Tvé lži

5.kapitola

Carly

,,Co si jako do háje myslíš?!"nadávala do mobilu Emily, tak hlasitě, že jsem si musela dát mobil od ucha, aby mi nepraskl ušní bubínek.
,,Promiň, Mily. Já,"nenechala mě dokončit větu.
,,Učitelé se po tobě ptají a ty děláš co?!"zbytečně vyváděla. ,,Couráš se po venku s Russellem, víš vůbec, co je zač?!"
,,Uklidni se, Mil. Dneska po škole příjdeš ke mně a dáš mi zápisky."snažila jsem se ji uklidnit, ale usměrnit naštvanou Emily bylo horší než zkrotit stádo koní.
,,Jacob Russell je dealer, lamač srdcí, feťák, kriminálník a bůh ví, co ještě. Drž se dál Carly."pomlouvala Emily. Jacob to určitě slyšel, ale nic neřekl, jen šel dál vedle mě s rukama v kapsách.
,,Jo, Mil. Hlavně nezapomeň na ty zápisky."protočila jsem panenky. Jenomže Emily se nenechala tak jednoduše odbít.
,,Tys mi asi nerozuměla!"myslela pořád toho Jacoba. ,,Prostě přijď do školy a nech ho být!"přikázala. Tak nějak jsem nedokázala pochopit, proč na něj měla tak velký vztek.
V tom všem povyku mi Jacob sebral mobil a s lhostejným hlasem mluvil s Emily.
,,Čau Brownová, tady feťák. Víš o tom, že mi dost kazíš plány?"
Neslyšela jsem, co Emily řekla, ale soudě podle jeho výrazu to nic pěkného nebylo.
,,Přestaň mlít pantem a neser. Odpoledne dones Williamsový ty zápisky, ale teď se s ní rozluč. Jdu ji někam zfetovat."oznámil jí a típl hovor. Dokázala jsem si představit Emilyno překvapené zamrkání a zasmála jsem se. Určitě se jí nelíbí, jak s ní jedná. Jacob mi podal mobil a znovu ruce strčil do kapes.
,,Co říkala?"zeptala jsem se. Jacob jen pokrčil rameny, ale neodpověděl.
,,Ty zápisky ti donese."řekl mírně rozladěně, ale neodpověděl přesně na moji otázku.
Nechtěla jsem, aby stála konverzace, tak jsem se ho zeptala na jeho dnešní plán, kam měl namířeno, než jsem ho "zdržela".
,,Jacobe?"vyslovila jsem jeho jméno opatrně, aby věděl, že na něj mluvím. Přikývl jakože mě slyší, ale moc nedbal. ,,Kam jsi dnes chtěl jít než jsme se srazili?"
,,Do školy."pokrčil rameny, jakoby to byla ta nejnormálnější věc.
,,Jo, a kam jdeme teď?"ptala jsem se dál. Vážně jsem chtěla vědět, co se mnou bude. Jestli mě vážně někde plánuje zfetovat, jak řekl Emily. Věděla jsem, že si dělá srandu z jejího úsudku, ale jeho tajemnost mě poněkud znepokojovala.
Teď pokrčil rameny ve znamení, že neví.
,,Aha, no,"odmlčela jsem se. ,,a co bys chtěl dělat?"
,,Bože, nemůžeš na chvíli sklapnout?!"vykřikl z nenadání. Lekla jsem se a ustoupila krok vzad. ,,To je samý Jacobe, tohle a Jacobe tamto, člověk ani nemůže jít chvíli v tichu!"rozhazoval kolem sebe rukama a neklidně přešlapoval.
,,Tak promiň."vypadla ze mě chabá omluva. Jacobovi se ve tváři oběvila zase ta lhostejnost, jako tam byla před jeho výbuchem.
,,Prostě se neptej."zabručel.
Přikývla jsem, což ale nemohl vidět. Šel pár kroků přede mnou. Nedokázala jsem pochopit, proč byl tak rozladěný.
Nenáviděla jsem, když na mě někdo křičel. Připomínalo mi to dobu, než zemřel můj bratr. Otec na něj neustále zvyšoval hlas. Nikdy Lea nepochválil ani v ničem nepodpořil. Pokaždé, když byla nějaká rodinná večere, tak se Leo s otcem pohádali. Vždy se mamka dívala na mě a slabě se usmívala, nejspíš se snažila nedat najevo, jak moc ji ty hádky mrzí. Jednou dokonce hodil otec po Leovi talíř s večeří. Leo s ním dva dny nepromluvil. Po každé hádce přišel Leo za mnou a ukazoval mi jeho sbírku víček od Coca Coly, kterou mu dal otec k desátým narozeninám. Do teď si pamatuji, jak moc tu sbírku miloval a byl na ní pyšný.
