Dětství je něco, co člověk zažije jen jednou za život. A ikdyž to mé nebylo zrovna růžové, myslím, že stojí za zmínku! Protože vždy ráda zavzpomínám a usměju se nad tím, jaké jsem byla nemehlo a jak jsem to mohla dopracovat z malé roztěkané holčičky...
Něco jednou končí a nového začíná! Tuto větu jsem si říkala, už od prvního dne bez něho. Od prvního dne školy a vlastně každý den. Stalo se to mým motem. Byla jsem smířená s tím, že ho už nikdy neuvidím a ikdyž jsem byla malé dítě, vím, že na něj nikdy nezapomenu! Jeho obrázek, co mi věnoval při našem prvním shledání, spolu s dalšími tisíci fotek mě a jeho mám vystaveno po celém pokoji. Nikdy na tebe nezapomenu Andy, můj rytíři!
Spolu s celou rodinou, krom Nickyho, jsme vkročili opět do jedné třídy. Tentokrát to ale nebylo jako tenkrát ve školce. Tady všichni seděli v lavicích a povídali si, nebo spíše psali po telefonech. Ach jo! Už od malička jsem zvyklá na společnost živých mluvících lidí/dětí, ale tady to vypadá, že nikdo mluvit neumí, místo toho se baví psaním na telefonu! Ta dnešní mládež, řekla by babička, která je tu mimochodem také se mnou. Je to ta nejmilejší babička pod sluncem! Spolu z dědou vlastní obrovský statek, kde mají od nádhérných koní až po tu nejmenší myšku naprosto všechno! Dokonce mi pořídili jedno hříbátko a až vyrostu já i on, budu na něm jezdit jenom já. Je to frísák a je pěkně divokej, teda na mě si docela už zvyká. Pojmenovala jsem ho Figaro. (Mám ráda tu čokoládu, co nám teta dováží z její rodné země.) Nedávala jsem pozor na cestu a nabourala do jedné holky asi o hlavu větší. Jak jinak! Prostě se musím smířit s tím, že nikdy nebudu velká! ,,Omlouvám se! Já nedávala pozor na cestu!" Omluvila jsem se rychle a chtěla si najít volné místo, ale ta dívka se na mě usmála a pokynula mi, abych si sedla vedle ní. ,,Ahoj, já jsem Jessica!" ,,Hm, já Jenny", slušně jsem odpověděla a trochu si jí prohlédla. Byla to modrooká blondýnka s velkými řasy a poměrně stylovým oblečením. Takže já, drobounká hnědovláska s čokoládovýma očima, jsem jí měla rozhodně co závidět! Najednou se z krabičky nad stolem učitelky rozezněl nepříjemný zvuk. Všichni najednou utichli a do třídy vešla milá postarší žena s úsměvem od ucha k uchu. ,,Takže dobrý den, vítám Vás tu na naší první hodině! Jsem a budu vaše třídní učitelka Alice Brownová až do konce páté třídy! Doufám, že si padnem do oka a budem spolu všichni vzájemně vycházet!" Na to se ozval třídou potlesk, pouze ale ze strany rodičů. Zdržela nás tam poměrně dlouho, ale další den má být prý ještě delší!
Když jsme skončili, tak jsme jetě chvíli čekali na Nickyho. Dneska prý pro ně tady na této škole započal sedmý rok. Když jsme se už všichni sešli před školou, tak jsme vyrazili zpět domů, kde jsme to pořádně oslavili!
Uběhly už dva roky a já stále myslím na Andyho. Jak se asi má? Čte si mé dopisy a proč na ně neodpovídá? Nechtěla jsem si psát přes počítač, dopisy jsou prostě dopisy. Má to své osobité kouzlo a nic je nenahradí. Každý měsíc mu posílám kraťoučký dopis, co se změnilo a nezměnilo, ale on nijak nereaguje. Zapomněl snad na mne? Já na něho ne a nikdy nezapomenu!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nicky je nyní v deváté třídě a chystá se na střední a pak na vejšku. Vztah je mezi námi stále stejně pevný. Někdy se možná chytneme, ale vždy to skončí lechtačkou, nebo polštářovou bitvou.
