Dětství je něco, co člověk zažije jen jednou za život. A ikdyž to mé nebylo zrovna růžové, myslím, že stojí za zmínku! Protože vždy ráda zavzpomínám a usměju se nad tím, jaké jsem byla nemehlo a jak jsem to mohla dopracovat z malé roztěkané holčičky...
Po několikatihodinové cestě jsme konečně dorazili na nádraží města, ze kterého je to na statek dvě hodiny autem. Jednou jsem jsem jela na kole skoro celý den a na zpáteční cestě jsem jela už po tmě. Dostala jsem týdenní domácí vězení.
Dědeček na nás už čekal a všehny moje kufry naložil na korbu jeho starého a milovaného auta. ,,Ty si ale vyrostla, princezno!" ,,Taky tě ráda vidím, dědečku!" Smála jsem se a spolu s Tomem jsme nastoupili do auta. ,,Tak co, těšíš se na Figara?" Ptal se zvědavě děda. Děda Josef je ten nejférovější a nejsuprovější děda, co znám. Přesto, že byl na frontě v druhé světové, bere život s humorem a to je na něm jedna z nejlepších vlastností. Už od mala mě učí bojovat s nespravedlivým světem a to vše zábavnou formou. Vyprávěl mi už nespočet historek. Většina se týkala války, některé zas jak se seznámili s babičkou a jiné zase o jeho mládí. Ve všech se však skrývá nějaké to ponaučení. A i když si ze všeho tropí srandu, umí být i velice přísný. Ale na mě ještě nikdy nekřičel. Za to na mamku nebo taťku téměř každou chvíli. Jak prý jsou nerozumní, že se chovají jak malé děti. Mají rodinu, sakra. Měli by se o ni starat a né s v jednom kuse hádat. Pak když mamka ze dne na den zmizela, nesl to děda i babička velmi špatně. Vždyť to byla jejich dcera. Vychovávali ji s láskou, dávali jí to, co nám v posledních chvílích její přítomnosti neposkytovala. Dlouho si babička nalhávala, že se jednou vrátí. Že si potřebovala jen odpočinout, ale když jim po roce přišla pohlednice a pozvánka na její svatbu s nějakým zbohatlíkem, roztrhala je na kousky a hodila do ohně.
Vzpomínka na dětství mě nějak unavila, a tak jsem usnula. Můj spánek však netrval dlouho a po chvíli mě už Tomm budil. ,,Jsme tady a hele Figaro!" Na to jsem zareagovala hned. Vystřelila jsem hlavu k okýnku a pozorovala majestátně stojícího hřebce.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Díval se přímo na mě a když jsme kolem něj projížděli, frknul a vydal se za autem. Stáhla jsem sklo, které nás dělilo a natáhla, co nejvíce ruku k mému hřebci. Tan na oplátku natáhl krk a za klusu se dotkl mé ruky. Rychle ji očichal a pak se rozeběhl dopředu. Začal vykopávat zadní nohy a radostně poskakovat. To už jsme se všichni v autě smáli a sledovali veselého hřebce, jak dovádí ve svém obrovském výběhu. ,,Taky jsi mi chyběl." Pošeptala jsem a těšila se až ho budu moct obejmout. ,,A jsme tu!" Dědeček zastavil před obrovskou budovou, kterou by mohl někdo pokládat za zámek, ale byl to nový zrekonstruovaný statek s velmi dobrou pověstí. ,,Konečně jsi přivezl ten náš poklad!" Pověděla babička ode dveří. ,,Babi!"Zavolala jsem a běžela si pro objetí. ,,Jsem ráda, že si konečně tu! Figaro se už nemohl dočkat!!" Smála se. Rychle vám napíšu něco o babičce Marii a hned jdu pozdravit mého vraníka. Takže babička Marie je strašně milá, hodná a také veselá žena. Neznám člověka, co by byl milejší než moje babi. Někdy mám pocit, že jí ta milost škodí. Mimo to je ale i hodně trpělivá. A to hlavně když jsem tady na prázdninách. Jako malá jsem byla totiž opravdu ďáblík. Slepice, husy a kachny létaly všude po dvoře a to nemluvím o vypuštění prasat a koz. Samozřejmě vše se to stalo omylem!!
