Princezna a rytíř

,,Cože?!"

Ráno jsem se probudila o půl hodiny dříve než budík. Skočila jsem do koupelny a následně jsem zavítala do světa nesložených a pomajdaných triček a kalhot. Po chvíli jsem konečně našla pomožku podobnou té, co jsem držela v druhé ruce a rychle si je navlíkla. Seběhla jsem do kuchyně, kde na mě čekal brácha s houskou v ruce a podával mi jí. ,,Díky!" Poděkovala jsem a vrazila si ji do batohu ještě s jedním jablkem. ,,V kolik končíš?" Zeptala jsem se Nickyho, zatímco jsem si vzala jogurt a pustila se do něj. ,,Dneska včas, takže tě můžu vyzvednout a dovést na tancování." Byla jsem ráda za kladnou odpověď, a tak jsem se na něj zářivě usmála. To mi připomíná, že jsem se zapomněla zmínit, že? Od třetí třídy jsem začala chodit na tancování, protože mě to prostě baví a je to jediný pořádný koníček, který mám. Doma si někdy maluju, ale jinak byste mě od rána do večera našli se sluchátkama na uších a stále si pobrukávající nějakou písničku. Když jsem dojedla, byl právě čas odjezdu. Museli jsme vyrazit vždy dříve, protože už brácha nechodí na stejnou školu, musí nejdřív dovést mě a pak teprve jede ke své škole.

,,Vy už jdete? Já vám udělám svačinu, jo? Počkejte chvíli!" Mluvila mamka strašně rychle. Jen jsme si s Nickym vyměnili všeříkající pohledy a oba se vydali do kuchyně za mamkou. ,,Mami, mami! Přestaň! My už svačinu máme, a navíc už musíme jít, jinak to nestihneme! Takže se jdi prosim tě pořádně vyspat a odpoledne si promluvíme, hm?" Chopil se slova Nick a jen co to řekl, tak už se otáčel a spěchal k autu. Nějak přestal mít rodiče rád. Jak se pořád hádají, zapomínají na nás a ikdyž je už Nick téměř dospělý, stále je tu doma a už se tu necítí moc dobře. Nevadí mu, že se musí starat o mě, ale že se rodiče vůbec nestarají. ,,Jenny?" Myslím, že u mě mamka hledala nějaká slova, která by znamenala opak toho,co se tu děje. Ale já neměla v povaze lhát. Pouze jsem negativně zakroutila hlavou ze strany na stranu a odešla za Nickym. Nechala jsem v kuchyni stát ženu, která mě vychovala a celá léta se o mě starala, ale poslední dobou se oba rodiče chovali jako cizí, jako bychom vůbec neexistovali.

Cestou jsme ani jeden nic neříkali. Nebylo to takové to trapné ticho, prostě se každý topil ve svých myšlenkách. Když jsme zastavili na parkovišti před mou školou, ještě jsem chvíli seděla a čekala jestli třeba něco neřekne, ale vypadal že je v "transu". ,,Tak tedy ahoj. Budu čekat před školou." Ani jsem nečekala na odpověď a vyskočila z auta. ,,Počkej!" Zavolal za mnou Nick a následně i doběhnul. ,,Já, promiň byl jsem mimo. Hodně štěstí a neboj, budu tu včas!" Omluvil se a silně mě objal. To jsem mu samozřejmě ihned opětovala, protože právě objetí od nejbližších dokáže aspoň na chvíli zahnat černé myšlenky. ,,Budu muset jít a ty by si měl taky! Mám tě moc ráda, uvidíme se po škole!" S opětovaným úsměvěm na tváři jsem vyrazila vstříc škole a novému dnu. Školní den byl stejný jako každý jiný. Snažila jsem se co nejvíc splynout s davem a být prostě "neviditelná".  To se mi dařilo do doby, než mi na poslední hodině, pět minut před koncem zazvonil mobil. Samozřejmě na mě skončily všechny páry očí mých spolužáků a učitele. Vždyť mi nikdo takhle při hodině nevolá! Všichni známí vědí, že mám školu. ,,Já, omlouvám se, ale..." ,,Kdo ti volá?" Zeptal se učitel ještě dřív, než jsem se stihla nějak vymluvit. Rychle jsem vytáhla mobil a na něm MAMKA. ,,Mamka pane učiteli." Odpověděla jsem. ,,Tak to rychle vem, třeba je to důležité. ,,Dobře! Děkuji!" Zvedla jsem telefon a poslouchala mamčin rozrušený hlas. ,,Drahoušku! Nick měl autonehodu a leží v nemocnici, nevypadá to s ním dobře!" Vzlykala mi mamka do mobilu. ,,Cože?!" Vykřikla jsem do tiché třídy. To už mi to ale típla. ,,Tak tedy, co se stalo?" Zeptal se netrpělivě učitel, když jsem dlouho neodpovídala. ,,M-můj brácha m-měl autonehodu." Také už jsem vzlykala. ,,Dobře. Dneska skončíme o několik minut dřív! Můžete odejít. Nashle!" Řekl učitel a starostlivě se na mě díval. ,,Nechceš hodit k nemocnici?" Optal se po chvíli ticha. Ve třídě jsem zůstala už sama. Teda ještě s učitelem přírodopisu. Je to čerstvý čtyřicátník a je to jediný učitel, který mi sedl. ,,No, já Vás nechci otravovat, pane učiteli." Odpověděla jsem a nechala slzám volný průběh. ,,Ale vůbec neotravuješ! Navíc si stále ve škole a je mou povinností se o tebe postarat, takže se jdi převléct a do pěti minut ať už stojíš před školou. ,,Děkuji moc! Pane!" Poděkovala jsem a spěchala ke skřínkám. Do deseti minut už jsem seděla v učitelově autě a společně jsme mířili k nemocnici, kde by měl být můj bratr.