Princezna a rytíř

Jsem tu s tebou!

Když v tom se ozval upřímný smích ode všech v místnosti. Bylo to stejné jako tehdy v té bílé místnosti, kde jsem přišla na svět. Všichni se smáli a já nevěděla proč. ,,To není fél!" Snažila jsem na sebe upozornit, ale oni se začali smát ještě víc. ,,Princezno. Vždyť ty mluvíš jak tříletý dítě!" Pověděl taťka s obdivem a pýchou v hlase. Jen jsem se konečně dostala z držení mamky a pokračovala v kreslení. ,,Ale snad nebudeš uražená!" Dodal taťka a vzal mě do náručí. Nejdříve jsem se vztekala, ale nakonec jsem se začala smát. Taťka se mnou dělal letadlo a všichni jsme se pak dostali do kuchyně, kde nám mamka připravila těstovinový salát. Jen jsem si pošmakovala a tím udržela všem přítomným úsměv na tvářích. Po večeři jsem se dívala na pohádku a pak s mamčinou pomocí došla k pokoji Nicka, kde byl od večeře zavřený. Mamka zaklepala, ale Nick tam nechtěl nikoho pustit, teda aspoň mamku. Mě tam pustil. Sice mamka mě nechtěla nechávat samotnou, ale Nick otevřel dveře, rychle mě chytl do náručí a vtáhl do pokoje. Než stačila mamka něco dodat, zamkl dveře a následně se po nich svezl na zem. Zhluboka dýchal a díval se mi do očí. ,,Nicky", pošeptala jsem, dolezla k němu a objala ho. On mě také objal, ale mnohem silněji. Nevadilo mi to, vím že to potřeboval. Ikdyž přesně nevím proč. ,,Ach Jenny! Kdyby jsi věděla jak ti závidím! Mamka s tátou se teď točí jen kolem tebe! A mě to děsně vadí! Ale ty si pro mě jako lék na všechno a nikdy bych vinu nesvedl na tebe. Mám tě moc rád Jenny!" Plačtivě se mi svěřil do ramínka. Je mi rok a něco. Né všemu rozumím, ale toto vím. Vím že můj šestiletý bráška se cítí smutně a potřebuje útěchu. Rodiče mu ji neposkytnou, protože oni sami jsou příčinou. A tak zbývám já.  Když se trochu vzpamatoval, přemístili jsme se na jeho postel a on mi četl pohádku. Měl příjemný hlas a četl nádherně! Netrvalo dlouho a já usnula. Ráno jsem se vzbudila v ložnici rodičů, kde normálně spím.

-------------

Nevím, co se stalo ten den, když se mamka rozplakala, ale vím, že od té doby se s nikým už nesetkala. Teda až na jednu maminku. Na maminku Andyho. Jeho obrázek mám vystavený ve svém pokojíčku. Pokaždé když se moje mamka setkala s tou jeho, jsme si spolu hráli a dokonce už i povídali. Ano zlepšila jsem se. Vždyť to je už pět let a já půjdu po prázdninách do školy. Myslela jsem, že bychom chodili spolu, ale on a jeho rodiče se budou stěhovat na jiný kontinent. Takže toto bude naše poslední společné léto.:(

Začátek dvouměsíčního odpočinku! A já nevím jestli se na něj těším. Andy je mým nejlepším kamarádem od prvního dne školky a vlastně navždy bude. Vzpomínám si na jeden výjmečný den, který pro mě znamenal mnoho a bude to právě ten den, který si budu navždy pamatovat!

Vzpomínka:

Maminka mě vedla do nějaké budovy, kde jsem ještě nikdy nebyla. ,,Neboj se Jenny! Bude tam spousta dětí, ty si s nimi pohraješ a já pro tebe po odpoledním spánku dojdu, ano?" Odpovědi se nedočkala, protože jsem prohlížela nové okolí s nezkrývaným zájmem. Plno plačících dětí pevně svírající své maminky mi rozhodně na odvaze nepřidalo. Pevněji jsem stiskla mamčinu ruku a podívala se jí do obličeje. Maminka se na mě také otočila a povzbudivě se na mě usmála. ,,Neboj se, ty jsi statečná holčička! Najdeš si tady kamarády a budeš se sem těšit. Uvidíš!" To už jsme vcházely do prostorné místnosti, kde byla spousta oblečení pověšených na stěnách, jako u nás v předsíni. Maminka mě svlékla z bundy a mikinku mi tam také nechala a nakonec mi nazula jedny červené bačkůrky s kytičkami. Opět mě chytla za ruku a vedla do jedněch dveří. Prošly jsme místností s umyvadly a dorazily do třídy plné uřvaných děcek.

