Dětství je něco, co člověk zažije jen jednou za život. A ikdyž to mé nebylo zrovna růžové, myslím, že stojí za zmínku! Protože vždy ráda zavzpomínám a usměju se nad tím, jaké jsem byla nemehlo a jak jsem to mohla dopracovat z malé roztěkané holčičky...
Dny ubíhaly bohužel strašně rychle. Každý den jsem trávila s Figarem a Tommym. Společně jsme projížděli místa, kde jsme jako malí bývali velmi často. Jeho kůň se jmenuje Toga. Je to zrzavá klisnička a s Figarem tráví podezřele mnoho času.
Na každém jídle jsme se s babičkou a dědečkem smáli a bavili o různých prkotinách. Bylo to opravdu super. Dokonce jsem se seznámila s několika děvčaty, která dělají v našem sadu. Lucy, Mona a Ellie jsou sympatické a krásné holky, které si velmi oblíbily mého Figara, a tak jsme se vlastně seznámily. Troufám si říct, že se Moně líbí Tommy. Ale nechce to přiznat. Naopak Lucy a Ellie se mi ho snaží dohodit. Mám takovou zvláštní předtuchu, že se jim to opravdu podaří. A nevím jestli by mi to vadilo. Ale mám prostě takový pocit, že on není ten pravý. Ale zase ukradený mi rozhodně není.
Dneska jdu pomoct babičce do kuchyně, zítra by měl konečně přijet Nicky a Cassie. Chystáme pro ně menší překvapení. Protože shodou okolností má pozítří narozeniny a bude mu 20? Asi nevím. Data a čísla si prostě nepamatuju.
,,Ahoj babi, co mám udělat?" Zakřičím hned při příchodu, protože babička zrovna něco mixuje. ,,Přineseš mi nějakou zeleninu!" Zakřičí nazpět. Pak vypne mixér a s papírkem v ruce ke mně přispěchá. ,,Tady je seznam zeleniny. Vše najdeš v zadní zahradě." Pověděla mi, a aniž by čekala na odpověď, vrací se zpět k mixéru.
Zeleninové zahrady jsou opravdu velké a je jich hodně. Nejvíce bychom našli mrkve, ale to není zdaleka jediná zelenina, kterou zde babička pěstuje. Naštěstí jsou jednotlivá políčka popsána. Dostala jsem dokonce podrobnou mapku, ale to by má hrdost neunesla. Používat mapu abych se neztratila v zahradě, takový nesmysl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Nechceš pomoct?" Zeptal se někdo za mnou. Otočila jsem se a pohled se mi naskytl na usměvavého Tommyho. Nikdy jsem moc neřešila jeho vzhled. Brala jsem ho jako druhého bratra. A Andyho? Toho jsem v tu dobu brala jako nejlepšího přítele. Prostě jinak než Tommyho a Nickyho. Byla jsem moc malá na to, abych poznala, že jsem HO milovala. Chovali jsme se k sobě jako kamarádi a dál to neřešili. Proč taky, vždyť nám bylo pět let. Takové věci se přeci v pěti letech neřeší. Našim hlavním zájmem bylo najít dobrou skrýš při schovávané, nebo vytvořit nejlepšího strašáka.
Teď jsem se dívala na chlapce o hlavu a půl vyššího než já. Hnědé vlasy se mu na slunci leskly až do zlatava a mechově zelené oči zářily při pohledu do těch mých. Dívala jsem se na chlapce, který je mým skvělým kamarádem a podle všeho mě má rád více než kamarádku.
Uvědomila jsem si, že bych měla odpovědět. ,,No jestli máš čas, pomoc by se mi šikla!" Odpověděla jsem rychle a už jsem vezla kolečko s několika košíky směrem k zahradám. ,,Kdybych ho neměl, neptal bych se!" Smál se a já se hned přidala.
