláštním porozuměním a já jsem se toho lekl. ,,a pojď konečně pryč od školy." Přerušil jsem naši chvíli.
,,Ven bychom mohli jindy." řekla potichu. ,,Musím do školy." Odtáhla se a mně nejednou byla nějaká zima.
,,Proboha, většího puntíčkáře než jsi ty neznám." utahoval jsem si z ní.
,,Nejsem puntíčkář, jen dělám věci určitým způsobem." přiznala.
,,Dobře, tak teda máš OCD." nechtěl jsem ji vyděsit, takže jsem se zasmál a pohladil ji po vlasech. Není to moc? Přišlo mi, že jsem to trochu přehnal, ale nevěděl jsem, co můžu a nemůžu dělat, neumím v tomhle chodit.
,,Nemám OCD a teď vypal,"ošdstrčila mě. ,,jdu do školy."
Když nechtěla jít sama, půjde násilím. Chytil jsem ji za ruku a vedl dál od školy. Nějak moc neprotestovala. ,,Jdem, jaká je tvoje nejoblíbenější kavárna?" snažil jsem se navázat nevinný rozhovor, aby zapomněla na školu.
,,Nevím, do kaváren moc nechodím."pokrčila rameny.
,,Tak já nevim kam ráda chodíš." pronesl jsem poněkud chladně, ale jinak to neumím.
,,Nechodím nikam."
,,Cože?"
,,Nechodím nikam, jsem pořád doma nebo s Emily. V tom baru to byla vyjímka." Zvláštní, takovou holku jsem ještě nepotkal.
,,Tak to bych do tebe neřekl. Samozřejmě, vypadáš jako holka, která je věčně zahrabaná v knížkách, ale zase nevypadáš úplně nevinně." opět jsem mluvil bez filtru. Trochu jsem se bál jestli jsem to nepřepískl, ale asi ne.
,,Eh, no..." tvářila se překvapeně.
,,Okej, vybírám teda já." rozhodl jsem a šli jsme do ZOO. Vybral jsem ZOO, protože tu naši jsem měl rád. Byl jsem tam už několikrát, ale vždy jako dítě, vážou se mi k tomu hezký vzpomínky, který jsem chtěl vždycky vyvolat a s kým jiným než s Carly? Taky to je dokonalá páka, určitě jako holka miluje zvířata. Měl jsem její přízeň skoro v kapse.
,,Mám se bát?"zeptala se se smíchem, který zadržovala.
,,Jak se to vezme. Možná tě zabít chci a možná budem cestovat na Mars." Carly se zasmála. Vypadala uvolněně a spokojeně. Myslím, že teď na školu ani nepomyslela.
,,Řekni mi, co teda aspoň čteš." zeptal jsem se se zájmen. Někde jsem slyšel, že holky rády mluví o sobě a taky jsem doufal, že si bude myslet, že se o ni zajímám a to mají rády, soudě podle Megan. Ta vždy usiluje o moji pozornost.
,,Tak nejradši mám, jako každá holka,"
,,Červenou knihovnu!" napadlo mě, protože kdo z takových holek by to nemiloval?
,,Přesně, káp si na to." hrála se mnou.
,,Haha, teď vážně, beztak miluješ Pottera." Přišlo mi, že bude nějak patřit mezi Potterheady. Zamyšleně nakrčila nos, kdyby nosila brýle určitě by si je postrčila na nose nahoru.
,,Jo, mám ho ráda, ale není to můj nejoblíbenější žánr." konstatovala. ,,Nejradši mám takový ty romantický knížky, takový ze kterých brečíš, nejlepší jsou se špatným nebo překvapivým koncem." Chvíli mi to trvalo, než jsem si uvědomil, co řekla.
,,To jsem nečekal."
,,Proč jako?" ptala se nechápavě.
,,Ty máš ráda špatný konce? To je prostě divný, nikdo je nemá rád. Jsou moc špatný."
