Princezna a rytíř

Androw

Teda moment! Ne, to není možné... Uprostřed jejich hloučku stál minimálně dvoumetrový chlapec s vlasy jako uhel a hnědýma očima. Zrovna se smáli vtipu, který řekl jeden z chlapců. Je větší, zmužněl, ale oči má stále stejné. Ani po těch skoro deseti letech se nezměnily. Stále mě pohled do nich zahřívá u srdce a já roztávám. Tak dlouho jsem mu psala. Tak dlouho jsem čekala na odpověď. Tak dlouho je to od našeho posledního shledání, posledního sbohem, posledního pohledu do jeho očí. Dlouho jsem si však nemohla užívat pohledu na něj. Zorné pole mi zakryla drobná avšak o něco vyšší zrzka s modrýma očima. ,,Ahoj!" Mávala mi téměř před obličejem. Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych se vzpamatovala. ,,A-ahoj." Řekla jsem zmateně a uvolnila jsem ji místo. ,,Díky! Jmenuju se Ashly a jelikož tu nikoho neznám, ráda se seznámím!" Přátelsky se na mě usměje, ale já jí úsměv opětuju pouze polovičně. Vzpomenu si totiž na "kamarádku" z páté třídy. Jak se jmenovala? Už ani nevím, ale co si pamatuju, taky se tvářila přátelsky a pak mě opustila bez vysvětlení. Má první kamarádka a já se v ní tolik spletla. Co když to bude to samé? ,,Já se jmenuju Jenny a někoho tu trochu znám." Oznámila jsem ji a otočila se k oknu, tudíž zády k ní. ,,Asi nebudeš moc výřečný člověk, co?" Zasmála se a postavila se, když zazvonilo. Já ji hned následovala. Ale zvedla jsem se moc rychle a úplně cítila, jak mi nějaké strupy "praskly". Přidržovala jsem se lavice a snažila se nedat na sobě nic znát, bohužel mi to nevyšlo. ,,Jsi v pohodě?" Zeptala se má sousedka a já se na ni s falešným úsměvem podívala. ,,Jo jsem v pohodě! Dík za optání!" Pak jsem se už otočila k tabuli, kde se představovala naše třídní. ,,Vítám Vás na první hodině školního roku. Jmenuji se Cornelie Flagrova a budu Vás učit matematiku. Tady Vám rozdám rozvrhy a následně se vzájemně seznámíme!" Dopověděla žena v postarším věku, brejličkami a usedlým drdolem, která nás bude mít na starost po celou střední školu.  Měla jsem dvě odpoledka, takže to docela šlo. Dále jsme dostali lísteček s nepovinnými předměty, a že ho máme odevzdat, co nejdříve. ,,Už víš, co si zvolíš?" ,,Ne, ještě ne!" Odpověděla jsem tiše. Učitelka začala se seznamováním a to tak, že se jelo po lavicích a každý měl říct, jak se jmenuje a co dělá rád. Bohužel jsem byla ve třetí lavici, a tak se to ke mně dostalo docela brzo. ,,Ahoj, jmenuji se Jenny a ráda tancuji." S tímto jsem si sedla. Nechtěla jsem se otočit do zadních lavic. Nechtěla jsem ho vidět zrovna teď. Je to skutečně on? Pamatuje si na mě? Vzpomněl si? Ví, ale chce zapomenout? Takové otázky mi běhaly v hlavě od jeho příchodu do třídy. ,,Ahoj, jmenuji se Ashly, jsem přátelská, vtipná a hodná holka. Ráda maluju, zpívám a rezesmívám lidi." S tímhle se otočila po třídě a se všemi vyměnila veselé úsměvy. Takhle to šlo dál. Moc jsem nevnímala, snažila jsem se moc nehýbat, abych si strupy tolik nerozšklebila. ,,Ahoj, jmenuju se Androw, ale říkejte mi Andy. Rád poslouchám hudbu a hraju fotbal. Nedávno jsem se sem se svou rodinou přestěhoval z Evropy. Jako malý jsem zde vyrostl, takže to tu docela znám!" Všichni na něm viseli pohledem, ale já se neotočila. Než jsme došli ke konci, uběhly dohromady tři vyučovací hodiny, a tak nás po konci už pustili domů. ,,Kde bydlíš Jenny?" Ptala se mě Ash, když jsem si srovnávala věci ve skřínce. ,,Není to jedno?" Oplatila jsem ji otázku otázkou a pokračovala ve své práci. ,,Ne, není! Ale pokud mi to zatím neřekneš, nevadí! Co kdybychom zašly na zmrzku?" Nadějně se zeptala. ,,Spěchám!" Odbyla jsem ji a zaklapla skřínku. ,,Tak tě aspoň vyprovodím!" Nedala se a po mém boku vyšla ze školy. Šla jsem hodně pomalu a snažila se co nejvíce nenašlapávat na chodidla. Šlo to dost blbě. ,,Vážně si v pořádku?"

Jen jsem se na ni podívala. Viděla jsem starostlivý obličej a jen doufala, že není falešný. Už jsem to neskrývala, rozhodla jsem se jí aspoň trochu věřit. Doteď jsem se snažila držet to všechno v sobě, ale teď to prostě už nešlo. ,,Ne, nejsem." Přiznala jsem a sedla si na lavičku před školou. ,,Jenny..." Ani to nedořekla jen si vedle mě sedla a objala mě kolem ramen. Bohužel i tam jsem měla několik škrábanců a jemně jsem sykla. Ona ihned sundala ruku z mých ramen a starostlivě si mě měřila pohledem. ,,Kde bydlíš?" ,,Hodinu odsud." ,,To asi nedáš, co?" ,,Ne." Podívala jsem se jí do tváře a viděla jsem jak usilovně přemýšlí o nějakém řešení. ,,Nemusíš tu se mnou být! Běž si užívat s holkami, které za to stojí!" Řekla jsem ji a hledala telefonní číslo na Mellisu. ,,Blázníš?! Jsi celá zelená a nemůžu na tebe ani sáhnout, aby tě to nebolelo! Jak bych mohla jít za někým jiným? Jsme kamarádky!" Obdivně jsem se na ní podívala. ,,Kamarádky?" Nemohla jsem to pochopit. Vždyť ji celé tři hodiny ignoruju, a přesto chce být se mnou kamarádka? ,,Jasně! Nevím proč jsi byla taková, ale teď potřebuješ pomoc a já tě v tom nechci nechat!" ,,Dobře, děkuji! Zavolám Mellise a ona mě vyzvedne." Jen tvrdohlavě zavrtěla hlavou a pohodlně se usadila. ,,Takže..." Začaly jsme si povídat a nemohla jsem uvěřit kolik věcí máme společných. Vyměnily jsme si čísla a já ji nakonec tu adresu dala. Rozhodla jsem se jí věřit naplno.