Otec Lea také občas bil. Nedalo se to označovat za domácí násilí, ale úplně v pořádku to také nebylo. Vlastně moc si z toho nepamatuji, bylo mi šest let, jen občas se mamka rozpovídá o naší minulosti.
Jacob se stále neotočil. Nemohl vědět, že ho následuji. Mohlo být tak kolem dvanácté hodiny. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co mi mamka řekne. Ano, moje absence je naprosto bezchybná, ale máma nemá ráda chození za školu, i když to kdysi dělávala sama.
,,Je ti něco?"zeptal se z ničeho nic Jacob. Jeho hlas byl trochu nakřáplý, jakoby se probudil z dlouhého spánku.
,,Ne." ,,proč?" zeptala bych se, ale nechtěla jsem riskovat, další jeho zvýšení hlasu.
,,Jsi tak potichu, že jsem myslel, že za mnou nejsi."slyšela jsem nepatrné pousmání.
,,Hmm."přitakala jsem, ale nic víc jsem odpovědět neplánovala.
,,Promiň," omluvil se s ničeho nic. Rozhodně jsem to nečekala. ,,To co řekla Brownová, nebylo úplně milý. Tak jsem si svoji zlost vybil na tobě." Opravdu vypadal, že ho jeho výbuch mrzí. Sice se mu v očích ještě leskla zlost, ale už jsem nic nenamítala. Tento den už to byl jeho druhý výbuch, upřímně jsem tak moc cholerického člověka, jako je on, nepotkala.
Nic víc už neřekl. Ani já. Šli jsme kolem parku, kde jsme byla s Leem na procházce a potkala jeho. Za parkem byla ZOO s akvariem.
Jacob se zastavil před ní a založil ruce na prsou. Na tváři se mu objevil samolibý úsměv.
,,Tak co?"zeptal se. ,,Může být?"
Podívala jsem se na něj, na nápis ZOO a zpět na něj. ,,Myslíš to vážně?"
,Jo, myslim. Zologickou mám rád."řekl naprosto upřímně.
,,Já taky, ale nemám tu moc peněz."pokrčila jsem zoufale rameny. Jacob se otočil ke mně, položil mi ruku na rameno a usmál se: ,,To nevadí, Carly, dneska to na sebe vezmu a příště zase můžeš něco vymyslet ty."
Překvapeně jsem zamrkala. Opravdu řekl příště? Takže nejspíš plánoval, že se opět uvidíme a někam spolu půjdeme. Měla jsem z toho větší radost než bych měla mít.
,,Tak teda jo."radostně jsem přikývla na souhlas.
Jacob mě natěšeně, jako malé dítě, které nikdy nebylo v ZOO, chytil za ruku a táhl k pokladně, koupit lístky.
Paní u pokladny nevypadala moc příjemně, otráveně žvýkala žvýkačku a podivným způsobem se k nám chovala. Vrazila Jacobovi do rukou mapku a pobídla nás jít dál.
,,Ta byla příjemná, jak pondělní ráno."zašeptal mi kousek za přepážkou do ucha Jacob. Líbilo se mi, jak dobrou náladu má, nechtěla jsem to ničím zkazit, tak jsem si slíbila, že nebudu pokládat, žádné otravné a osobní otázky, i když jsem umírala zvědavostí o jeho životě. Byly mi ukradené Emiliny předsudky, které slyšela z drbů. Rozhodla jsem se, že si názor na něj udělám sama. Potichu jsem se zasmála Jacobovu vtipu a následovala ho úzkou uličkou mezi výběžky.
Nejdříve zamířil k surikatám. Ve výbežku byly tři a z nich dvě stály na zadních a zvědavě si ná prohlížely. Ta poslední se vyhřívala na kameni na sluníčku.
,,Nejsou vtipný?"poznamenal Jacob. ,,Vydrží hodiny takhle stát a zírat."ukázal na ty dvě, které nás se zájmem pozorovaly.
,,Jsou rozkošný."usmála jsem se.
,,Jen počkej až uvidíš želvičky nebo pandy."zasmál se. Chytil mě za ruku a táhl k dalšímu výběžku, kde ležely u plotu zebry. Ty nám moc pozornosti nevěnovaly. Po zebrách jsme se podívali na pandy červené, kdy jsem málem umírala nad tím, jak něco tak krásného může žít. Uprostřed jejich výběhu byl strom, na kterém v jeho korunách ležely alespoň čtyři pandy červené. Jedné visel ocas dolů a druhá si s ním hrála. S Jacobem jsme se nemohli nabažit pohledu na ně.