Myslím, že když ji Oliver ublížil nedokázala cítit nic jiného než tu bolest, potřebovala se od toho odpoutat a proto má ráda tohle.
,,Nemám ráda špatný, jen chci, aby ve mně příběhy něco vzbuzovaly. Ne prostě, že to přečteš a řekneš si "to byla fajn knížka", ale že si z toho něco vezmeš. Třeba nějaký pocit." Jo, odhadl jsem to správně.
,,I tak je to dost zvláštní, Williamsová, každej čte pro radost a protože ho to baví, ale ty čteš, protože potřebuješ něco cítit?" Chápal jsem to, ale nechtěl jsem, aby to věděla, protože jsem to cítil stejně.
,,Jo, potřebuju něco cítit."
,,Proč?"
,,No, prostě to tak mám."řekla nakonec. Rozhodně se nehodlala otevřít tak lehce, jak jsem doufal.
,,Co ty děláš tak normálně?" zeptala se mě s úsměvem.
,,Proč to chceš vědět?" zamračil jsem se. Nechci se jí otevřít a vyklopit jí všechno ze svýho zasranýho života.
,,Prostě ses zeptal ty mě a naoplátku, chci vědět něco já." Nevinně se mi podívala do očí.
,,Proč bys něco chtěla vědět?" překvapovala mě. Nikdo mě nikdy nechtěl poznat. Možná tak jeden člověk, ale ona nebyla jako Carly.
,,Protože jsme spolu venku a tak je normální, když si spolu lidi povídají." vysvětlovala mile.
,,Myslím, že trávení mýho volnýho času se s tím tvým naprosto neshoduje." I přes její vlídnost mě to zarazilo.
,,To asi jo, ale i tak." trvala na svém.
,,Nic nechceš vědět," trochu jsem ji varoval. ,,věř mi."
,,To nechápu. Proč bych nechtěla?" Ona moje varování ignorovala.
,,Protože dělám strašný věci." řekl jsem nakonec a doufal, že se už ptát nebude. Položila mi ruku na rameno, ale já ji setřást, v tuto chvíli jsem nedokázal cítit její dotek. Vyvolával ve mně obrovské výčitky. Neznala mě. Líbilo se mi, jak v lidech nedělala rozdíly a nesoudila je, proto jsem nechtěl, aby věděla, kdo jsem, co jsem udělal a co udělám jí. Líbilo se mi, jak mě viděla nebo spíš se mi líbila ona.
,,Myslím, že nás nedefinují naše činy, ale charakter." přerušila ticho. ,,Takže ať děláš, co děláš, můžeš být takový jaký chceš být." zvedl jsem hlavu. Mluvila opravdu moudře. ,,Jenom podle činů, tě budou soudit ostatní, ale nikdo nebude znát opravdovej příběh." Mlčel jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, to co mi řekla. Uznal jsem, že me opravdu nesoudí. V mých očích stoupla.
,,Díky," usmál jsem se. Pomohlo mi to opravdu hodně. ,,za to cos řekla."
,,Eh, asi nemáš zač?" Carly se začervenala.
,,Jsi hodná Williamsová, tak mi vysvětli jak jsi mohla mít něco s Oliverem Greenem?" zeptal jsem se.
,,No, já nevím, ale teď mi řekni odkud znáš moje příjmení."
,,No, tak Oliver je můj kamarád." pokrčil jsem rameny. ,,V rámci možností. Vím, že jste spolu chodili, vím, co jste spolu dělali a taky vím kdo jsi." Carly odvrátila hlavu. Myslím, že o tom nechtěla mluvit. Z tváře jí mizela červeň, kterou jsem v ní před chvíli vyvolal. Cítil jsem se špatně, protože se ona cítila smutně. Kruci, dokáže tohle vůbec někdo v někom vyvolat? Šli jsme mlčky celkem dlouho dobu. Děsilo mě to a tak jsem ticho prolomil jako první.
,,Jsi v pohodě?" zeptal jsem se a ona přikývla.