Dětství je něco, co člověk zažije jen jednou za život. A ikdyž to mé nebylo zrovna růžové, myslím, že stojí za zmínku! Protože vždy ráda zavzpomínám a usměju se nad tím, jaké jsem byla nemehlo a jak jsem to mohla dopracovat z malé roztěkané holčičky...
,,Halo?" Nic. ,,Je tam někdo?" Tolik mi to připomíná hororové scénky. Přemýšlela jsem nad naivitou hlavních postav v hororových filmech, když mě přerušilo znovu šustící křoví. Pak zněj vyběhla kuna a vběhla Figarovi pod nohy. Naštěstí ho to moc nepřekvapilo a zůstal relativně v klidu. Jenom kuna. ,,Pojď jedem!" Figaro se na povel rozešel a tentokrát jsme opravdu došli k hlavní bráně statku. ,,Kde jsi byla, tak dlouho?" Ptal se dědeček hned, jak jsme s Figarem zastavili před stájí. ,,Trochu se to prodloužilo." Usmála jsem se nervózně a snažila se, co nejnebolestivěji slézt z Figara. ,,Co se ti stalo?" Zděsil se dědík hned, jak mě uviděl na světle. ,,Měli jsme menší nehodu." ,,No to vidím! Jdi ze sebe smýt špínu a já se o Figara postarám." ,,Dobře, dík!" Poděkovala jsem a už si to pomalým krokem mířila k domu.
Byla to velmi štiplavá záležitost, ale zvládla jsem to! Staly se už horší věci:) Probudila jsem se do slunečného rána a oblékla jsem si na sebe své oblíbené lososově růžové šatky a béžové sandálky. Bohužel rány byly dost viditelné, ale co, když je někdo nemehlo, tak je někdo nemehlo!!:)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vyšla jsem z pokoje a zamířila do voňavé kuchyně. ,,Co pak to tu, tak hezky voní?" Zeptala jsem se zvědavě a odklopovala každou pokličku a vždy přičichla. ,,Necháš toho! Venku máš připravenou snídani ty šikulko, jedna." Ozvala se babička z druhé strany kuchyně. ,,Díky!" Poděkovala jsem a co nejrychleji, jak mi odřeniny dovolovaly jsem se dostala ven a s chutí snědla celou porci. ,,Ahoj! Jsi v pořádku? Už jsem slyšel o včerejšku. Co jste to vyváděli?" Zeptal se nově příchozí. ,,To víš, kdo umí ten umí a kdo neumí čumí!" Odpověděla jsem Tommymu a podívala se směrem ke stáji. ,,Je Figaro v pohodě?" ,,Jojo, ani škrábanec! Jen je trochu netrpělivej, pořád pochoduje po boxu." Oznámil mi a rovnou se se mnou vydal ke stáji. ,,Nemyslím, že si dnes zajezdíš." ,,To ani nemám v plánu, ale aspoň se s ním projdu, aby nebyl celou dobu zavřený." To už jsem se dostala k jeho boxu a hleděla na svého vraníka. ,,Jsi si jistá? Máš hezké šaty a co když ti uteče?" ,,Proč se o to teď tak zajímáš?" Zeptala jsem trochu nevrle. Proč ho teď začalo zajímat, co budu dělat? ,,Mám o tebe strach! Kdybys si vzala aspoň sedlo, ale ty si musíš hrát na hrdinku a jet po tmě ven, bez sedla a ještě k tomu na tak divokým koni!" Promluvil ke mně zvýšeným hlasem. ,,On není divokej! A navíc o mě strach mít nemusíš! Umím se o sebe postarat sama!" Křikla jsem na něj a uraženě odváděla Figara ze stájí. ,,To jsem viděl, jak se o sebe dokážeš postarat..." Dál jsem ho už neslyšela. Blbec jeden, neví vůbec nic, o tom co se stalo, ale dělá ze sebe casanovu.
Pustila jsem Figara a sama šla po hlavní cestě. Figaro šel vedle mě, jak poslušný pes. Dorazili jsme na kopec obklopený zelenou trávou. Nahoře na kopci byl jeden starý strom, kde jsme si jako malí přidělali houpačku. Sedla jsem si na ni a sledovala Figara, jak se pokojně pásl. Nerozuměla jsem změně Tommových nálad. Vlastně se ke mně takhle nikdy nechoval. Možná z toho dělám opět velkou vědu. Měl o mě jenom strach a trochu se neovládl. Z kopce bylo vidět na celou farmu a její okolí, a tak jsem měla stálý přehled. Pamatuju si, jak jsme si zde, jako malí často dělávali pikniky...
Z myšlenek mě vyrušilo sytě červené auto jedoucí po cestě k statku. Jsou tady! ,,Už jsou tady, Figaro!" Jásala jsem a zvedla se z houpačky. ,,Jdeme!" Zavelela jsem a pomalu jsme šli směrem k statku. Po půl hodině jsme konečně došli až k Figarově výběhu, kde jsem ho i nechala. Pokračovala jsem k domu, odkud byla slyšet hlasitá řeč. ,,Ale koho pak u máme? Snad to není má malá princezna?" Vzhlédla jsem ke dveřím a spatřila Nicka, jak se s úsměvem od ucha k uchu na mě dívá. ,,Nicky!" Vydala jsem se k němu a pomalu ho objala. ,,Copak si to dělala?" Zeptal se pobaveně a prohlížel si mé "tetování". ,,Hrála jsem si!" Řekla jsem nevinně a společně jsme se vydali dovnitř. ,,Takže rád bych ti představil mou Cassie! Cessie, Jenny a Jenny Cassie!" Seznámil nás rychle a vydal se k babičce, která zrovna dávala na stůl jeho oblíbené jídlo. ,,Zdravím! Nemohla jsem se dočkat až tě konečně osobně poznám! Přece jenom je to lepší, jak přes Skype!" Povídala Cassie a já s ní mohla jenom souhlasit.
Popřáli jsme Nickovi k narozeninám. Dala jsem mu CD, kde bylo zadokumentované celé naše společné dětství. Samozřejmě to hned vyzkoušel, takže všichni viděli, jak jsme se měli skvěle. To jsme byla ještě rodina. Slavili jsme celý den až do půl třetí a já unaveně padla do peřin.
------------
Celý týden strávený s Nickem a Cassie byl SENZA!! Cassie je naprosto super holka a kamarádka. Několikrát jsme se sešly i s holkami z brigády a udělaly si starý známý holčičí večer. Často jsme si vyjeli na koních a nebo jen tak poseděli na terase a povídali si. Mé zranění se do týdne už celkem zahojilo a já mohla dělat všechny aktivity naplno. Bohužel uběhl týden strašně rychle. A já myslím, že je to zcela normální, když si prostě něco hodně užíváme a baví nás to, čas utíká rychleji.
A tak jsem se ani nenadála a už se blížil i konec prázdnin. Pro mě to znamenalo první rok na střední škole a s tím i noví přátelé a více starostí. Bohužel mi nestačily, jen ty běžné školní starosti.