Po několika výbežcích, ve kterých mi Jacob ukázal lvy, koně, žirafy, slony, ale i opice jsme se dostali k želvičkám. Nejdříve jsme se podívali na želvy suchozemské. Ty si v teráriu klidně jedly kusy zeleniny, které jim zrovna přinesl ošetrovatel. A potom jsme se přesunuli k želvám mořským. Bylo tam několik mláďat a s klidem můžu říct, že kdybych na tohle někdy v životě narazila, tak asi umřu nad tolika roztomilostí.
,,Ty jsou krááásný."rozplývala jsem se nad nimi.
,,Žejo."usmíval se spokojeně Jacob.
,,Ano, jsou."přišel k nám docela mladý ošetřovatel. ,,Před včerejškem je přivezli, jsou až z Brazilie."
,,To se tam jako vylíhly nebo jste je zachránili?"ptala jsem se. Snažila jsem se ignorovat Jacobův naštvaný výraz, který jsem si nedokázala vyložit, proč byl naštvaný.
Ošetřovatel se zasmál:,,Já ne, já se tu o ně jen starám, ale je tam skupina lidí, která tyhle želvičky zachraňuje. Jsou totiž ohrožený."
,,Jo to my víme."skočil mu nezdvořile do řeči Jacob. Lehce jsem ho loktem šťourla do břicha, aby se nechoval jako suchar.
,,A budete je někam převážet nebo tu zůstanou?"ptala jsem se dál. Osud malých želviček mě hodně zajímal.
,,Zatím tu nějakou dobu zůstanou, ale až dospějí, tak poputují zpět do Brazílie do moře."pronesl hrdě ošetřovatel. Zřejmě byl na svou práci pyšný.
,,Jo fajn, dík za info. Pojď Car, jdeme dál."chytil mě za zápěstí Jacob a odtáhl dál od ošetřovatele a želviček. Po několika krocích jsem se mu vykroutila.
,,Co to mělo znamenat?"zasyčela jsem, aby mě ošetřovatel neslyšel.
,,Jel po tobě."štěkl Jacob.
,,Ne, nejel, jen mluvil o malých želvách."založila jsem ruce na prsou a hádala se s ním.
,,Přestaň, sama moc dobře víš, jak tě sjížděl pohledem." prskl.
Nechápala jsem o co mu jde. Nejdříve se vztekal, když jsem mu nebrala telefon, před tím, když jsem se moc ptala a teď, protože si vymyslel, že nějaký ošetřovatel, který má důležitější věci na práci mě sjíždí pohledem. Ten kluk je naprosto imbecilní.
,,Ježiš Jacobe, nevím fakt o co ti jde, ale nic nedělal."plácla jsem se do čela.
Jacobovi stále šlehaly blesky z očí.
,,Můžeš se laskavě uklidnit? Jinak to tu projdu sama a půjdu domů, fakt nemám sílu na to se s tebou pořád hádat."vydechla jsem unaveně přebytečný vzduch.
,,Tak ty se hádáš!?"
Bože, už je to tu zas.
Chytila jsem ho za paži a silou vytáhla z místnosti plné nebohých zvířat.
Doufala jsem, že se venku na čerstvém vzduchu trochu uklidní.
,,Ty se hádáš?!"zopakoval znovu a rázněji.
,,Ne Jacobe, to ty se hádáš."ukázala jsem na něj prstem. ,,Ty si tu vymýšlíš cosi o tom, že mě nějaký ošetřovatel nabaluje a děláš scény, buď se uklidníš nebo fakt jdu domů."
,,Tak já snad poznám do hajzlu, že po tobě ten slizák jede! Nejsem slepej!"vykřikl. Lidé, kteří šli kolem nás se za námi otáčeli, věnovala jsem jim omluvné pohledy.
,,Já asi tak nějak nechápu, co tu řešíš za kravinu? Nemělo by ti to být jedno? Ani mě neznáš a ani mi nedokážeš odpovědět na moje otázky."nekřičela jsem. Jen jsem se s klidem snažila se hájit a hájit chudáka ošetřovatele.
,,Jedno mi to určitě není, až tě někde opíchá, tak pak mi to bude jedno!" Tohle už opravdu přehnal. Dělá z komára velblouda.
,,Chováš se jak kretén."řekla jsem nakonec. ,,Nejsem tvůj majetek, ani holka, abys něco takovýho říkal." dodala jsem jen a odešla od něj pryč. Nechápala jsem, co pořád tak řešil a proč se choval neustále tak majetnicky.
Šla jsem domů.
Zkazil mi moji první návštěvu ZOO a nejspíš také poslední. Už nikdy jsem se tam nehodlala vydat, chraň bůh abych potkala onoho ošetřovatele.