Ve škole to je takové jiné než ve školce. Sice tam není Andy, ale Jess mi ho alespoň trochu nahrazuje. Trávíme spolu každou volnou chvíli. Změnilo se to až na konci páté třídy. Nevím, co se stalo, ale najednou jako by se všichni otočili ke mně zády. Jess se mě ukázkově vyhýbala a já si neměla s kým povídat. Celou šestou třídu jsem se snažila zjistit, co jsem udělala, ale nikdo se se mnou nebavil, takže jsem nic nezjistila.
Když jsem nastupovala do sedmé třídy, šlo to se mnou ke dnu ještě více než kdy předtím. Poslední dobou se totiž mamka s tátou hádali čím dál víc, až to nakonec dospělo k rozvodu. Pak ale došlo k rozhodování, co se mnou a s Nickem, teda spíše jenom se mnou, protože Nick se chystal na vysněnou vejšku. Táta i máma mě chtěli mít každý pro sebe.
,,Jak si to jako představuješ?! Ty se tady budeš opíjet a já mám makat?!" Křičela zespoda mamka. Taťka se ale obratně bránil. ,,Já?! Děláš si ze mě prd*l?! Celej život pracuju, zatím co ty se tady flákáš!" ,,Nemluv na mě sprostě!" Musela mít poslední slovo mamka. Ach Nicky, proč mě opustíš zrovna ve chvíli, kdy tě budu tolik potřebovat? Co se týče Androwa, stále mu posílám dopisy. A ikdyž jsem nikdy nedostala jakoukoli odpověď, stále na něj myslím a nemohu se psaním dopisů přestat.
Bylo pozdní odpoledne a já si dodělávala úkoly. Slyšela jsem bouchnutí dveří a dupot po schodech. Následně i klepání na mé dveře a po mém vyzvání se dveře otevřely. Nicky rychle vkročil do místnosti a zavřel za sebou. ,,Ahoj princezno!" Takhle mi říkal poslední dobou hodně. A mě se to líbí. Momentálně jsem si užívala jakékoli pozornosti k mé osobě. Víte, když se v obýváku hádají rodiče, který z nich si mě vezme do péče, jste rádi za jakoukoli morální podporu. V mém případě je to můj bráška. Vždy když příjde, pohladí mě po vlasech a s pozdravem "Ahoj princezno" mi dá pusu do vlasů. Nahrazuje mi tím jak mamku tak i taťku. Vždy se mnou zůstane v pokoji, kde si povídáme, nebo mi pomáhá s učivem. Je to ten nejlepší brácha pod sluncem!:)
Když jsme oba dostali hlad, vydali jsme se na tajno do kuchyně, kde jsme si nabrali každý něco málo k jídlu a rychle se zase vrátili do pokoje. ,,Tak co, jak to jde ve škole?"Zeptal se starostlivě. On jediný ví, že tam nemám nikoho k sobě a proto se každý den ptá, jestli se to změnilo, ale vždy je stejná odpověď. ,,Pořád stejný. Už se ani nesnažím zjistit, co se vlastně stalo." Sklesle jsem dokousala poslední kousek obloženého chleba. ,,Určitě se to zlepší! Nech jim jen čas. Co Andy? Odepsal?" Na to už jsem ani neodpověděla. Jen jsem záporně zakývala hlavou a vlezla jsem si do postele. Nicky si jen odfrknul a snažil se mě rozptýlit. ,,Je to blbec, když ti neodpoví!" Sice jsem si to taky někdy myslela, ale stále jsem doufala, že se jednou ozve a tento plamínek naděje ve mně plál neustále.