Společně jsme nad sbíráním zeleniny strávili dvě a půl hodiny. Ale srandy jsme si užili. Stále mám ruce od hlíny, jak jsem házela hlínu po Tommym. On si zase vybral konvičku s vodou a několikrát mě polil. Vypadali jsme, jak když vedle nás bouchne bomba. Jeden hnědej, druhá mokrá. No zkrátka museli jsme vypadat fakt vtipně!
,,To je dost, že jdete!" Pověděla babička a už nám chystala oběd. Můj oblíbený. Palačinky s domácími jahody. Takhle skvěle to dokáže udělat jen babička. ,,Až to dojíte, půjdete pomoct dědovi, jo?" ,,Jasně!" Chopil se slova Tommy.
Jak jsme slíbili, tak jsme konali. Dědeček nás zaměstnal na celé odpoledne a propustil nás až v půl šestý. ,,Jdeš za Figarem?" Ptal se zcela zbytečně Tomm a společně se mnou mířil ke stáji. ,,Jakoby si to nevěděl!" Usmála jsem se a vešla do stodoly. ,,Ahoj krasavče!" Pozdravila jsem svého ďáblíka a rychle ho vyčistila. ,,Pojedeš se mnou?" Zeptala jsem se Tomma, zatímco jsem nandávala Figarovi ohlávku. ,,Nene, za chvíli se bude bude stmívat a já nerad jezdím po tmě." Oznámil mi a vrátil se do stáje. Jak myslí. Vyhoupla jsem se na koně a pobídla ho do kroku. ,,Buď opatrná!" Zavolal za mnou ještě. A já někdy nejsem? To už jsem pobídla Figara do cvalu a společně jsme mířili do lesa. Projížděli jsme známými cestami a užívali si vzájemné společnosti a lesního klidu. Na les padal stín, a tak jsem začala Figara navádět zpět ke statku. Vjeli jsme na kamínkovou cestu a před námi se objevily dva spadlé stromy, které zatarasily cestu. Figaro jel tryskem a nevypadalo, že míní zastavit. ,,Hou!" Snažila jsem se ho jakkoliv zastavit, ale on jel stále dál. Pomalu jsme se přibližovali k překážce, která nešla nijak přeskočit. ,,Tak sakra stůj!" Bohužel jsem už i já byla nervózní a Figaro to samozřejmě poznal. Zničeho nic prudce zastavil a já se neudržela a přepadla jsem přes hlavu. Po zemi jsem jela několik metrů a rovnou vám můžu říct, že ty kamínky nebyly příjemné. Nehybně jsem ležela na zemi a pomalu to rozdýchávala. Po chvíli mě ale probral vlhký jazyk na mé rudé tváři. ,,Figaro!" Ten nešťastně zafrkal a začal do mě hlavou dloubat. ,,Nojo, vždyť se už zvedám!" Pomalu jsem se posadila a zhodnotila veškeré odřeniny. Samozřejmě jsem měla kraťasy a tílko, takže většina odkrytého těla byla odřená až do krve a ostré kamínky jsem měla zabodnuté naprosto všude. ,,Pomůžeš mi vstát?" Ptala jsem se mého čtyřnohého společníka a prosebně jsem se mu podívala do velkých tmavých očí. Přistoupil ke mně a hlavu sklonil co nejníže a zároveň nejblíže k mé hlavě. Ruce jsem ovinula kolem jeho krku a zaťala zuby. Pomalu se zvedal a společně s ním i já. Když jsem konečně stála na vlastních, přemýšlela jsem, jak se co nejrychleji dostat zpátky na statek. To mi ale ulehčil opět Figaro, když si "klekl" a já mohla bez námahy nasednout na jeho silná bedra. ,,Díky," pošeptala jsem mu do ucha a nechala se vést. Šli jsme pomalu v kroku a za tmy. Figaro šel jistě, jakoby znal cestu nazpaměť.
Pomalu mi začala klimbat hlava a já doufala, že jsme už blízko farmy. Šli jsme zrovna kolem velkého křoví, když se prudce zahýbalo a zašustilo. ,,Halo?" zeptala jsem se a stejně jako Figaro jsem propalovala křoví pohledem.