,,Dobrý den! Která ty seš?" Zeptala se mě postarší žena, která si nás hned po příchodu všimla. Podívala jsem se na maminku a ta mě pobídla hlavou, abych odpověděla. ,,Já...Já se jmenuju Jenny Mellins" pověděla jsem té paní, ale zrak jsem nespouštěla z pestrobarevného koberce. Nevnímala jsem jejich další rozhovor, ale když se mamka sehla, dala mi na čelo pusu a chtěla mě pustit, rychle jsem se vzpamatovala. ,,Ty mě tady necháš maminko?" Zeptala jsem se opatrně a dívala se jí do očí. ,,Ano Jenny, ale neboj odpoledne si tě vyzvednu a zajdeme na zmrzku, ju?" Nestihla jsem nic dodat a už zmizela za dveřmi. Tak ti teda moc děkuji, maminko! Ale ta zmrzka zněla velmi vábně! ,,Tak pojď, seznámíš se s ostatními a budeš se tu mít dobře!" Tiše jsem tu paní následovala. Myslím, že jí mamka říkala paní učitelka, asi? No každopádně nemám v plánu ji jakkoliv oslovovat! Dovedla mě k jedné pohovce, kde si hrály nějaké holky. Opět jsem byla nejmenší, ale co! Řekla jsem si vduchu rychlou povzbuzovací větu a oslovila jsem je. Paní učitelka samozřejmě už zmizela, takže jsem na to sama. Super!:( ,,Hm, Ahoj! Já jsem Jenny", oznámila jsem jim co nejmileji. ,,A co my s tím?! Z takovým plckem si hlát lozhodně nebudeme! Takže od tud padej!" Řekla ta nejstarší, teda narozdíl od ní, dokážu už pořádně říci "r". Možná to je tím, že mi od dětství podsouvají všichni písničky, ale každopádně už umím mluvit! To ale nemění fakt, že mě odkopl spolek nafoukaných holek s krásnýma panenkama! Otočila jsem se a sedla si k jednomu stolku s pastelkama a blokem. Začala jsem si vykreslovat, když můj jediný příjem světla z ranního slunce někdo zakryl svou mohutnou postavou. ,,Tak hele jo! Toto je náš stůl prcku, takže si sbal svých pět švestek a mazej!" Křiknul ten nejvyšší z pětičlenné party. ,,Ale já tady byla první!" Začala jsem se hádat, protože dědeček Josef vždy říkal: ,,Když si necháš vzít půlku chleba, seberou ti celej!" Sice nevím jestli to s tím souvisí, ale mám v sobě bojovného draka, který jen tak neustoupí. To už  mi ale vytrhl obrázek z ruky a roztrhl ho vejpůl. ,,Hele! To byl můj obrázek!" Uraženě jsem se dívala na padající kousky z mého mistrovského díla. ,,Snad se nám nerozbrečíš!" Vykřikl pobaveně ten kluk. Paní učitelka k nám konečně dorazila, ale místo toho, aby mu dala trest, jen toho kluka pohladila po hlavě a řekla: ,,Jsem ráda, že jste ji mezi sebe vzali, tak rychle!" A z vesela si to kráčela na druhou stranu třídy. Takže takto to chodí, jo? On něco udělá a všichni ho stejně budou brát za mílijuse?!  ,,Tak hele, jestli myslíš, že se ti teď ztratím z dohledu, protože mám strach, tak to se mýlíš!" Pověděla jsem na svou obranu. On ale úplně zrudnul v obličeji a vypadal jak načasovaná bomba, která může každou chvíli vybuchnout. ,,Aby si se nám neudusil!" Dráždila jsem ho. To už se ale vzpamatoval a rychlostí blesku mě povalil na zem. ,,Tak hele! Ze mě si nikdo nebude dělat srandu! Rozumíš?! Nikdo!" Zakřičel, ale tak aby ho učitelka neslyšela. Připravoval se, že mi jednu ubalí, ale jiná ruka ho zastavila a sundala ho ze mě. Měla jsem zavřené oči, protože jsem očekávala ránu, ale když nepřišla, opatrně jsem je otevřela. Nade mnou se skláněl známý obličej  s nabízející rukou, kterou jsem příjala. ,,Děkuji Andy!" Poděkovala jsem svému rytíři zachránci a široce se na něj usmála. On zavrtěl hlavou a také se usmál. Měla jsem jeho úsměvy ráda. Byly takové upřímné a roztomilé. Jeho hnědé oči zpočinuly na válejícím se chlapci. ,,Holky se nebijí, ty..." ,,Co se to tu děje?" Zvýšeným hlasem se k nám přihrnula učitelka. Když viděla výjev před sebou usoudila podle sebe, co se asi stalo a za uši vzala Andyho k sobě ke stolu. ,,Jak si to jako přestavuješ?! Budeš tu mlátit ostatní děti, nebo co? To že tvůj otec byl kriminálník, neznamená, že se tak budeš chovat také!" Křičela na něj. Vždyť on nic neudělal, jen mě bránil! Chtěla jsem se ozvat už i nahlas, ale to Andy už s brekem utekl na záchody. Rychle jsem běžela za ním. Našla jsem ho shrbeného pod umyvadlem. ,,Andy?" ,,Jdi pryč!" ,,Ale Andy. Já vím že sám být nechceš! Ale myslím, že potřebuješ obejmutí!" To bylo první co mě napadlo. Andy se na mě podíval s uslzenými tvářemi a po chvíli mě opravdu obejmul. ,,Je to tak lepší?" ,,Mnohem!" Odpověděl Andy stále v objetí.

Konec vzpomínky

No a takhle jsme se stali nejlepšími přáteli. On zachránil mě a já jeho. Byli jsme si navzájem oporou a takhle to zůstalo až do 15.8. letošních prázdnin.