Dětství je něco, co člověk zažije jen jednou za život. A ikdyž to mé nebylo zrovna růžové, myslím, že stojí za zmínku! Protože vždy ráda zavzpomínám a usměju se nad tím, jaké jsem byla nemehlo a jak jsem to mohla dopracovat z malé roztěkané holčičky...
Od babičky jsem se vracela týden před začátkem školy. Bylo to hrozné loučení. Vůbec se mi nechtělo od dědečka a babičky a co teprve od Figara. I Tommas mi bude chybět. Usmířili jsme se velmi rychle a zbytek prázdnin si pořádně užili. Dokonce jsem ho donutila ke studiu na dálku. Takže až tam přijedu na prázdniny měl by mít rok veteriny za sebou.
Dojela jsem domů a první, co mě překvapilo, bylo nákladní auto zaparkované u sousedního domu. Rozhodla jsem se co nejdřív zjistit, o co jde a vyběhla jsem ke dveřím. ,,Jsem doma!" Oznámila jsem, ale odezvy se nedočkala. Tak nic, asi si budu muset počkat. Vyšla jsem do svého skromného pokojíku a začala si vybalovat. Teda většinu věcí jsem si dala rovnou do pračky. Ale fotky a různé suvenýry posloužily jako krásná výzdoba v pokoji. ,,Jenninko?" Ozvalo se ze zdola pisklavým hlasem. Mellisa a tatík jsou doma. Šla jsem je pozdravit a měla jsem v plánu se zavřít zpátky do pokoje, ale to mě musel můj milovaný tatínek zastavit. ,,Pojď do kuchyně!" Radši jsem tak učinila. Sedla jsem si ke stolu a čekala, co z nich vypadne. Mellisa se slova chopila první. ,,Tak co, zlatíčko, jak si se měla?" Jo za celou dobu mého krásného pobytu na farmě se mi ani jeden z nich neozval. To jsou ale rodiče, co? ..Bylo to skvělý! Jedny z nejlepších prázdnin, co jsem kdy měla!" Pověděla jsem jim pravdu a zasněně vzpomínala na každou drobnost. ,,No jo, prosím tě. My jsme se měli taky krásně! Slunce hezky svítilo a bylo nám fajn, že jo?" ,,Jojo drahý! Bylo nám skvěle! Kdyby jsi viděla ty vlny a různé památky! Stavovali jsme se totiž i na Floridě!" Na Floridě tam jsem sice nikdy moc nechtěla, ale mamka si tam vždy přála jet. ,,Tak to je skvělý!" falešně jsem se usmála a hned pokračovala. ,,Nevíte něco o sousedech?" ,,Právě jsme se tam byli podívat, ale majitelé přijedou až za týden!" Oznámila mi Mellisa a já uspokojena s odpovědí jsem se vrátila do pokoje. Takže za týden! Možná to bude jako v knížkách, kdy přijede chlapec či dívka a úplně vám změní život. Možná vám ho zlepší k lepšímu a nebo naopak. Nemám ráda rychlé změny. Změny, které Vás mohou dostat na vrchol a nebo ke dnu. Nejhorší je, že ty špatné změny objevíme až moc pozdě. Ale jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. A nemůže to být i naopak? Vše dobré k něčemu zlé? Nechci věřit tomu, co Vám tu teď píšu, ale můj život mě k tomu jaksi donutil.
Celý týden jsem se připravovala do školy. Byl nám zaslán seznam učebnic, takže se může hned začít učit. Doma jsem se nudila. Poslouchání písniček a občasné připomenutí všech tanečních kroků, které jsem se naučila, mě bohužel nezabavil. Proto mi nezbývalo nic jiného, než se dívat do nových učebnic a opakovat si celou základku. Táta byl po většinu času už v práci a Mellisa byla den co den s kamarádkami. Jinak by měla pracovat v jednom baru jako barmanka. Předevčírem k nám dotáhla čivavu Cherry, a že je to náš nový člen rodiny. Na čivavy a všem jim podobným "psům" mám nehoráznou alergii. Nenazvu je jinak než "krysopes" a ona jednu tu krysu donese k nám. Za co? Pořád jen ňufá a dělá si co chce. Neumí štěkat, běhat a vůbec nevypadá jako pes.
