Dětství je něco, co člověk zažije jen jednou za život. A ikdyž to mé nebylo zrovna růžové, myslím, že stojí za zmínku! Protože vždy ráda zavzpomínám a usměju se nad tím, jaké jsem byla nemehlo a jak jsem to mohla dopracovat z malé roztěkané holčičky...
Konečně! Vrátili jsme do rodného města. Deset let jsem žil v Londýně a celou tu dobu snil a doufal, že se sem jednou vrátím, že opět spatřím tu drobounkou dívenku, která dělala každý můj den krásným, na kterou mám nevšední vzpomínky, které z neznámého důvodu nemizí stejně tak jako vzpomínky bez ní. Každý její dopis jsem si četl několikrát za sebou a nechápal proč ji neodpovídám. Možná proto, že jsem nevěděl, že se ještě někdy uvidíme. Nechtěl jsem ji dávat planou naději. Pamatuji si každý, který mi poslala. Papír byl vždy načuchlý její vůní. Její dopisy byly pro mě rozptýlením, ale i vzpomínkou na to, co jsem myslel, že už nikdy mít nebudu. Byl jsem smutný, když neposlala přes dva měsíce žádný dopis. Ale na druhou stranu jsem s tím počítal. Věděl jsem, co se tam přibližně dělo. Vše mi psala a hledala u mě oporu, kterou jsem ji vždy nabízel. Ale já se neodvážil ani odepsat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ve škole jsem zapadl velmi rychle. Kluci mě hned vzali do party. Byl jsem jeden z těch nejvyšších, ale nevadilo mi to. Pamatuji si, jak Jenny byla naopak nejmenší a za to schytávala různé posměšky a urážky od ostatních. Kdykoli jsem však byl na blízku, nedovolili si nic. Aby taky jo, byl jsem pro všechny nebezpečný syn kriminálníka. Jen Jenny mě poznala jinak. Objevila mou druhou stránku a já si nikdy nedovolil být na ni jakkoliv zlý. Slíbil jsem si, že nedovolím nikomu, aby ji ublížil. Nakonec jsem to byl já, kdo nese vinu.
Vešel jsem do třídy obklopen klukama, se kterýma jsem se bavil o fotbale a že prý budou rádi, když podám přihlášku do jejich týmu. Cítil jsem na sobě snad všechny pohledy. Moc jsem se jimi nezabýval a následoval kluky do zadních řad. Po chvíli zazvonilo a do třídy vešla učitelka. Povídala něco o tom, jak se jmenuje a podobný věci. Pak přišla řada na seznamování. To už jsem pozor trochu dával. Přední lavice byli v obležení šprtů, takže to mě zas tak nezaujalo, ale třetí lavice... ,,Ahoj jmenuji se Jenny a ráda tancuji." S tímto se posadila a předala slovo spolužačce. Jenny... Hned se mi vybavila má Jenny, ale říkal jsem si, že je to jen náhoda jmen. Ona byla víc, víc... Jaká? Jaká vlastně byla? Nechal jsem ji tu skoro deset let samotnou a teď tu hodlám řešit, jaká byla? Byla hlasitější, veselejší, společenštější, ale taková byla v pěti letech, jak jsem mohl vědět, jak hodně se změnila po odchodu mamky a Nicka a mě. Nemohl jsem vědět vůbec nic, protože jsem ji celou dobu ignoroval.
V duchu jsem si zapsal, že si o té dívce, nosící stejné jméno jako ONA, musím dozvědět víc. Ve škole to ale moc nevyšlo, a tak jsem se rozhodl, že zítra si to ověřím. Došel jsem domů a první co bylo, tak jsem měl vyvenčit našeho psa. Brigith cestovala s námi a je jí krásných šest let. Je březí a já se už nemůžu dočkat na ty malý rošťáky. Je to čistokrevný bílý švýcarský ovčák a je hodně podobná vlkovi.
Jsem jedináček, ale sem jsme se přestěhovali ještě se strýcem a tetou a jejich dětmi. Ti ale bydlí jinde, naštěstí jen o tři ulice od nás. Procházel jsem domem stejně jako před deseti lety. Tady v tom domě jsem vyrůstal a jsem rád, že jsme ho neprodali. Mám tu spousty vzpomínek. S ní. Stále se mi dere do myšlenek. Ani mi to nevadí, nechci na ni zapomenout. Byli jsme tak malí, ale i tak se z nás stalo něco nerozlučného. Teda tak to cítím já. Stále mám za to, že tu někde je. Ale co když se odstěhovali? Co když tu už nežije? Proč to nejdu omrknout a místo toho sedím na posteli a koukám na strop? Nevím, možná nechci být zklamán? Každopádně jsem si pustil písničky, lehnul si a koukal na notebook.
Ráno jsem se probudil docela pozdě, a tak jsem se rychle zkulturnil a běžel do kuchyně, kde jsem si vzal jablko a spěchal do školy. Přiběhl jsem tam s pětiminutovou rezervou a v klidu došel do třídy. Tentokrát jsem se mohl pořádně po třídě rozhlídnout. No nebyla nic extra, ale můj pohled zabloudil k dvojici holek ve třetí lavici. Ta zrzka Ashly, myslím, ke mně byla otočená zády, ale hnědovlasá malá dívka se zarývala hnědýma očima do těch mých a já myslel, že se snad roztavím. Ten pohled ve mě tolik vyvolával, že jsem ho musel na chvíli přerušit. Když jsem se podíval zpět, už pohled věnovala dívce naproti. Šel jsem pomalu ke své lavici, kde jsem se konečně posadil a mohl to rozdýchat. Takový pohled měla jen jedna jediná dívka. Věděl jsem to moc dobře. A ona také. Moc dobře jsme to oba věděli, avšak nikdo nic neudělal. Jen jsme seděli a každý si hleděl svého. Ale jakmile zazvonilo, nemohl jsem z ní spustit pohled. Takže opravdu ta zakřiknutá, tichá a smutně vyhlížející dívka byla moje Jenny? To snad ne. Taková změna. Věděl jsem, že s tím musím něco udělat. Hned o první přestávce jsem se k ní vydal. Zrovna se zvedala, když bolestně sykla a zachytila se blízké lavice. Její zrzavá kamarádka byla hned u ní a pomáhala jí. Avšak při každém dotyku se drobná hnědovláska bolestně zatvářila a zatnula zuby. ,,Jsi v pořádku?" Odvážil jsem se zeptat. ,,Jo, jsem, nedělej si starosti!" Odbyla mě mrzutým tónem, aniž by na mě pohlédla. Rychle jsem to zhodnotil a raději s posledním pohledem do jejích očí jsem opouštěl třídu.
