Černé stříbro

Že by jiskra?

Konečně dorazili do Bradavic. Christiane se těšila na poslední zařazování, které zažije, na své spolužáky, potažmo i na profesory. Ředitel Brumbál přivítal všechny přítomné a pokynul své zástupkyni profesorce McGonagallové, aby se ujala zařazování nováčků.

Když už všichni vyplašení prvňáci seděli u stolů svých nových kolejí, Brumbál znovu povstal. Měl krátký proslov o tom co studenti smějí a co ne, pak už všem popřál dobrou chuť a zahájil tím hodovní slavnost.

Christin se dobře najedla. Tolik druhů jídla a vybraných lahůdek pohromadě, viděla vždy jen tady v Bradavicích. Ve Velké síni bylo šumu jako v úle, mezi stoly i nad nimi se proháněli bradavičtí duchové, nad jejich hlavami blikali hvězdy na začarovaném stropu. Christiane si užívala tu slavnostní atmosféru. Stráví tu poslední rok a potom už se sem nejspíš nikdy nedostane.

Pohledem zabloudila na opačný konec síně k Nebelvírskému stolu a mezi studenty vyhledala Blacka. S trochou uspokojení zjistila, že na ni celou dobu nepokrytě zírá a stíhá si přitom dávat velké porce pudinku do úst. Povzneseně zase odvrátila svoji hlavu a zařekla se, že už se na něj dnes nepodívá.

Pak když se všichni dosyta najedli a napili, Brumbál popřál všem dobrou noc a poprosil prefekty a primuse jednotlivých kolejí o spořádaný odchod do společenských místností.

Christiane zkontrolovala prefekty jestli mají vše pod kontrolou a se Severusem se pomalu vydala do sklepeních prostor, kde sídlila Zmijozelská kolej se společenskou místností a dívčími i chlapeckými ložnicemi.

Severus a Christin si našli dvě volná křesla v koutku společenské místnosti. Severus si vytáhl knihu a začal si číst, Christin byla na čtení příliš nesoustředěná. Sledovala mumraj okolo sebe. Když se šum ve spolčence utišil zavřela unaveně oči a okamžitě jí vyskočil obraz Siriuse Blacka. Vyděšeně je otevřela a trochu sebou škubla.

„Co se děje miláčku?" Naklonil se k ní starostlivě Severus.

Christin se chytla za hlavu. „Nic Seve, ale půjdu si už lehnout, jsem unavená z té cesty."

Natáhla se, aby ho mohla políbit a odešla. Severus jí opět sledoval dokud mu nezmizela z očí.

Ráno ještě před snídaní rozdala Christin spolu se zmijozelským primusem a oběma prefekty školní rozvrhy ostatním spolužákům a hlavně prvákům. Sedmé ročníky měli mnohem víc volna než ostatní. Takže Christiane zjistila, že první vyučovací hodina jim začíná až v devět, stejně tak jako ve středu a v pátek. V pondělí začínali Dějinami čar a kouzel a byla tomu opravdu ráda, protože hodiny s profesorem Binssem byly neuvěřitelně nudné a studenty velmi často uspávaly. Pak ještě zkontrolovala s kým mají většinu společných předmětů a zamračila se. Místo Havraspáru jak tomu bylo povětšinu těch šesti let, teď převážně všude figuroval Nebelvír.

Povzdechla si a vydala se do Velké síně na snídani. Sedla si vedle Severuse, který jí jako vždy držel místo.

V klidu se najedla a už byl čas, aby odvedla prvňáky na jejich první hodinu bylinkářství. Provázela je přes školní pozemky ke skleníkům, ukazovala jím cestu kudy budou chodit a odpovídala na všetečné otázky. Ve skleníku číslo tři už na ně čekala profesorka Prýtová. Christin se s ní vřele pozdravila, předala jí studenty a pomalu se vracela k hradu.

Zvedla hlavu k obloze. Nebe bylo jako vymetené, blankytně modré, slunce se probouzelo do své síly, pofukoval mírný teplý větřík a vzduch byl ještě cítit létem. Christin se usmála. Jako potomek víl byla spjata s přírodou a vnímala ji každým pórem svého těla. Utrhla ještě zavité, rosou pokryté poupě a jejím dotykem se celé rozvilo v obrovský květ. Znovu se usmála své přirozené magii a přičichla si ke květu. Když zvedla oči, uviděla, že venku už není sama. Jen pár kroků před ní stál Sirius Black. Byl ležérně opřený o kamenný sloup, ve tváři přihlouplí úsměv a zaujatě jí pozoroval.

