Princezna a rytíř

Škola

Ráno jsem se vzbudila ve své posteli. Mellisa mě musela umýt a rány vyčistit, protože peřiny byly čistě bílé. Ležela jsem v posteli a nehýbala se. Dneska je neděle, to znamená, že zítra jdu do školy. Budu si muset vzít něco, co by zakrylo řezance a rány co mám na těle. Ani jsem se nechtěla podívat na to "umění" co mi táta udělal. Dlouho byl v klidu. Dlouho nepil a když se konečně napil, přepískl to a znovu se neovládl. Musela jsem se donutit, abych nadzvedla pokrývku. Rány jsem měla, ale z většiny zafašované, a tak jsem jich moc neviděla. Právě toto byla ta horší věc, než pád z koně. Tohle mi udělal vlastní táta. Táta, který mě jako malou, tolik rozmazloval. Po nějaké té době jsem se odhodlala vylézt z teplé postele a postavit se na nohy. Chodidla byla ale hrozná. I když byla obvázána, bolelo to jako čert. Pomalými krůčky jsem došla ke skříni a hodila si na sebe co nejvolnější tepláky a tričko. Když jsem byla hotova, vylezla jsem na chodbu a šla po schodech dolů. ,,Dobré ranko!" Zavýskala Mellisa a už mi dávala jogurt s rohlíkem. Jen jsem na ni kývla a pomalu si sedla. ,,Je to lepší? Snažila jsem se to co nejlíp zavázat!" Ptala se starostlivě a přitom nalévala do hrnků čaj. Někdy je vážně skvělá. Stará se a i jí to myslí, ale jsou dny, kdy by se z ní každý pomátl. ,,Je to lepší, díky! A díky i za to, že jsi ho zastavila!" Poděkovala jsem ji a pustila se do jídla. ,,Nemáš za co děkovat! Hledala jsem rychle Cherrynku, aby si nezarazila střep do tlapky a dřív jsem to bohužel nestihla!" Měla jsem plnou pusu, a tak jsem neodpověděla, jen jsem mávla rukou na náznak, že to chápu, a napila se horkého čaje.

Celý den jsem proseděla nebo proležela na posteli a pouštěla si písničky. Přemýšlela jsem, jak to vlastně bude. Jestli pokaždé, když se táta opije, tak mě zmlátí a já nikdy nebudu moct dělat pořádně to, co ostatní? Nebo jak? Každopádně jsem měla svou budoucnost dost vratkou.

Táta byl celou neděli pryč, a tak i doma byl klid. V pět hodin mě ale vyrušilo klepání na dveře. ,,Dále?" ,,Ahoj zlatíčko. Přede dveřmi jsou dvě malý děti a říkají, že tě znají a jestli nemohou jít dál. Mám je pustit?" ,,Jo, můžeš. Pošli je sem nahoru, díky!" ,,Nemáš za co!" Po chvilce už byli oba u mě na koberci. Mlčky jsme se dívali navzájem do očí. ,,Co se ti stalo?" Přerušila ticho Corny. ,,Upadla jsem." Odpověděla jsem a přemýšlela, jak a kam odvést řeč. ,,Kdo ti to udělal?" Zeptal se tentokrát Jack. ,,Spadla jsem!" Odpověděla jsem podruhé to samé a hledala všude po pokoji nějakou "pomoc". ,,Nene!" Řekl Jack a bylo vidět, že si za tím bude stát. ,,Když mi nevěříš, nevěř! Nezahrajeme si MadLibs?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase. ,,Klidně, ale nemysli si, že na to jen tak zapomeneme!" Mířil na mě Jack prstem, a pak jsme se společně dali do hraní.

Budík byl jako obvykle první věc, co po ránu slyším. Táta naštěstí přišel včera pozdě večer, a tak jsme měli všichni klid. Dvojčata odešla před večeří a já měla zbytek večera pro sebe. Takže, co si dneska obleču? Sice to bolelo, ale nasoukala jsem na sebe úzké černé džíny a tílko. Přehodila jsem si přes sebe svoji oblíbenou košili a s taškou v ruce jsem odešla do kuchyně. Rychle jsem si udělala chleba se sýrem a hned ho hladově snědla. Do tašky jsem si hodila jablko a tyčinku a "utíkala" do předsíně. ,,Ty už jdeš? Nechceš hodit?" Zeptala se Mellisa. Zapomněla jsem se zmínit, že nevím jak to dokázala, ale má řidičák. Ano, Mellisa má řidičák! ,,Jestli to máš při cestě? Klidně!"

Nasedly jsme do auta a jely vstříc novému začátku. Před školou už byla spousta několikačlenných skupinek žáků, kteří se už stihli poznat nebo se znali. Myslím, že se spíš už znali. No a jak určitě víte, já nikoho neznám. Teda ano, je tu spousta lidí z naší bývalé třídy, ALE s nikým jsem se blíž neseznámila. Rozloučila jsem se s Mellisou a pomalu šla k hlavním dveřím. Než jsem tam došla, otevřeli a studenti se začali hrnout dovnitř. Měla jsem tedy volný průchod. Spolu se seznamem učebnic jsme dostali i číslo a číselný kód od naší skříňky a umístění naší nové třídy. Do skřínky jsem hodila nepotřebné učebnice a rozešla se podle mapky do třídy. Třída byla asi z poloviny už zaplněná, bylo asi pět volných lavic, ale kolem tří seděly "barbíny", které samozřejmě nesmí na střední chybět. Dále tu byla volná první a třetí lavice v řadě u okna. Rozhodla jsem se pro tu třetí, to okno je tam skvělý. Pomalu jsem se tam teda rozešla, když do třídy přišla hlučná skupinka namachrovaných kluků. Dva z nich jsem poznala. Oba se mnou chodili na základku, ale zbylé tři kluky jsem nepoznala. Teda moment! Ne, to není možné...