Princezna a rytíř

,,Neopouštěj mě!"

Projeli jsme už tři nemocnice a stále jsme nemohli najít tu, ve které leží Nick. Dorazili jsme k druhé největší nemocnici ve městě a já stejně jako předtím vyletěla z auta rovnou k recepci. ,,Dobrý den! Leží zde Nick Mellins? Měl autonehodu a je možné že leží zde!" Vybalila jsem na mladou recepční a ona se pustila do hledání v databázi. Mezitím došel i učitel a povzbudivě mi stiskl ramena (Nehledejte v tom jiný význam, jen se mě snažil povzbudit:)). ,,Ano přivezli ho sem asi před hodinou. Dál mohu ale pustit jen rodinné příslušníky, takže..." ,,Ale já jsem jeho setra Jenny Mellins!" Oznámila jsem ji ostře a nebýt učitele stojícího za mnou asi bych jí dala facku. Byla jsem opravdu hodně rozzrušená. ,,Dobře, pokoj číslo 215. Půjdete po schodech nahoru a ve třetím patře zahnete vlevo!" Odpověděla klidně sestra. Asi už je zvyklá na podobné situace. Rychlostí blesku jsem vyběhla schody a zastavila se před pokojem s tím osudným číslem. Jelikož byla jedna stěna prosklená viděla jsem mamku, jak se sklání nad jedním lůžkem. Když se pak trochu odtáhla, měla jsem možnost zpozorovat mého téměř bílého brášku, jak nehybně leží na bílé posteli. Několikrát jsem se z hluboka nadechla a opatrně vešla do vnitř. ,,Zlatíčko!" Vykřikla mamka a vrhla se mi kolem krku. Obě jsme brečeli a rozhodně jsme nehodlaly přestat. Mamka se ale po chvíli odtáhla a se slovy, že dojde pro kafe, odešla z pokoje. Sedla jsem si na pravou část bráškovy postele a vzala jeho studenou ruku do té mé teplé. ,,Nicky, co mi to děláš? Máš právě teď sedět v autě a vézt mě na hodinu tance! Místo toho tady ležíš a necháváš mě a mamku trpět." Snažila jsem se mluvit pevně, ale stačil pohled na osobu ležící přede mnou a slzy prostě nešly zastavit.

Byly jsme tam až do večera a pan učitel nás potom odvezl. Byla jsem mu neskonale vděčná, že tam zůstal tak dlouho. Rozloučili jsme se a s mamkou jsme pokračovaly do domu. První, co bylo divné, že se v obýváku nesvítilo. Čekala jsem, že bude táta nastoupenej u dveří a bude chtít vědět stav svého syna, ale v domě nebylo ani živáčka. ,,Asi je v hospodě." Oznámila mamka jako by nachumelilo. ,,A to ti nevadí?!" Řekla jsem trochu ostřeji než jsem chtěla. ,,Nevadí?! To víš, že mi to vadí, ale nic s tím neudělám!" Vykřikla mamka zoufale a shroutila se na gauč. Přiběhla jsem k ní a silně ji objala. ,,Promiň! Já to tak nemyslela!" Omluvila jsem se a po dlouhé době si užívala přítomnost mamky. Pak ale bouchly hlavní dveře a do obýváku vtrhl opilý táta a začal po nás řvát. ,,Co se tady válíš? Nemáš se snad učit? A ty! No neříkal jsem to, jenom válíš šunky a nic neděláš!" Zuřil, ale já se nás rozhodla bránit. Vyskočila jsem na nohy a rázně jsem mu to vrátila. ,,Mamka celou dobu tvrdě pracuje, abychom měli co jíst a ty místo toho, abys  ji pomáhal, všechno utratíš za alkohol, cigarety nebo trávu. Pokud chceš vysvětlení, proč tu obě sedíme v slzách, tak bys měl vědět, že tvůj syn měl vážnou autonehodu! Leží v kómatu a je na tom hodně zle! A ty se o to vůbec nezajímáš! Nezajímáš se o nás už nějakou dobu, ale chápali jsme to, je toho hodně, ale toto už je moc!" Dokončila jsem dlouhý a upřímný rozhovor. Buhužel jsem docílila jenom obrovské facky a to bohužel nebylo vše. ,,Ty malá *****! Já taky celou dobu pracuju, ale nedostává se mi žádného uznání! A copak já můžu za to, že můj de**ntní syn neumí ani řídit?! A navíc je po matce, ale tebe si ještě můžu převychovat! A začnu s tím hned teď!" Díval se na mě pohledem, který jsem ještě nikdy neviděla. Byl takový zlý, chladný, bláznivý. Chňapl mě za vlasy a táhl mě do mého pokoje. Tam se mě snažil "převychovat".

Nechápu proč tehdy máma nic neudělala. Každopádně toto se dělo každý den. Hned po škole jsem navštěvovala bráchu s tím nejvíce hraným úsměvem, co jsem dokázala. Vždy jsem se bála hodiny, kdy příjde sestra a vyhodí mě s tím, že je konec návštěvních hodin. Mimochodem už se mu daří lépe a dokonce ho už za dva dny propustí. Cestou domů jsem se loudala jak nejvíc to šlo, ale vždy jsem věděla, že mě to nemine. Dnešek byl, ale jiný. Vešla jsem do chodby a potichu si vyzula boty. Chtěla jsem pokračovat do pokoje, když se ale ze schodů vyřítila matka s kufrem v ruce a rychle se snažila navlíc bundu. ,,Kam jdeš mami?" ,,Pryč, s tímhle tyranem už nechci mít nic společného!" ,,Ale mami! Co my? Neopouštěj mě!" Ikdyž jsem matku v poslední době opět moc nevnímala, sama jsem tady zůstat nechtěla. ,,Neboj Sluníčko! Vrátím se pro tebe!" Odpověděla a ztratila se ve tmě. Už nikdy více jsem ji neviděla. Prý se stala známou květinářkou v Evropě a založila si novou rodinu. Takhle mi to aspoň říkala babička. Já ale byla nucena zůstat s tátou a bráchou sama.