„Co je Blacku, ulítli ti včely?" Uchechtla se Christiane a ucítila lehký záchvěv vlastního neklidu.

„Ani ne Silverová." Nenechal se vyvést z míry Sirius a dál na ní zhlížel šedým jiskřivým pohledem.

„Tak proč na mě tak koukáš?"

„Jsi z toho nějaká nervozní." Poznamenal pobaveně.

„To se ti asi zdá, z tebe rozhodně nervózní nejsem." Ušklíbla se Christin.

„Hm, když myslíš." Pokrčil rameny, ale oči z ní stále nespustil.

„Proč na mě teda pořád zíráš?"

„Koukal jsem na to jaká jsi rozkošná víla."

„Já nejsem víla," rozzlobila se Christin. „Mám jen trochu vílí krve."

„A proč se tak čilíš? Vždyť jsi krásná," podivil se Sirius a škádlivě dodal: „Víla."

„Ale zmijozelové nejsou víly!" Řekla nešťastně a vyslovila tím to co jí trápilo.

Byla ráda, že je zmijozelka po otci, ale částečně byla ráda i za to, že jí matka předala svojí vílí krev. Matka taky nebyla čistokrevná víla. To byla jen její praprababička, kterou nikdy nepoznala. Víly totiž nežily s čaroději. Christiane měla strach už při zařazování, že se do Zmijozelu nedostane. Pak postupem času zjišťovala z knih i vyprávění, že ve Zmijozelu nestudoval nikdo kdo měl něco společného s vílami. Je tedy taky pravda, že takových čarodějek ani kouzelníků moc nebylo.

„Já bych tyhle koleje zrušil. Pak vzniká zbytečná mezikolejí rivalita. Nemyslíš?" Uvažoval Sirius docela rozumně, až to Christiane překvapilo. Vždycky ho totiž považovala za povrchního frajírka, který se vzpírá veškerým nařízením, libuje si v porušování řádu, sbírání školních trestů a honění kdejaké sukně.

„Hmm asi máš pravdu," připustila Christin. „Ale i přesto by se takový počet studentů musel rozdělit do více skupin. A soupeřivost či rozepře by se tak postupem času stejně vytvořili."

„Jo to zřejmě ano, ale tohle s těmi kolejemi způsobilo rivalitu už od začátku a táhne se to celá léta."

„No vždyť ani jejich zakladatelé se nemohli shodnout na výběru studentů a proto založili každý svoji kolej a jiné priority pro výběr studentů."

Sirius přikývl. Christiane si uvědomila jak snadno se jí s ním mluvilo, a že se s ním snad poprvé jen nehašteřila. Podívala se směrem k hradu na věžní hodiny.

„Už bychom měli jít na hodinu. Ať nepřijdeme pozdě. Máme Dějiny čar a kouzel."

„Tak to i kdybys přišla pozdě Binss by si toho ani nevšiml. Ale máte to dobrý, hned ráno, my ho máme až odpoledne, to se zas celá třída prospí." Zachechtal se.

Christin se jen mírně usmála, dobře věděla jak těžké je udržet pozornost u profesora Binnse v odpoledním vyučování, a jako první vykročila směrem k hradu.

Ještě než vyšli na nádvoří se na něj otočila, ale najednou nevěděla co říct.

Sirius jí pomohl. „Děkuji za pěkné povídání." Mrkl na ni.

„Taky dík." A rychle se vmísila do hloučku studentů a zmizela v útrobách hradu.

„Kde jsi se tak zdržela?" Zeptal se jí Severus jakmile si k němu přisedla v učebně dějin.

„Jen tak, ...jsem se procházela." Zalhala Christin, měla totiž pocit, že kdyby přiznala, že si povídala s Blackem a ještě tak dobře, tak že by se to Severusovi asi nelíbilo. Naštěstí se spokojil s její odpovědí.

Christiane se tu hodinu nějak nemohla soustředit ani na dějiny, ani na profesora Binnse a ani na Severuse. Pořád se vracela k tomu malému rozhovoru se Siriusem. Byl to zajímavý člověk a nikdy si nevšimla, že nemusí být jen protivný. Možná to bylo tím, že ho vždy potkávala v přítomnosti Pottera a když byl s ním měl potřebu se předvádět.