Poslední dva dny a pak se jde do školy. Říkala jsem si stále dokola, když jsem si užívala ticha v domě. Táta i Mellisa byli pryč a já měla celý dům pro sebe. Zrovna jsem vyšla na zahradu, že pustím tu otravnou ňufací kouli na zahradu, když přijelo tmavě modrý osobní auto a z něho vystoupily dvě děti ve věku šesti let a manželský pár. Děti se hned nahrnuly k plotu, obdivovaly tu naši "krysu" a chtěly si ji pohladit. ,,Nechala bych vás, ale nemá moc ráda lidi, jenom svou paničku." Oznámila jsem jim a sledovala jejich zamyšlené obličejíky. ,,Takže tebe?" Zeptala se holčička se zlatými vlásky svázanými v copáncích. ,,Nene, mě ne!" Odpověděla jsem ji hned. ,,Vy tu budete bydlet?" Zeptala jsem se hloupě. Drahá Jenny, představ si, že si sem přijeli jen tak před dům určený k nastěhování. ,,Jo, budeme tady bydlet společně s mámou a tátou a bratránek bude bydlet jinde." Odpověděl mi tentokrát chlapeček s hnědými vlasy a mile se na mě usmál. ,,Tak to je skvělé. Budeme se vídat častěji. Kolik vám vlastně je a jak se jmenujete?" Zeptala jsem se zvědavě. Mám moc ráda děti. ,,Já jsem Jack a je mi šest let! A tohle je moje sestřička Cornelie, ale říkáme jí Corny a je jí stejně jako mě!" Pověděl mi Jack. Mluvil krásně, na to kolik mu je. ,,A co ty?" Zeptala se Corny. ,,Já se jmenuji Jenny a je mi 15. " Odpověděla jsem jim a také se na ně usmála. ,,Dobrý den! Doufám, že Vás tady ti dva rošťáci neotravují!" Přiběhla k nám žena- nejspíš matka a hned je omlouvala. ,,Kdepak! Jsou milí a už jsme se i seznámili, viďte!" ,,Jó! Jenny je moc hodná! Nemůžeme na chvíli k ní?" Zeptal se Jack a Corny se prosebně podívala jak na svou mamku, tak i na mě. ,,Jestli to tady slečně nebude vadit. Proč ne?" Usmála se na mě paní a já jen souhlasně kývla a otevřela vrátka. Děti vběhly na zahradu a honily Cherry. ,,Děkuji moc! Děti by nám teď při vybalování jenom překážely! Ještě jsem se nepředstavila! Jmenuji se Mellanie a můžeš mi klidně tykat ..." ,,Jenny, jmenuji se Jenny! Nemáte, tedy nemáš vůbec zač. Mám děti ráda a Jack i Corny vypadají mile." Odpověděla jsem a už se šla podívat, co tam ti dva vyvádějí. Mell šla zatím pomoc s vybalováním. ,,Tak co budeme dělat?" Zeptala jsem se jich, když jsem je oba dostala do svého pokoje. ,,Budeme si hrát na..."
Hráli jsme si až do sedmi večer. Udělala jsem jim rychlou večeři a odvedla je zpátky k Mell. Ta mi hrozně poděkovala a slíbila, že mi to nějak vrátí. Doma jsem byla do devíti sama a vůbec mi to nevadilo. Zavřela jsem se v pokoji, poslouchala hodinové skladby a vymýšlela na ně různé sestavy. Ani nevím, kdy jsem usnula, ale asi o půlnoci mě vzbudila obrovská rána. ,,No tak drahoušku, pojď si lehnout!" Naléhala na tátu Mellisa. ,,Nejdu...!" Dál jsem to neslyšela, protože se ozvala další hlasitá rána. Vím, že bych tam teď chodit neměla, ale zvědavost mi nedá spát.
Potichu jsem sešla schody a nakoukla do obýváku. Na zemi ležela mamčina oblíbená váza, kterou jsem byla líná vyhodit a roztříštěný rodinný obrázek, kde jsem byla tříleté škvrně a bráchovi bylo devět, mamka se tam smála do stativu a taťka nás držel kolem ramen. ,,To je dost, že jsi tady! Ukliď to!" Zařval táta přes celý obývák a propaloval mě zlostným pohledem. ,,Ale,..." ,,Dělej!" To už se ke mně přihnal a chytl mě za vlasy. Mohla jsem cítit jeho dech načichnutý alkoholem a trávou. Zase pil a kouřil. Shodil mě na zem pokrytou střepy. Několik střepů se mi zabodlo do bosých nohou a do dlaní. Bolelo to jako čert, ale jestli jsem nechtěla příděl musela jsem sebou hejbnout. Holýma rukama jsem shrabovala střepy na hromádku. Zanedlouho jsem je měla pořezané a béžový koberec se barvil do ruda. ,,Špiníš! Vypadni odsud!" Zařval znovu a kopnul do mě. Převalila jsem se na bok a než jsem stihla vstát, kopl do mě znova a znova. Dokopal mě až ke schodišti. Zanechávala jsem za sebou krvavou stopu a jen doufala, že už přestane. ,,Nech ji už na pokoji!" Zapištěla Mellisa s Cherry v náručí. Táta překvapivě přestal a pohled stočil na ni. Myslela jsem, že po ni taky vystartuje, ale místo toho se otočil a vrátil se do obýváku. ,,Jsi v pohodě?" Přicupitala ke mně Mellisa a klekla si. Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem zavrtěla hlavou a nechala spadnout unavená víčka.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
